Zdeněk Franěk u části nové 3D technologie. Mohutná roura vedle něho, je určena k odvětrávání počítače.

Pryč jsou doby, kdy promítači měnili motor během produkce

Přechod ze žebřiňáku na Mercedes

V kině byl už každý z nás a film pro nás není žádnou novinkou, ale umíme si představit, co se děje v promítací kabině? Jakou změnou například prošla práce promítačů při přechodu na digitální technologii? Tyto a mnohé další záludnosti této práce nám prozradili muži, kteří zůstávají zraku diváků skrytí – Ján Majdan a Zdeněk Franěk, promítači rakovnického kina, kteří mají rádi české filmy, zvláště pak ty staré.

Promítačem od dvanácti

Ján Majdan se promítání věnuje už od svých dvanácti let, kdy začínal nošením filmů. „Chodil jsem pomáhat panu Horvátovi, protože už byl starý a neutáhl je po schodech. Pak mě zvolna zaučoval na starých Ernemannech – mašinách, kde se ručně přitahoval uhlík. Naučil jsem se to a on pak chodil do hospody na pivo a já jsem promítal. Hrozně mě to bavilo, stejně jako focení (byl jsem i členem Amfory). V roce 1966 jsem dělal v Bratislavě promítačské zkoušky, pak jsem ještě skládal vojenské v Praze a nakonec na ‚Barču‘ (dnešní promítačka) to bylo několikastupňové školení. Kdybych neuměl dělat s počítačem, tak když jsem sem přišel a podíval se na novou techniku, asi bych se otočil a šel.“

Na celý život

Promítat na „šestnáctce“ se už ve škole naučil Zdeněk Franěk. Tu samou pak rozjel i na vojně, když se ztratil promítač. „Řekl jsem, že ji znám a spustil ji. Do zdejšího kina jsem se dostal, protože tu byli staří promítači. Vedoucí mě angažoval, tak tu od roku 1975 promítám. Kameru i promítačku jsem měl i doma, ale to už není pravda. Dnes jsou v kurzu digitální přístroje, tak to mám všechno odložené. Člověk to zkusí, a protože je to hezké, zůstane mu to na celý život.“

Ze žebřiňáku na Mercedes

Čím novější promítačka, tím prý větší rámus. „Zažil jsem zatím čtyři typy promítaček,“ pokračuje Zdeněk Franěk. „Ve starém kině jsme měli čtyřky, které nám přestavěli na xenonové lampy. Jejich ventilátory byly hlučné jako cirkulárka, proto jsem nosil sluchátka jako na traktor. Pak přišly další mašiny (Meo 5XT), které slouží dodnes, ale dělají ještě větší rámus a u nové technologie, když se všechno spustí, je to fakt hrozné. Základní hladina hluku u těchto strojů je osmdesát fonů a musíme na sebe křičet, když si chceme rozumět.“ Hluk způsobují převážně ventilátory, které chladí počítač a korunuje ho odsávání. „Technicky prošly promítačky zdokonalením, které se dá přirovnat k přechodu z žebřiňáku na Mercedes, přesto jsme zatím neměli žádnou větší závadu. Jenom při první projekci filmu Avatar se po dvaceti minutách objevovali osmnácti vteřinové tmavé proluky, což bylo zaviněné distribucí. Byl u toho i Jan Konopásek, ředitel společnosti, která zde 3D kino instalovala, a nic s tím neudělal,“ dodává Ján.

Vše pro diváka

Pracovně je pro promítače pochopitelně lepší nová technologie, která po spuštění běží sama. U klasické promítačky jsou zaměstnáni po celý film. „Když film běží, musíte převíjet. Ale stávalo se, když jsme to tu obsluhovali ve dvou, že jsme se i podívali. Normálně to nestíháte, běháte od jedné mašiny k druhé – balíte a převíjíte,“ pokračuje Ján a Zdeněk přidává historku: „Když jsem ještě promítal s Karlem Haušildem, měnili jsme během dílu dokonce motor na promítačce. Řekl, že to nějak špatně vrčí, že ho připravíme a vyměníme. Než doběhl jeden díl, ten trvá asi dvacet minut, jsme ho demontovali a hodili tam nový. Pospíchal, protože lidé nesměli poznat, že se něco děje – vše pro diváka.“

Ján Majdan předvádí spouštění nové technologie, v pozadí stará promítačka.

Roztavené kleště

Na promítání s uhlíkovými mašinami vzpomíná Ján: „Uhlík byl obalen měděnými plíšky, tak nikdo neviděl, že je uvnitř prasklý, najednou to chytlo – hořelo – upadlo a tma. Chytla jste oblouk, odtáhla uhlíky...“ V letním kině promítači počítali, jak je dlouhý díl, jak uhlík a zda vydrží. Když docházel, aby lidé o nic nepřišli, jeden zavřel oči a otevřel lampovou skříň, druhý si vzal svářečskou kuklu a za provozu kleštěmi odšrouboval přívody a uhlík vytáhl. „Jednou jsem to spojil a kleště mi ukáply, protože tam bylo 4 000 stupňů.“

Od ledna s Barčou

Promítání dnes, když vše funguje, je prý pohoda. Když ne, mohou se promítači jen koukat. „Novému přístroji říkáme Barča, protože je od firmy Barco. Je to počítač, který může kdykoliv zkolabovat. Kolikrát třeba musíte doma restartovat,“ přibližuje Ján. „Stalo se mi, že jsem přišel, chtěl jsem si natáhnout film, ale nenašel jsem složku, kam musím zadat své heslo – prostě nebyla. Volal jsem šéfa a tři čtvrtě hodiny jsme ji hledali, studovali, až jsme nakonec volali na dispečink a oni to museli na dálku zprovoznit. Nakonec jsme zjistili, že ji technik hodil do koše a koš vysypal. Ale to jsou začátky, přes které se musíme dostat. Výhodou je, že s dispečinkem můžeme komunikovat on line. Ještě musíme vymakat, co můžeme udělat a co ne.“

Paměťová tyč

Dnešní promítací techniku tvoří několik počítačů, bohužel pro neznalce angličtiny jsou návody k nim pouze v tomto jazyce. „Snad udělají nějaký překlad, protože tu je spousta možností, o kterých nemáme tušení. Když si vzpomenu, kolik manuálů jsem nastudoval u svého počítače, než jsem přišel na různé záludnosti. V jedné ruce jsem držel anglický a ve druhé český překlad ‚z rychlíku‘ a snažil se pochopit, co po mně chtějí. Když si dáte něco do překladače, vyleze vám z toho nesmysl. Třeba jednoduchou větu: dát něco na ‚flešku‘ přeloží: umistite vas informac k pametova tyč,“ pokračuje Zdeněk Franěk.

Klíč vzduchem nebo poštou

Počítač musí být zapnutý i přes noc, aby k němu měli přístup z dispečinku. Klíče k filmům, což je kód nutný ke spuštění filmu, putují vzduchem nebo poštou. Fyzicky vypadají jako velká ‚fleška‘. Filmy jsou natřikrát zabezpečené (kód je rozdělen na tři díly), aby se zamezilo jeho kopírování. „Přijdeme předem a zkusíme si to. Je to dělané tak, že kód – klíč zadávají dva lidé – šéf KC nebo technik, kteří jej stáhnou a my si přes náš kód stáhneme už odkódovaný film na promítání. Až teprve, když se spojí kód s filmem, můžeme promítat,“ shodují se promítači.

Promítač v ohrožení

Zdeněk poté dává k dobru situaci, kdy mu explodovala xenonová lampa. „Za studena je v nich tlak šest atmosfér, za provozu asi třicet pět. Když to vybouchlo, zazněla rána, jako když vystřelí z obou hlavní brokovnice. Jak jsem seděl u stroje, sypalo se na mě sklo ze všech stran. To se stalo ještě ve starém kině, tak jsem zašel do sálu a vysvětlil, že nám explodovala jedna lampa a že film dohrajeme na jeden stroj s přestávkami.“ Jan naopak vzpomíná na promítání na chmelích: „Skončil jsem o půlnoci, sbalil si věci a položil je na náves, pak jsem několik hodin čekal, protože svážeč na mě úplně zapomněl a jel domů. Přijeli pro mě až ve čtyři hodiny ráno.“

Budoucnost

Budoucnost kin a promítačů nevidí oba pánové příliš růžově. Během několika let se digitální technologie opět přesune do domácností, i když atmosféra kina je nenahraditelná. „Mladí půjdou do kina nejen kvůli filmům. Prožívají se tu první lásky i polibky. Nedávno se mi přímo před okénkem líbala mladá dvojice. I to je hezké na kině,“ uzavírá Ján Majdan.

Lenka Pelcová