Libor Hájek dnes.
„O tom, že jedu ,válčit‘ do Chorvatska, se rodiče dozvěděli až týden před odjezdem,“ říká Libor Hájek.
V první české misi UNPROFOR byl i rakovnický voják
Na začátku letošního února jsme na stránkách Raportu informovali o tom, že 11. 2. odjelo 90 příslušníků 152. ženijního praporu z Rakovníka pod velením pplk. Martina Kavalíra na půlroční misi do Kosova. Jejich úkolem je zabezpečit klidné mírové prostředí v Kosovu a také zlikvidovat českou vojenskou základnu v této provincii. Jejich mise je poslední na území bývalé Jugoslávie. Jak jsme ale zjistili, byli rakovničtí vojáci také u toho, když zde probíhala v roce 1992 první mise jednotek UNPROFOR. S jedním z vojáků, kteří se jí zúčastnili, jsme zavzpomínali na události 18 let staré. Je jím Libor Hájek, který dnes žije v Lišanech.
Bez vědomí rodičů
Libor Hájek se narodil v Rakovníku roku 1972, absolvoval Základní osmiletou školu v Lužné a poté odešel studovat na střední odborné učiliště do Prahy, které zakončil maturitní zkouškou. To bylo v roce 1990. O rok později nastoupil osmnáctiměsíční vojenskou službu u 93. tankového pluku v Rakovníku. „Když jsem byl na vojně asi tři čtvrtě roku, přijeli do kasáren zástupci pluku z Českého Krumlova a nabírali dobrovolníky do sil UNPROFOR pro mírovou misi na území bývalé Jugoslávie. Tam právě začal konflikt mezi Srby a Chorvaty a mezinárodní jednotky měly zajišťovat bezpečnost civilního obyvatelstva. Byla to úplně první mise, kterou tehdejší ČSFR do zahraničí vyslala,“ vzpomíná Libor Hájek. U rakovnického útvaru působil jako řidič Tatry v hodnosti vojína. Spolu se třemi kamarády se přihlásili, a protože do zahraničních misí mohli být odesláni jen vojáci z povolání, podepsal půlroční smlouvu s armádou a byl povýšen do hodnosti rotného.
„Absolvovali jsme důkladné vyšetření a přísné zdravotní prohlídky ve vojenské nemocnici v Praze, včetně psychotestů. Jeden z mých kolegů neprošel, protože nosil brýle. Pak jsme byli převeleni do Českého Krumlova, kde jsme absolvovali základní výcvik, který sestával z fyzické, střelecké a taktické přípravy. To bylo na podzim roku 1991,“ pokračuje ve vyprávění Libor Hájek. Říká, že tak trošku udělal podraz na své rodiče. „Že odjíždím na misi jsem jim řekl až týden před odjezdem. Věděl jsem, že by mně to nedovolili. Nesli to hodně špatně. Když jsem přijel v červenci na dovolenou, tak jsem to pěkně schytal. Odpustili mně, až když jsem se vrátil v pořádku domů.“
Libor Hájek je vyznamenán medailí za účast v misi UNPROFOR.
Dobrodružství a peníze
Libor říká, že hlavním motivem jeho rozhodnutí, přihlásit se do mise, byla touha po dobrodružství. Samozřejmě, svoji roli sehrál i žold, který vojáci na misích pobírali. „Dneska už to můžu říct. Tehdy jsme dostávali měsíčně 1000 dolarů a doma nám ještě šel plat v korunách za hodnost. Výplatu jsme dostávali buď v hotovosti na ruku, nebo jsme si ho mohli nechat posílat na účet. V té době jsem byl ještě svobodný a o nebezpečí zranění nebo dokonce zabití jsem nepřemýšlel. Jinak bych tam asi nejel,“ svěřuje se Libor.
Do Jugoslávie odjel československý kontingent v dubnu 1992 vlakem v síle jednoho pluku. Základní tábor rozbil v Chorvatsku u městečka Borje, nedaleko Plitvických jezer. Splu s našimi vojáky tam ještě působili Holanďané a Francouzi. Velitelem celé mise byl gen. Nambiar z Indie. Každý stát ale měl ještě své vlastní velení. „Působili jsme v relativně klidné oblasti. Už když jsme přijeli do Karlovace, obyvatelé nás vřele vítali. Uvědomovali si, že jsme pro ně záštitou bezpečí. Nedaleko tohoto města probíhala válečná fronta a bylo přesně stanoveno, kdy se jí může projíždět. V tu dobu obě strany dodržovaly klid zbraní,“ popisuje Libor Hájek. Tvrdí, že s chorvatskou armádou nijak nespolupracovali. Při projíždění frontovou linií se k jednotkám UNPROFOR chovali dobře jak Chorvati, tak i Srbové. „Nikdy se nikdo nepokusil náš tábor napadnout nebo zadržet některé z vozidel mezinárodních sil.“
Řidič, zásobovač i číšník
Hlavním úkolem českého kontingentu bylo kontrolovat území zhruba o rozloze 50 kilometrů čtverečních. Na něm bylo vybudováno několik opěrných stanovišť (tzv. check-pointů) a odtud vyrážely patroly ke kontrolám určeného území. Libor Hájek patřil k vojákům, kteří zabezpečovali jejich zásobování. „Když jsem měl službu, objížděl jsem s Tatrou jednotlivá stanoviště, což obnášelo asi stokilometrový okruh. Musel jsem být oblečen do neprůstřelné vesty, mít u sebe samopal a pistoli a nikde jsme nesměli zastavovat. Jezdili jsme ve dvojicích a se základnou jsme byli spojeni přes vysílačky. Protože jsem byl přidělen k proviantní službě, když jsem právě nerozvážel zásoby, pomáhal jsem v kuchyni. Počínaje výdejem potravin, přes úklid ve skladech, mytí nádobí až po číšničení při obědě nebo večeři. Rozkaz byl vydán vždy na celý týden, a tak jsem dopředu věděl, co kdy a kde budu dělat,“ vypočítává Libor své povinnosti.
Když nebyli ve službě, měli vojáci poměrně velkou volnost. Mohli se jít podívat do města, sportovat (jednou si dokonce zahráli fotbal s místními kluky) nebo se jen tak povalovat v chatkách, v nichž bydleli. „Kultury tam moc nebylo. Jedině jsme si mohli pouštět filmy na videu. Ven jsme mohli chodit, v té době tam bylo ještě poměrně bezpečno. Nakupovali jsme v místních obchodech, zašli do restaurace. Byli jsme ale poučeni, abychom nechodili do žádných soukromých domů, kdyby nás někdo zval, a abychom se s nikým na ulicích nevybavovali.“
Jednou čeští vojáci podnikli výlet k Plitvickým jezerům, kde se natáčely filmy o Vinnetouovi. Prohlédli si velké vodopády a také jezerní kaskády. „Museli jsme všichni jít za sebou, protože území v okolí jezer bylo už tehdy hodně zaminované. Cestu nám projely vozy na vyhledávání min. Chorvati si tohle atraktivní území zaminovali sami. Ještě dlouho po skončení války se tam prý miny nacházely,“ vypráví Libor a doplňuje, že od té doby nikdy v Chorvatsku nebyl a uvažuje, že by se na všechna místa, kde před osmnácti léty sloužil, jel někdy podívat.
Libor Hájek (uprostřed) se nechal vyfotografovat s velitelem mise UNPROFOR gen. Nambiarem (po jeho pravici).
Kámoš budoucího ministra
Jednu dramatickou situaci přesto Libor Hájek na misi zažil. Jeden z českých vojáků tam chybně manipuloval s pistolí, těžce se postřelil a zranil i svého kolegu. Jeden měl zlomenou čelist, druhý utrpěl zranění hlavy a byl operován v záhřebské nemocnici. Oba pak byli přepraveni do vlasti. Případ byl poměrně dost medializován, protože šlo v podstatě o první vážnější zranění českých vojáků na zahraničních misích.
„Také jsem byl jednou zraněn, ale šlo o sportovní úraz. Jak jsem tak byl chvíli mimo službu, měl jsem možnost se po táboře lépe porozhlédnout. Setkal jsem se tam se zajímavými lidmi. V té době nám dělal finančního náčelníka Jaroslav Tvrdík, pozdější ministr obrany. S tím jsem se tam skamarádil. Občas jsem k němu zašel do chaty – byl to dobrý kamarád. Takže dnes můžu říct, že jsem se tam sešel s budoucím ministrem. Nebo jsme tam měli zubaře, který se vsadil s jedním vojákem, že během půl roku vytrhá velké množství – už si nepamatuji kolik – zubů – osmiček. My jsme k němu chodili a nechali jsme si vytrhávat osmičky, aby sázku vyhrál. Místo injekce jsme dostávali rum,“ směje se Libor. Apropos, jídla všeho duhu, pamlsků, ovoce a alkoholu prý měli v táboře kvanta. Na co si ukázali, to bylo k dispozici.
Všichni chtěli domů
Jak Libor přiznal, účast v zahraniční misi je nejen fyzickou, ale především psychickou zkouškou pro každého jedince. „V létě jsme měli 14 dní dovolenou v ČSFR. Nikomu se z ní moc nazpátek do Chorvatska nechtělo. Dokonce se stalo, že jeden z vojáků, který odjel do ČSFR s LIAZem pro zboží, utekl a už se do mise nevrátil. I když jsme si mohli misi o půl roku ještě prodloužit, ani jeden z našeho pluku této možnosti nevyužil. Všichni se rádi vraceli domů,“ přiznává Libor Hájek. Prý svoji roli sehrálo i to, že se to začalo mezi Srby a Chorvaty pěkně přiostřovat a největší konflikt, provázený i genocidou civilního obyvatelstva, nastal několik měsíců po odjezdu pluku, v němž Libor sloužil.
„Po návratu jsem absolvoval výstupní prohlídku, vrátil zbraně a byl jsem přeložen do zálohy. Když se na to podívám s odstupem, nelituji, že jsem do mise šel. Vyzkoušel jsem si něco, co bych si asi jinak nevyzkoušel a běžný občan se k tomu nedostane. Nasbíral jsem hodně zážitků, dobrých, ale i těch horších, poznal jsem spoustu nových kamarádů. U jednoho z nich jsem dokonce dneska zaměstnaný,“ bilancuje svoji účast v misi UNPROFOR Libor Hájek.
Podle jeho názoru je zahraniční vojenská mise jen pro chlapy, kteří nemají rodinu, neví co s časem a mají dobrodružnou povahu. Navíc musí být fyzicky zdatní a psychicky odolní. Jinak se vystavují značným problémům. „Většina našich kluků jde dnes na misi hlavně kvůli žoldu, protože vojáci jsou nyní podstatně lépe placeni, než jsme byli my. Na druhou stranu, v zemích, jako je Irák nebo Afghánistán, jde o život. Takže bych každému doporučoval, aby si vše pořádně rozmyslel,“ dodává Libor Hájek.
Tomáš Bednařík
