Velitel rakovnického ženijního praporu a 16. kontingentu v Kosovu podplukovník Martin Kavalír.

Nový rakovnický velitel podplukovník Martin Kavalír velí celému 16. kontingentu

Lidé v Kosovu se ještě neodzbrojili

Ještě nikdy neodletělo na zahraniční misi z rakovnického vojenského útvaru tolik vojáků jako 11. února. Z příslušníků, kteří tvoří 16. kontingent Armády České republiky v silách KFOR, jich je jednasedmdesát ze 152. ženijního praporu Rakovník. To však není jediná rakovnická zajímavost této mise v Kosovu. Celému kontingentu, v němž působí vojáci ze 46 útvarů naší armády, totiž velí nový velitel rakovnického ženijního praporu podplukovník Martin Kavalír, s nímž jsme hovořili den před odletem vojáků. Kontingent by měl v Kosovu zůstat do září.

Váš předchůdce Jiří Lustyk byl velitelem praporu od 1. října 2008, vy jste nastoupil letos 1. ledna, proč došlo ke změně velitele tak brzy?

Každý voják z povolání má určitou kariéru. A u podplukovníka Lustyka přišel čas, aby v kariéře postoupil. I já jsem se tímto ve své kariéře posunul dále.

Kde jste předtím sloužil?

Svoji vojenskou kariéru jsem začal v Litoměřicích, kde jsem sloužil u ženijní brigády, později ženijního pluku. Dále mám kariéru spojenu se službou ve strukturách NATO. Těsně před příchodem do Rakovníka jsem působil na generálním štábu AČR.

Bydlíte v Rakovníku?

Pouze přes týden. Na víkendy jezdím domů do Litoměřic. Protože tu přes týden zůstávám, mám možnost objevovat i město. Dříve jsem tu párkrát pouze projížděl. Povědomí o Rakovníku mám hodně spjaté s Křivoklátskem.

Je náročné nastoupit jako velitel k novému útvaru a ještě v době, kdy se rozkoukáváte, odjet pryč na zahraniční misi?

Samozřejmě jsem tu nový, ale útvar dobře funguje, takže s tím nebyl problém. Příprava na zahraniční operaci není otázkou jednoho měsíce, proto jsem se tomu věnoval už před svým příchodem do Rakovníka. Kontingent, který odjíždí (v tuto chvíli už je v Kosovu zhruba měsíc, pozn. aut.), je řádně připraven. Mám z toho dobrý pocit.

Můžete do velení vnést nějaké své snahy, nebo jen musíte plnit rozkazy ze shora?

Jsem velitel, takže se samozřejmě snažím vnášet sem „svoji stopu“. Chtěl bych v personální oblasti vojáky z povolání malinko motivovat ve znalosti angličtiny a trochu je, jak se říká, nakopnout k tomu, aby jejich kariéra směřovala i mimo Rakovník. To je takový můj malý cíl.

Není trochu problém s tím, že lidé nechtějí v kariéře postupovat kvůli tomu, že by museli dojíždět daleko? Že jsou raději na nižším postu, ale blíže u domova?

Určitě je to problém spjatý s dojížděním. Většina lidí se snaží mít zaměstnání tam, kde bydlí. Proto kolikrát u vojáků převládá obava, že služba, která bude trochu dál, přinese osobní problémy. Jsme ale příslušníci armády, občas musíme něco málo obětovat.

Prý máte i zkušenosti ze zahraničí?

Simulovaná nehoda při závěrečném výcviku v Boleticích.

Už je to sice delší doba, ale je to tak. Absolvoval jsem kurz pro ženijní důstojníky a později i kurz pro vyšší důstojníky v USA, takže jsem strávil pár měsíců v zahraničí. Další zkušenosti ze zahraničí mám z doby, kdy jsem tři roky působil v aliančních strukturách. To jsem sloužil v Německu.

Fungují zahraniční armády lépe než naše, nebo jsme se jim už vyrovnali?

Nemyslím si, že je naše armáda špatná. Naopak, můj osobní dojem byl, že jsme dobří. Také jsem se to vždycky snažil prosazovat. Některé armády jsou v alianci déle, takže už měly lépe zažitý systém operačních postupů, s kterými jsme my v té době teprve začínali, ale myslím si, že je u nás daný proces dobře nastartovaný a velice rychle se učíme. V současnosti jsme v alianci rovnocennými partnery, kteří jsou schopni pomáhat druhým.

Mise v Kosovu bude vaše první?

Ne, už jsem byl v roce 2000 v Bosně a Hercegovině, kde jsem strávil šest měsíců. Je to moje druhá mise.

Čekáte, že podmínky v Kosovu budou jednodušší, než jaké jste zažíval tehdy v Bosně?

V oblasti bezpečnosti je tam situace poměrně mírná. Nicméně vojáci jsou na delší dobu odloučeni od rodin, takže otázky rodinných problémů zůstávají stejné.

Zažil jste šestiměsíční misi. Je to příliš krátká doba na to, aby si voják v zemi připadal co platný, nebo naopak příliš dlouhá doba právě kvůli odloučení od rodiny?

Z pracovního hlediska je to všude podobné. První dva měsíce se „rozkoukáváte“, pak začínáte být zhruba „v obraze“ a ke konci už jste v daných problémech opravdu kovaný. Pro pracovní stránku by bylo lepší, aby byly mise delší, třeba dvanáct měsíců. Ovšem na druhou stranu pro osobní stránku je půl roku dostatečná doba, aby se dotyčný mohl po návratu dobře adaptovat zpět do normálního života, aniž by se potýkal s rodinnými problémy. Po roce by byl návrat asi mnohem složitější. Mnoho vojáků tu nechává manželky, děti, své nejbližší. Ti najednou jsou na všechno sami. Není to jednoduchá životní situace.

Po půl roce už se člověk opravdu hodně těší domů, nebo v něm převládají i pocity, že je v zahraničí ještě potřebný?

Já osobně, když budu mluvit za sebe, jsem se těšil domů. Samozřejmě člověk tu práci po šesti měsících zná, už mu nedělá problémy, je sžitý s prostředím. I tak jsem se těšil domů. Ale jsou i vojáci, který by rádi ještě zůstali. Je to velmi individuální.

Zdejší útvar nikdy nevysílal do mise tolik vojáků, nemohou nastat nějaké problémy v chodu praporu?

S vysláním do zahraniční mise snížíme procento vojáků u útvaru, takže adekvátně tomu musíme utlumit i úkoly. Velení u 152. ženijního praporu převezme současný náčelník štábu major Hofman.

Nejsou obavy, že kdyby přišla nějaká katastrofa, například povodně, bude prapor oslabený a nebude moci dostatečně pomáhat v terénu?

Toho se nebojím. Náš útvar není jediný, jako součást AČR jsme součástí integrovaného záchranného systému, takže dojde pouze k přerozdělení sil a prostředků v tomto případě v rámci 15. ženijní brigády. Takže z toho nemám obavy.

Budete v Kosovu na stálé základně?

Nácvik prohlídky osob.

Svým způsobem ano. Ale ne všichni budou působit přímo na stálé základně, jsou i pozice na mezinárodních velitelstvích. Kontingent je poměrně velký, většina vojáků bude na „české“ základně Šajkovac.

Muselo dojít i k nějakému speciálnímu výcviku mimo ten základní, který voják vyslaný do zahraniční mise potřebuje?

Základem celé přípravy je to, že jsme úkoly, které budeme v Kosovu plnit, dopředu znali. Připravovali jsme se šest měsíců a už v rámci výběru osob jsme se snažili vybírat takové specialisty, o nichž jsme věděli, že je budeme potřebovat. Samozřejmě k tomu byla další specifika, která jsme zvlášť cvičili. Například zvládání davu, což náš útvar běžně nedělá. Vojáci byli vycvičeni v těchto polopolicejních dovednostech. Další výcvik byl zaměřený na činnost na kontrolních stanovištích, na vstupu na základnu apod.

Jaké tedy budou vaše úkoly?

Hlavní úkol je zabezpečit klidné mírové prostředí v provincii Kosovo. Čekají nás například společné patroly podél srbsko-kosovské hranice, patrolování v rámci ochrany kulturních a historických památek, podpora mnohonárodnostních policejních sil, spolupráce s ostatními jednotkami mnohonárodnostního bojového uskupení, v rámci kterého je český kontingent zařazen.

Myslíte, že bude vojákům hrozit nebezpečí, nebo už je tam situace klidná?

Bezpečnostní situace v Kosovu je, tak jak mám informace, poměrně dobrá. Nicméně je to prostředí, kde není ojedinělé, že jsou v domácnostech ještě z minulých let schovány zbraně. I když je nebezpečí nízké, tak je pořád důležité myslet na to, jak předejít úrazům nebo zraněním. Pevně věřím, že nebezpečí z hlediska zranění nebo ohrožení minimalizujeme svojí vycvičeností a připraveností.

Jak velké území budete mít na starosti?

Máme svůj operační prostor. Kosovo je aliancí rozděleno na sektory, za které odpovídají jednotlivá mnohonárodnostní bojová uskupení. My, tedy Armáda ČR, máme v rámci mnohonárodnostního bojového uskupení „střed“ (MNBG (C)) svůj prostor v náročném terénu severovýchodní části Kosova o rozloze přibližně 750 km2. Jeho součástí je 85 km dlouhý úsek tzv. administrativní hranice mezi Kosovem a Srbskem. Součástí MNBG (C) jsou ještě kontingenty Irska, Finska, Slovenska a Švédska.

Jak jsou vojáci jazykově vybaveni?

Všechny vojáky, u nichž je předpoklad, že budou v kontaktu s místním obyvatelstvem, jsme v rámci přípravy vyslali na kurzy srbštiny a albánštiny, ale i angličtiny. Aby měli šanci, když přijde například někdo na základnu o něco požádat, alespoň malinko rozumět. Samozřejmě to za pár týdnů výuky nemůže být dokonalé, proto máme v místě nasazení k dispozici tlumočníky. Navíc jsme vojákům distribuovali malé slovníky, aby se základní fráze mohli učit i po večerech. Očekáváme, že se v jazyce zdokonalí i na místě.

Mají to Češi v Kosovu, v souvislosti se soužitím s místním obyvatelstvem, jednodušší než jiné národy, které mohou místní více brát jako nezvané vetřelce?

Myslím, že tam obecně žádné problémy se soužitím nemáme.

Je už Kosovo schopno si pomoci samo, nebo ještě budou muset vojáci pár let na bezpečnost dohlížet?

Asi nejsem ten pravý, kdo by mohl tamní situaci zhodnotit. To poznám až na místě. Naším cílem ale samozřejmě je pomáhat i lokálním institucím, aby jejich samostatnost dosáhla určité úrovně, abychom mohli co nejdříve počet našich vojáků v zemi snížit. Osobně doufám, že určitého stupně Kosovo dosáhne už velice brzy.

Markéta Hartlová