Šibeniční vrch na archivním snímku vlevo vzadu.

Aby dostal vdovu po zemřelém kamarádovi, neváhal zavraždit vlastního syna

Vrah se oběsil, jeho milenka skončila v blázinci

Osud si s člověkem někdy krutě zahraje. Stačí málo, shoda nešťastných okolností, sled nepředvídaných událostí a jedinci se změní život k nepoznání. Pravda, mnohdy k tomu přispěje svojí nerozvážností, lehkomyslností nebo i hloupostí sám. Pak už, jak se lidově říká, „pozdě bycha honit“. Podobně tomu bylo i v případě domkářky Marie Frantíkojc z malé vesničky na Rakovnicku. Její tragický příběh by nejspíš zapadl v zapomnění, kdyby ho novinář a pozdější spisovatel Karel Mejstřík v roce 1926 nesepsal a o několik let později nezveřejnil v Rakovnických novinách. Tehdy byla událost ještě v čerstvé paměti. Uplynulo pouhých deset let od doby, kdy k ní došlo…

Kdyby jsou chyby

Kdyby jsou chyby, říká se. Ale v případu Marie Frantíkojc tohle přísloví opravdu platí. Kdyby nevypukla první světová válka, nikdo by se zřejmě o Marii nikdy nedozvěděl. Pravděpodobně by se svým mužem Václavem žila pokojně v jejich chalupě, která sice nepřekypovala žádným přepychem, ale spolu s malým záhumenkem dávala rodině obživu. Kdyby Václava nepovolali k vojsku a neposlali na ruskou frontu, nejspíš by se – tak jako dosud – každodenně škorpili a starali se o dvě dcerky. Kdyby se Václav denně nevracel ze šichty udřený tak, že padl do postele a ihned usnul, necítila by se Marie, žena – jak se říká – krev a mléko, často v noci osamělá a nehledala by útěchu v náručí jiných mužů. Jen ona a pan lesní ví, po kom má dcerka Anežka skulinku mezi předními zuby. „Ve fořtovně ji jistě měli rádi. Pan lesní byl samá laskavost a jeho nemocná paní ji nikdy nenechala odejít s prázdnou. To ani nemohl býti hřích. Co se natropila darebností s mužskými jako svobodnice a vždycky to dobře dopadlo. Nakonec se přece vdala a ani jednou ji ještě nenapadlo, aby něčeho litovala,“ píše trošku ironicky Karel Mejstřík. Vzala si Václava, kterého žádná holka z vesnice nechtěla, protože prý je hloupý a jako chlap „k ničemu“. Co na tom, Marie je chytrá za oba. „Je tak ráda na světě jako pták, který jitrem na veliký strom si sedne, aby se rozhlédl, v kterou stranu dnes poletí.“ A do toho přišla válka. Proklatý rok 1914!

Návrat vysloužilců

Chlapi ze vsi odcházeli bojovat za císaře pána a jeho rodinu jeden za druhým. Na konci roku 1915 byla vesnice skoro vylidněná. Tedy, zůstaly v ní pouze ženské, starci a děti. Každá ženská, bohatá i chudá, denně nervózně vyhlížela, u jakého domu se zastaví pošťák. Hluboce si oddychla, když ten její minul. Sem tam se některý z vojáků vrátil domů, většinou však s pošramoceným tělem a s hlubokou ránou v duši. Před Vánocemi roku 1915 to byl Vinca Maříkojc. Chyběla mu jedna noha. V „Hořejší“ hospodě pak vyprávěl o hrůzách a děsech, které na frontě prožil. Prý je šťastný, že se vůbec vrátil. Když se napil na účet ženských, rozdal „polovdovám“ smutné pozdravy. Tehdy se Marie Frantíkojc dozvěděla, že její Václav leží raněný někde v Rusku. Ještě žije. Fišer, Lankus nebo Porner a stovky dalších už jsou na pravdě boží.

Krátce po Novém roce 1916 se do vsi dobelhal další vysloužilec – Franta Lajblojc. Tedy spíš to, co z něj zbylo. „Zbědovaný, domovu vrácený se zlatou záplatou na otevřené hlavě pomalu do ,Hořejšího konce‘ se vleče, kde padesát uší spěchá vyslechnout podivná vyprávění člověka, kterého poslali domů umřít. Vrátily se jen jeho oči. A chlapské jeho tělo, jedinou rukou vymlátivší často celou hospodu, dvěma holemi se zadržuje, aby se na hromadu nesesulo,“ popisuje stav válečného veterána Karel Mejstřík a pokračuje: „Podivné jsou to historky. Viděl otevřenou hořící tlamu, do které se hnali bezhlaví ubožáci, aby se nikdy nevrátili, slyšel řvát tisíc hromů u své hlavy, až hrůzou lebka mu praskla, při zavřených ořích cítil tolik smrtí, tančících divoce ve vzduchu s kamarády a on se přece vrátil.“

Dlouho ležel Franta Lajblojc v lazaretu a sliboval si, že pokud vše přežije a vrátí se domů, stane se jiným člověkem. Na mámu se už nikdy nerozkřikne, už ani jednou nevymlátí hospodu, požádá o práci ve mlýně, ožení se s Verunou, s níž má nemanželské dítě, a bude si vážit pokojného domova.

Do války narukovaly také stovky mládenců z Rakovnicka. Mnozí z nich se domů už nikdy nevrátili a jejich památku připomínají dnes už jenom pomníky.

Snadná „kořist“

Sliby – chyby. Jak čas běžel, Franta nabýval sil a za půl roku se z trosky opět stalo pořádné chlapisko. Své sliby částečně splnil. Oženil se s Verunou, na matku nekřičel, v hospodě se nerval, i když tam trávil pomalu víc času než doma. Veruna se mu brzy „svojí péčí“ zprotivila, k jejich tříletému synkovi si nikdy nenašel vztah. Neměl děti rád a synek nebyl jiný. Pořád se na něco vyptával, pořád něco chtěl…

Zato v hospodě nebyl Franta na slovo skoupý. Vyprávěl své zážitky z fronty, stavěl se do role hrdiny, vypočítával, kolik Rusů poslal do pekla. Ženské na něm mohly oči jenom nechat a dědci mu rádi zaplatili nějakou tu kořaličku.

Na konci léta roku 1916 přišla zlá zpráva také Marii Frantíkojc. Vojenští páni jí napsali, že Václav zemřel v Rusku na tyfus. Ač se to zdá podivné, rozhostila se v ní jakási úleva. „Už mnoho nocí vídala svého muže umírat na špinavém lůžku neznámé země. Hned zas o dvou berlích o jedné noze na vydrhnutém prahu stojí, váhaje na dvéře zaklepat. Co si s ním počne doma? Ku práci nebude schopný a spát s člověkem o jedné noze? Husí kůže ji mrazí a zoufalé slzy po obličeji kanou… a už je nebožtík.“

Brzy se Marie ze žalu vzpamatovala. Práce jí nikdy nevadila, a tak se dokáže o sebe a své dvě děti postarat. Jen ty noci jsou dlouhé a s ubíhajícím časem se její zdravé tělo stává stále více nenasytným. Tohle všechno dobře pozoroval Franta Lajblojc, kterému byla jeho vyhublá Veruna stále odpornější a odpornější. Rozhodl se, že získá Marii a dobře tušil, že to nebude nesnadná „kořist“.

Zrůdný plán

Vymyslel chytrý plán. Veruně našel práci v jiné vesnici, takže domů se vracela jen jednou za měsíc. Jejich tříletého synka dal na vychování ke svým rodičům, prý aby byl dobře zaopatřen. Pole působnosti měl volné. Začal Marii nadbíhat nejdřív tajně a po několika týdnech zcela veřejně. Marie se nejdřív bránila. Když se Franta zval k ní na návštěvu, odmítala ho s námitkami, že děti si ještě na otcovu smrt nezvykly, že je musí uspat, že by ji sousedky pomluvily… Leč, tělo si nedá poručit, a tak jedné noci Frantovi podlehla. „Jako kočka s vytrhanými drápy pak tichounce ráno ho probouzela, přes hradbu zadem pouštěla a nezapomněla poprosit, aby večer zas přišel,“ píše Karel Mejstřík. O jejich poměru věděla celá vesnice, jen Veruna nic netušila. Marie začala na Frantu naléhat, aby se s Verunou rozvedl a oženil se s ní. Franta souhlasil, ale prohlásil, že nejprve se zbaví kluka. Přece ho nebude živit, stačí, že Marie má dvě děti a další po svatbě určitě přibudou. Marii nedošlo, co Franta zamýšlí. Když ji to docvaklo, bylo už pozdě.

Franta se rozhodl, že syna zabije a tím se ho zbaví jednou provždy. A hned se Marii pochlubil se svým plánem. „Odpoledne řekne doma, že dítě odvede k Veruniným příbuzným, zatím s ním pochodí lesem a na Šibeňáku v noci mrtvé tělo zahrabe!“ Marie se zděsila a vykřikla na Frantu, že tohle se nesmí stát, že to nedovolí. Vyhrožovala, prosila, ale nic naplat. Když řekla, že půjde a všechno starým Lajblovým řekne, zmlátil ji Franta tak, že se dva dny nemohla pohnout, natož vyjít z domu. Když Franta navečer nepřišel, došlo jí, že se rozhodl uskutečnit svůj čin právě dnes.

Vražda na Šibeňáku

Vstala z postele, vyběhla zadem do pole a uháněla k Šibeňáku. „Nesmí to udělat! Raději ať ji zabije, vždyť beztoho je vším vinna, ale dítě musí být zachráněno.“ Klopýtala po kořenech a se srdcem v krku se plazila svahem na vrchol kopce. Větve stromů ji šlehaly po tvářích a keře drásaly paže a lýtka. Konečně se doplazila na místo, kde se chtěl Franta svého syna zbavit. Uviděla ho na horizontu. Stál tam sám, ruce svěšené podél těla. „Kde máš dítě,“ zakřičela na něj. „Tam po stromem, nesahej na ně, už spí!“ odpověděl tlumeně. Marie pohlédla ke smrčku, na který Franta ukázal. „Bála jsem se, že přijdu pozdě. Já věděla, že to nedokážeš. Je to přece tvoje dítě a i když je teď málo četníků, stejně na všechno přijdou!“ řekla a šla ke spícímu chlapci. „Odnesu ho domů a ráno řekneme, že příbuzní Veruny nebyli doma.“ Za zády se jí ozval jenom přidušený smích. „Co to blábolíš! Podej ho sem!“ „Koho?“ „Toho chcípáka!“ Marie ztuhla. Sáhla na chlapce a nahmatala jen studené tělo. „Vrahu, tys ho zabil!“ „Kušuj! Na vojně mně dávali za mrtvolu metál. Nezavřeš-li hubu, zakroutím ti křtán!“

Marie zmlkla, klekla na zem a začala se modlit. Franta vzal nebohé tělíčko, hodil ho do jámy a začal zahrabávat. „Přines nějaké drny na upěchování jámy. Tady ho nikdo nebude hledat a za chvíli liják zamaže, že tu někdo byl. Déšť všechno spláchne a nikdo se nic nedozví. Samotné Veruny se snadno zbavím a budeme mít pokoj! Pak si tě teprve mohu vzít!“ chrlil Franta na šokovanou ženu.

Nikdo neví, kde se v Marii vzala ta obrovská síla. Vrhla se na druha a mlátila ho hlava nehlava, rvala mu vlasy a neustále křičela: „Vrahu! Vrahu! Vrahu!“ Dlouho trvalo, než se podařilo překvapenému Frantovi Marii ze sebe setřást. Pak už jen utíkal směrem k vesnici. Začalo pršet. Marie si sedla k hrobu a nastavila hlavu přívalům vody. Při každém úderu blesku se pokřižovala a tiše zpívala: „Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi. Matka, jež ponocovala, miláčkovi. Hajej, spinkej, Jezulátko, synu boží.“

Potrestal se sám

Když ráno sedmnáctiletý Eda Nágl jel pod Šibeňák orat brambořiště, přiběhlo k němu polonahé „strašidlo“. Nechal koně koněmi a utíkal do vesnice. Za chvíli se vracel se starostou a strážníkem v patách. Ve „strašidle“ poznali Marii Frantíkojc. Odvedla je na vrch a ukázala jim místo, kde Franta Lajblojc zakopal zavražděného syna. „Úpěnlivě prosila, aby ho umyli, přivedli k životu, spasili sebe i ostatní, poněvadž válka je hřích.“ Starosta zatelefonoval do nemocnice a vůz, do tří stran svítící křížem, odvážel zpívající Marii do velikého domu se silnou zdí, aby tam všem vyprávěla o spasení světa. Pomátla se z toho hrůzného činu na rozumu.

Když přišli četníci k Lajblům, chrápal Franta na půdě. Vzbudili ho a vyslechli si příval nadávek na ulejváky v závětří, zatímco on se statečně rval na východní frontě. Když mu nasadili želízka a prohodili pár slov o šibenici, zmlknul.

Druhý den, když dozorce nesl vodu a chléb do separace, našel vězně číslo 9 viset na mříži. Na zdi bylo ostrým předmětem vyškrábáno: „Do fronty nepudu a kata se bojím. Marii nechte – je pitomec. Udělal sem všecko sám.“

Podle soudničky Karla Mejstříka „Marie“, zveřejněné v Rakovnických novinách roku 1931,

upravil a převyprávěl Tomáš Bednařík