Aleš Kučera doslova v obložení Indů, když vyndal kytaru v jednom malém městě v Indii.

Cestovatelé Aleš Kučera a Jan Vilém na cestě kolem světa. Teď píší z Austrálie

Stopem z Prahy do Saigonu za 100 dní

V říjnu jsme přinesli rozhovor s Alešem Kučerou z Břežan a Janem Vilémem z Kož­lan. V té době se chystali na cestu kolem světa, kterou chtěli zvládnout za 800 dnů. Po několika měsících putování se nám ozvali z Austrálie a poslali první část přislíbené reportáže. Pojďme tedy nahlédnout do jejich cestovního deníku.

V Asii nešlo psát

Úvodem bych se chtěl omluvit, že jsme se dlouho neozvali, ale po cestě přes Asii na to opravdu nebyla nějak chuť, ani čas. Teď jsme konečně v Austrálii, a tak se to budu snažit vynahradit.

V Asii jsme strávili celkem 104 dní a některé byly opravdu vypjaté. Vyrazili jsme podle plánu 18. 9. z Prahy a stopem se přesunuli do Bratislavy. Druhý den pokračujeme směrem slovensko-maďarské hranice, za nimiž jsme natáhli ruku a chytli auto až na budapešťský okruh, odkud nás svezla mladá česko-anglická dvojice jedoucí na dovolenou do Řecka na benzínku před Szeged. Tam jsme přespali a následující den se nám vůbec nedařilo a posunuli jsme se asi jen o 30 km, kousek za město Szeged. Čtvrtý den byl již úspěšnější a v půl desáté večer jsme nasedali v Bělehradě na noční vlak do Sofie. V šest nás vzbudili celníci a v půl osmé jsme již byli v bulharské metropoli. Posunuli jsme si hodinky o hodinu dopředu a pokračovali dále stopem k tureckým hranicím. Další den jsme bez problému dorazili k hraničnímu pásmu.

Irfanovo kámoši nás čekají s rikšou.

V Turecku není prohibice

Po celní kontrole jsme se pokusili stopnout auto do přilehlého města Edirne, ale nakonec jsme použili malý autobus. V Edirne jsme měli poprvé možnost vychutnat si atmosféru Malé Asie. Většina obchodů probíhala na ulici, před čajovnami posedávali muži a popíjeli z baňatých skleniček čaj nebo kávu. Všechny školou povinné děti měly uniformy a z mešit se linuly zpěvy z Koránu. Mysleli jsme, že Turecko už patří k zemím, kde je alkohol zapovězen, ale byli jsme mile překvapeni, že všude vlály vlaječky Efes Pilsen, asi nejrozšířenějšího tureckého piva.

Naše cesta Tureckem vedla z Edirne do Istanbulu, odkud jsme se pak nasměrovali k Černému moři a kopírovali jeho pobřeží až do města Trabzon. V tomto úseku jsme dvakrát využili turecké dálkové autobusové přepravy, která je zde na celkem slušné úrovni, na palubě je stevard a podává se káva nebo čaj a malý zákusek, po kterém vám nabídnou omytí rukou citrónovou vodou, jako vlastně všude v Turecku.

U pobřeží Černého moře je krásná krajina s kopci porostlými bujnými listnatými pralesy a milí lidé, jak jsme měli mnohokrát možnost poznat při posunech stopem. Denně jsme urazili kolem 80–100 km. Dvanáctý den naší cesty jsme překonali vzdálenost asi 300 km z Trabzonu až do města Erzurum a naše překvapení nebralo mezí, když jsme se po třiceti ujetých kilometrech od moře ocitli v zasněžených horských sedlech, kde bylo až půl metru sněhu. Noc u Erzurumu byla krušná, a to nejen kvůli vojenskému cvičení ve výcvikovém prostoru asi 300 m od nás, odkud se ozývala střelba z kulometu a výbuchy granátů, ale i z důvodu zimy, kdy teplota v noci klesla k –5 stupňům. Zato ráno bylo docela příjemné, protože nám místní pastevec přinesl k snídani placky podobné vdolkům a čerstvý kravský jogurt. Na oplátku jsem mu uvařil kávu a dal nějaké cigarety a vyrazili jsme na další cestu. Ve dvou dnech jsme stanuli na hranicích Íránu. Cestou jsme měli dlouho možnost obdivovat krásný štít nejvyšší hory Turecka Ararat, vysoké 5 137 m.

Cestou přes jihovýchodní Evropu jsme potkali na stopu spoustu zajímavých lidí. Především bych zmínil asi marketingového ředitele firmy Carlsberg pro východní Evropu, Ivana Stefanovice, který nás vezl z Nového Sadu do Bělehradu a po cestě nám zjišťoval vlak do Sofie a ještě nás odvezl přímo na vlakové nádraží, což pro něj byla jistě zajížďka. To jsme poznali i z hlasu jeho ženy, která mu do auta telefonovala a stěžovala si, že přijede o hodinu později. Věnoval jsem mu jednodolarovku s našimi podpisy.

Zajímavá byla taktéž místa, kde jsme po cestě starou Evropou nocovali. Asi nejdobrodružnější noc byla v Turecku v opuštěném domku u silnice, kde jsme měli noční návštěvu v podobě čtyř ožralých Turků, kteří nám tam před okny hulákali a pokřikovali asi hodinu, ale naště­stí se dovnitř nepodívali. My leželi ve spacákách bez dechu, v ruce svírali nože a čekali, co bude. Nebylo nic. Z cesty po Evropě nemáme skoro žádné fotografie. Byly ve foťáku, který nám ukradli v Laosu.

Z Íránu rychle pryč

Do Íránu jsme vstoupili přes turecko-íránský přechod Bazargan a bylo nám hned jasné, že tady stopování na dlouhou dobu končí. Pod přechodem čekalo něco kolem 30 taxikářů, kteří se na nás vrhli jako vosy. Odmítli jsme je a ve směnárně jsem vyměnil svých posledních 100 USD a poprvé v životě jsem byl milionářem. Kurz k dolaru byl asi 1:11 500, ale dostal jsem jen 1:10 000. No okrádání jsme si v Asii už holt museli zvyknout. Po cestě se vyptáváme, jak je to se stopováním. Autostop tu není vůbec populární, ba naopak, a lidé chtějí za stop platit. Koupíme lístek na bus, asi za 8,5 USD do Tabrizu a čeká nás asi 12 hodin jízdy. Po cestě se dávám do řeči s jedním íránským studentem, od kterého se dozvídám celkem zajímavé věci. Jako třeba, že v Íránu nedostanete pas, pokud nejdete nejdřív sloužit do armády. Překvapilo mě též, že vůbec neznal komunikační nástroje jako skype nebo ICQ.

Do Tabrizu dorazíme asi v jedenáct večer a museli jsme si tedy najít hotel. Našli jsme špeluňku, kde po nás chtěli 35 USD za noc. Ještě ten večer se rozhodujeme Írán opustit co nejdříve, což ještě utvrdí, když se dozvíme, že tu vůbec neakceptují Master Card ani Visu. Druhý den tedy vyrážíme do Teheránu, kde strávíme noc na autobusovém terminálu, a ráno sedáme na bus a jedem až do Zahnedanu, což je město asi 80 km od pákistánských hranic.

Tam zaplatíme jeep a jede se na hranice. Řidič ani náš pákistánský spolucestující v nás nevyvolávají vůbec žádnou důvěru, a tak jsme rádi, když nám přidělí na první vojenské kontrole eskortu na hranice. Následují další tři kontroly. Při projíždění zdejší kopcovité pouště si všímáme mrtvých kusů dobytka a mnoha kilometrů ostnatého drátu, za nimiž už leží Pákistán.

Malý Osman vypadá se zbraní fakt nebezpečně.

Pákistán: Eskorty, ale pohoda

Na hranicích byla kontrola důslednější než kde jinde a po jejím absolvování jsme odvedeni k důstojníkovi, který nám s pohostinností Pákistáncům vlastní nabízí nocleh. Zdvořile odmítáme a ubíráme se do nedalekého městečka, kde čekáme na autobus do Quetty. Vše působí zaostale až středověce. Pákistánci mě přemlouvají, abych jim zahrál něco na kytaru, a tak vydělám po cestě vůbec první peníze. Asi 20 rupií, což je čtvrt USD, ale na cigarety to tu stačí. Po 22 hodinách v íránském busu nás čeká další štreka v délce 14 hodin. Cestu nám zpříjemňuje několik pákistánských mladíků, kteří s námi čile konverzují. Zjišťujeme, že tu mluví velká část lidí anglicky, ne tedy jako třeba v Turecku. Silnice uprostřed pouště je hrozná a nedovolí nám ani na chvilku usnout. Neustálé skákání přes naváté duny písku a výlety do pouště kvůli vyhýbání s protijedoucími auty způsobují drncání celého autobusu a někdy se ocitáme až 30 cm nad sedačkou.

Jak už jsem napsal, Pákistánci jsou milí a pohostinní. Na nesčetných zastávkách z důvodu občerstvení, toalety nebo modlení přijímáme jedno pozvání na rohož a šálek čaje. Konverzace je příjemná a zajímají se o naši cestu. Diví se, proč jsme si sedli na zadní sedačky a vysvětlují, že ty jsou vyhrazeny pro ženy. Všichni Pákistánci požívají jakýsi černý prášek, forma drceného tabáku, který zabalí do cigaretového papírku a vloží mezi spodní ret a zuby. Samozřejmě to hned zkoušíme, ale nic to s námi nedělá. Do Quetty jsme přijeli asi ve 4 hodiny v noci a zůstali dva dny. Po celou tu dobu se o nás starali dva milí kluci, Jafar a Aziz, a dělali nám průvodce. Třetí den jsme policejní eskortou, kterou zavolal recepční pro naše bezpečí, i když to moc nechápeme, odvezeni na vlakové nádraží. Na každém kroku spousta vojáků, pískové barikády, jeepy s kulomety na strese a tak podobně. Ale to si člověk zvykne, navíc vojáci se chovají přátelsky. Kupujeme si lístek až do Lahore, ale ve vlaku potkáme týpka Irfana a jeho mladšího bratra Osmana, který nás přemlouvá, ať s nimi v Pákistánu strávíme ještě pár dní.

Taková nabídka se neodmítá, a tak vysedáme v Sadqubadku. Zde prožijeme jeden den a na večer se účastníme Osmanova přijímacího obřadu do islámské školy. Ještě týž večer odjíždíme do Bahaval Puru, kde se druhý den seznamujeme s dalším bratrem a jeho ženou. Bahaval Pur je v provincii Punjab a tudíž pro turisty jsou možné procházky po městě jen po předchozím ohlášení na policejní stanici, o což moc nestojíme, a tak čas do večera trávíme v obchodě u Irfanovo bráchy.

Večer sedneme na vlak a jedem do Lahore, což je skoro hraniční město s Indií. Musím poznamenat, že pákistánské vlaky jsou fakt dosti drsné. Všude spousta lidí spících a sedících na zemi, všude hrozná vrstva prachu, a dostat se třeba do jídelního vozu nebo na toaletu je kolikrát nadlidský úkol. Po pěti dnech v Pákistánu máme oblečení a bágly totálně špinavé, jako po dvouměsíčním putování. Na severu Pakose se krajina mění z pouště na zelení a palmami porostlé nížiny se spoustou vodních kanálů. Už se nedivím, ze chtěli Čapkovi mloci do úrodné nížiny Punjabu. Dojeli jsme do Lahore, ubytovali se na hotelu a další den jsme se vydali do Indie. Ale o tom až někdy příště.

Text a foto Aleš Kučera

Více na

http://sites.google.com/site/cks800com/