Zuzana Doležalová při besedě v rakovnické knihovně.

Zuzanin závod vysílali jen na internetu a s čínským komentářem

Olympiáda je splněný sen a hrozné nervy

RAKOVNÍK. Rakovnická knihovna zabrousila se svými přednáškami i do sportovní oblasti. Na začátku března pozvala do Rakovníka olympioničku Zuzanu Doležalovou, reprezentantku v paralelním slalomu na snowboardu. Zuzana sice žije v Janských Lázních, ale s Rakovníkem ji pojí jedna silná vazba, a to manžel Tomáš Doležal, který je zdejším rodákem. Zimní olympiádu prožili společně.

Po zranění jen slalom

V rodině Zuzany Doležalové se vždycky hlavně lyžovalo. Za to, že zběhla k prknu, může její kamarád. „V roce 1993 mi půjčil prkno. Tři dny jsem se na něm otloukala, pak mě to začalo bavit. Svoje první závody na snowboardu jsem jela na Klínovci, kde jsem byla druhá. Od té doby už jsem se začala věnovat jen prknu,“ přibližuje Zuzana. Zaměřila se na tři disciplíny – boardercross, obří slalom a slalom. Ale jen do roku 2004. „To jsem si při crossu přetrhla vazy v koleně. Ta disciplína není moc bezpečná, takže jsem se po zranění rozhodla, že zůstanu jen u slalomu. Snowboard je na něj užší a má rovnou patu. Jezdí se na něm ve tvrdých botách a klepacím vázání, je to vlastně docela podobné lyžím,“ vysvětluje.

První olympiáda

Zuzana Doležalová je několikanásobnou mistryní republiky, navíc se pravidelně účastní i závodů Světového poháru a Mistrovství světa. „Lidí, kteří se slalomem zabývají, je u nás málo. Naště­stí nám mistrovství vždycky zachrání holky z Polska, Němky nebo Ukrajinky. Díky nim bylo na posledním mistrovství asi 30 holek. U nás se víc lidí věnuje freestylu,“ říká.

Zkoušela se kvalifikovat už na předchozí zimní olympiádu v Turíně. Vyšel jí ale až Vancouver. A napjatá byla do poslední chvíle. „Letos se nám nominační kritéria měnila na poslední chvíli, až asi 2,5 týdne před začátkem her bylo rozhodnuto, že pojedu. Samozřejmě jsem byla strašně nadšená, je to splněný sen. Ale čím víc se závod blížil, tím větší panovala nervozita. Medializace her je veliká, proto je člověk víc pod tlakem.“

Růžička kalhoty neoblékl

Pestré oblečení, které měli naši reprezentanti na olympiádě, jeden tábor lidí chválil, druhý kritizoval. „Na první pohled se mi vůbec nelíbilo. Ale některé cizí výpravy z něj byly nadšené a také nás díky němu poznávaly. Když viděly pestrobarevné maskáče, věděly, že jsme Češi. A našim hokejistům se strašně líbily bundy, ti v nich chodili pořád. Ale na zahájení si museli vzít i ty maskáčové kalhoty, hokejový trenér Růžička řekl, že jestli si k tomu má vzít i kalhoty, tak že nejde. A protože musel, tak taky nešel.“ Reprezentanti ale nebyli jediní, kdo olympijskou kolekci nosil. Po Vancouveru v něm chodili i různí papaláši. A tak se například jednomu z členů reprezentačního týmu stal trapas. Potkal chlápka v olympijském oblečení, jako kolegu sportovce ho pozdravil: Ahoj. Až když se na něj dost divně podíval, poznal, že je to Ivan Langer.

Letní zimní hry

Vancouverské hry dostaly od sportovců podtitul letní zimní olympiáda. „Když jsme přiletěli, bylo ve Vancouveru 13 °C. V našem středisku nebyl žádný sníh, dost často lilo. V naší vesnici jsme bydleli s hokejisty, rychlobruslaři, krasobruslaři a boulaři. Byli jsme přímo ve Vancouveru. Druhá vesnice byla dost odtržená od života a po pár dnech už se tam dost nudili. Ve městě jme se byli podívat dvakrát. Olympiádou to tam opravdu žilo. Město bylo tak nabité, že se v centru nedalo ani pohnout. Jen jsme jím proběhli, na nějaké velké prohlídky to nebylo. Na olympiádě pracují tisícovky dobrovolníků, všude je znát obrovské nadšení,“ vypráví Zuzana Doležalová. Kanada měla podle jejího názoru olympiádu velmi dobře vymyšlenou. Kromě rychlobruslařského se nestavěly žádné nové stadiony. A olympijská vesnice byla už předem celá prodaná na byty.

Lijáky, žádný sníh

Z celého pobytu nakonec zažili jen tři hezké dny. Alespoň jeden z nich mohla Zuzana trénovat. „Nejdřív mi dráha až tak špatná nepřipadala. Ale do sněhu moc pršelo, museli plochu pořád chemicky upravovat, takže to byl dost atypický sníh, prkno moc nedrželo na hraně,“ popisuje. S dráhou se seznámila nepříjemným pádem, při němž si poškodila prkno. „Dráha totiž byla zasněžená jen do půlky. Ze shora to ale nebylo vůbec vidět. Tak jsem jela a najednou jsem se dostala přes hranu a vidím, že za ní už není žádný sníh, jen šutry a tráva. Naště­stí jsem spadla dobře, ale prkno to odneslo.“ Podobně skončilo i několik dalších závodnic. Prkno Zuzaně opravili v servisu. To byl ale jediný moment, kdy jí s vybavením pomohl někdo další. „Nemám žádný tým servismanů, přípravu si dělám sama. Namazat jedno prkno trvá tak dvě hodiny,“ říká.

Viditelnost na dvě brány

Počasí, které její závod provázelo, bylo příšerné. Při jiných soutěžích by nejspíš kvůli němu pořadatelé závod odvolali a přesunuli. Na olympiádě ale zřejmě nechtějí narušit stanovený harmonogram, a tak se závod konal. „Při závodě jsme viděli jen na dvě brány před sebou, ale kluci to měli ještě horší, ti neviděli vůbec nic,“ přibližuje Zuzana. Její závod Česká televize nevysílala, fanoušci ho mohli sledovat na internetu, ovšem jen s čínským komentářem. „Jela jsem tam s přáním dostat se do první šestnáctky a postoupit do finále. To se nepovedlo, ale nakonec jsem byla spokojená.“ V kvalifikaci skončila na 22. místě a zůstala šest pozic za vyřazovacími boji.

Na WC s černoškou

Olympiádu provázely dva extrémy – dodržování bezpečnosti a časté dopingové kontroly. „Všechno, co jsme nesli, projíždělo skenery. Každý musel pořád procházet bezpečnostní rám, znovu a znovu se načítaly akreditace. Pohybovalo se tam kolem 40 tisíc vojáků. Na bezpečnost šlo přes miliardu dolarů,“ popisuje Zuzana. Zkušenost měla i s dopingovou kontrolou. Právě ji a jejího kolegu Petra na kontrolu vybrali. „Já jsem nakonec dopingovou zkouškou strávila tři hodiny. Vůbec se mi nechtělo na záchod a navíc je to opravdu nepříjemná situace. Pod dohled si mě vzala jedna obrovská černoška, pořád se mnou chodila, i na ten záchod, abych nemohla nic zfalšovat.“

Jinak ale byla organizace her perfektní. Na všechny disciplíny jezdily autobusy. Byly určené jen pro závodníky a odjížděly z vesnice snad každých 15 minut. „Volný vstup byl na všechno, co bylo pod širým nebem. Na ostatní závody se musely shánět lístky. Nakonec jsme ale sehnali na všechno, na co jsme chtěli jít. I na hokejové finále. Skvělý zážitek, zvlášť ty poslední chvíle,“ popisuje. A let domů? „To byla slušná pařba, chvílemi ani letušky nevěděly, co si počít,“ směje se Zuzana.

Markéta Hartlová