Dělnický dům – 6. února 1985. Polovina objektu se proměnila výbuchem svítiplynu v horu sutin.

Před čtvrtstoletím zmizelo z povrchu zemského oblíbené rakovnické kulturní zařízení

Výbuch v „Dělňáku“ připomínal biblickou apokalypsu

RAKOVNÍK. Tento příběh se odehrává v době, kdy desítka pivo stála 1,70 Kčs, průměrný plat se pohyboval kolem 2,5 tisíce Kčs a všechny restaurace, stejně jako většinu služeb, provozoval stát nebo spotřební družstvo Jednota.

Exploze měla zastřít manko

V noci z 5. na 6. února 1985 změnila náhlá exploze zadní trakt restaurace Dělnický dům v Rakovníku v rozvaliny. Rozbila také skleněné výplně v oknech okolních domů a značně poškodila 13 osobních automobilů na sousedním parkovišti. Před příslušníky Veřejné bezpečnosti (tak se tehdy nazývala policie – pozn. redakce) vyvstal úkol, zjistit příčinu této mimořádné události. Už v prvních fázích vyšetřování bylo zjištěno, že epicentrum výbuchu se nacházelo ve skladovém přístavku. Charakter exploze svědčil o vznícení unikajícího svítiplynu. Při odklizení trosek byla proto zvláštní pozornost věnována vyhledání zbytků plynového rozvodu, na který byly napojeny průtokové ohřívače vody v sociálním zařízení skladu. Nález části potrubí s odkapávacím vývodem, ve kterém chyběla zaslepovací zátka, potvrdil předpoklad, že ve skladu z potrubí unikal svítiplyn. Expertiza vyloučila možnost samovolného uvolnění zátky, a tak další šetření bezpečnostních orgánů bylo zaměřeno na prověření osob, které měly do skladu a celého objektu volný přístup.

Více než dva týdny trvající práce příslušníků VB byla korunována úspěchem. Zjistili, že zátku úmyslně – asi hodinu před výbuchem – odstranil vedoucí restaurace Dělnický dům M. P. Důvodem jeho jednání byla skutečnost, že se v této provozovně zjistilo manko ve výši nejméně 130 000 Kčs. Proti pachateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obecného ohrožení a krajským prokurátorem byl vzat do vazby. V dalším vyšetřování se zjišťuje odpovědnost dalších osob za vznik manka.

Pachatel se snažil zapírat

Vedoucí M. P. nejprve při výsleších tvrdil, že nemá s explozí nic společného. „Z Dělnického domu jsem 5. února odcházel kolem 20. hodiny. Ve skladu jsem byl naposledy, když jsme během dne s číšníkem K. ukládali přepravky s láhvemi. Tehdy jsem ve skladu necítil žádný unikající plyn a ničeho mimořádného jsem si nevšiml. Po návratu do svého bytu jsem už zůstal doma,“ uvedl do protokolu. Tvrdil, že o výbuchu se dozvěděl až poté, kdy ho kolem 3. hodiny ráno probudila manželka jeho zástupce a oznámila mu, že „Dělňák spadnul.“ Poté se vydal na místo činu autem v doprovodu ředitele RaJ Miroslava Hendrycha, svého zástupce V. a náměstka M. Teprve tam zjistil rozsah škod.

Svoji výpověď změnil až poté, když jeden ze svědků uvedl, že ho potkal kolem 24. hodiny na břehu Rakovnického potoka nedaleko Dělnického domu. Proti vedoucímu M. P. svědčila také inventura, která byla skončena právě den před výbuchem. „S předběžnými výsledky inventury byl obviněný M. P. seznámen 5. února dopoledne. Schodek se jevil ve výši 100 tisíc Kčs. Reagoval na to tak, že zřejmě musí být nějaká chyba v dokladech. Při jednání s inventurnicí v uvedený den, kdy mu sdělila, že musí inventurní soupisy a propočty k inventuře odevzdat do kontrolní účtárny RaJ, ji požádal, aby vyčkala do následujícího dne, tedy do 6. 2. 1985. Předpokládal, že doklady nechá ve své kanceláři umístěné v části Dělnického domu, vyhrazené podnikovému ředitelství RaJ. Inventurnice skutečně doklady k inventuře odnesla do své kanceláře v Dělnickém domě, kde je uložila do zásuvky pracovního stolu…,“ píše se v obžalobě krajského prokurátora.

Takto dopadly automobily zaparkované v ulici 5. května (dnes Pražská).

Třináct let nepodmíněně

Nezvratné důkazy konečně rozvázaly panu vedoucímu jazyk. „Pátého února jsem ze zaměstnání odešel kolem 20. hodiny. Šel jsem domů, manželce jsem se o manku nezmínil. Doma jsem se navečeřel a díval se na televizi. Když skončil náš program, přepnul jsem přijímač na německý, ale po pravdě řečeno, ani jsem nevnímal, co vlastně dávali. Měl jsem plnou hlavu starostí s mankem,“ vypověděl M. P. Není divu, že nemohl usnout, a tak pod záminkou, že zapomněl v kanceláři vypnout kamna, odešel před půlnocí z domova směrem k Dělnickému domu. Na břehu potoka údajně zjistil, že nemá cigarety. Odemkl si zadní vchod od parku, prošel sálem, přesvědčil se, že v kanceláři nespí zástupce J. V., odešel do skladu, vzal si z regálu krabičku Sparet a vykouřil několik cigaret. Neustále přemýšlel o manku a jeho následcích. „Jak jsem tam stál, všiml jsem si zaslepovací zátky přívodního potrubí plynu. Byl jsem v takové depresi, že jsem se rozhodl pustit si plyn a spáchat sebevraždu,“ vypověděl do policejního protokolu M. P. Proto zavřel dveře z jeviště do skladu, odšrouboval zaslepovací špunt z potrubí, sedl si na židli a čekal.

„Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, nedovedu to ani odhadnout, ale pak jsem najednou dostal strach, rozvzpomenul se na děti a manželku, hlavou mi probíhal celý můj dosavadní život. Najednou jsem se sebral a ze skladu utekl. Dveře jsem za sebou zase zamkl. Domů jsem se vrátil snad kolem jedné hodiny po půlnoci…“

Jak se zdá, soud této verzi příliš neuvěřil a přiklonil se k tomu, že výbuch měl zničit důkazy o vzniklém manku, byť M. P. nejspíš tak velký rozsah škod způsobených výbuchem nepředpokládal. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, trestný čin obecného ohrožení a trestný čin porušování povinností při nakládání s finančními a hmotnými prostředky odsoudil vedoucího provozovny 28. 8. 1986 k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků ve druhé nápravně výchovné skupině. Čtyři roky poté, 28. 8. 1990, se uskutečnilo jednání o rozhodnutí o nové výměře trestu podle novely trestního zákona a trest byl zkrácen na 12 let.

Škody za tři miliony

U soudního jednání zazněl také výčet škod, které zdemolováním Dělnického domu vznikly. Experti je vyčíslili na 2 846 967 korun. Osobní věci zaměstnanců Dělnického domu, které byly při výbuchu zničeny, měly hodnotu 27 tisíc. Na budovách v okolí, bytech a jejich vybavení vznikla další škoda ve výši 47 tisíc. Poškozeno bylo celkem 13 osobních automobilů se škodou za 75 tisíc Kčs. Celkem tedy škoda, způsobená výbuchem, představovala v roce 1985 částku 2 995 783 korun.

Další škoda, řekněme morální, je nevyčíslitelná. Město i okres přišly o jedinečné zařízení, které jeho občanům sloužilo 60 let. Dělnický dům byl postaven v letech 1924–26. V roce 1959 byla provedena generální přestavba s přístavbami. V letech 1979–80 pak přístavba skladu a sociálního zařízení na severní straně objektu. Následkem výbuchu byla tato přístavba zcela zdemolována, zničena byla většina severní části Dělnického domu (kanceláře, sociální příslušenství, prostory jeviště se šatnami a sociálním zařízením, část kuchyně a restaurace). V ostatních prostorách objektu došlo k různým deformacím, jak svislých, tak vodorovných konstrukčních prvků včetně zastřešení původní části Dělnického domu. S ohledem na zjištěný stav navrhli soudní znalec Ing. Arnošt Kulhánek a statik Ing. Jaroslav Drábek likvidaci objektu. K tomu posléze také došlo.

Funkcionáři popíjeli načerno

Soud se také zabýval tím, jak vzniklo 130 tisícové manko. Vyšetřování se pohybovalo po „tenkém ledě“, protože, jak se ukázalo, do kauzy byla zapletena řada tehdejších čelních funkcionářů okresu, rakovnických podniků a organizací. Služeb Dělnického domu velmi často využíval Okresní národní výbor, Okresní ústav národního zdraví, Rakovnické keramické závody a další instituce. Problém byl v tom, že socialistické organizace nesměly mít ve faktuře položky jako alkohol a cigarety. Proto se naprosto běžně prováděly v účetnictví záměny zboží. „Jiné zboží se fakturovalo a jiné konzumovalo. Když byly v Dělnickém domě pořádány větší akce podniků nebo společenských organizací, bylo vydáváno ze skladu zboží bez výdejek. Pouze jsem si dělal poznámky o skutečném výdeji zboží, které jsem předložil odběrateli ke kontrole a dohodl jsem s ním záměnu. Místo alkoholu se uvádělo jídlo, tak, aby odpovídalo celkové částce skutečně vydaného zboží. Při některých akcích docházelo k tomu, že bylo fakturováno zboží např. za 1200 Kčs, ale vydáno bylo jen za 900 Kčs. Takto vzniklé přebytky byly vytvořeny s plným vědomím příslušných funkcionářů… dodatečně byly odčerpány těmito funkcionáři ve formě zboží, když si pak přivedli nějaké návštěvy. Tyto návštěvy však nebyly soukromé, jednalo se většinou o služební styky a podniky si pro ně tímto způsobem vytvářely potřebné rezervy,“ přiznal u soudu M. P.

Podle výpovědi jednoho z číšníků ale také tento způsob praktikoval i samotný vedoucí a jeho zástupce. „Vedoucímu a jeho zástupci jsem psal útratu na lístek. Jednou týdně jsem se ptal, zda ji zaplatí. Ve všech případech hradili útratu zbožím ze skladu. Toto zboží ale nebylo ze skladu odepsáno. Jak si to potom zúčtovali, nevím. Jejich útraty se týdně pohybovaly od 100 do 800 Kč. Pokud jde o vedoucího, občas za mnou přišel, když jsem měl směnu, a chtěl ode mne peníze z tržby. Někdy to bylo 300 Kčs, jindy méně či více. I v takových případech mi dlužnou částku vyrovnával zbožím ze skladu. Je mi známo, že vedoucí často hostil v provozovně různé kamarády. Šlo většinou o osoby z organizací, které pořádaly v Dělnickém domě společenské akce,“ vypověděl číšník.

Pozvánka na maturitní ples, který se už v „Dělňáku“ neuskutečnil. Musel být přeložen do sálu Rakony.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…

Aby inventury na nic nepřišly, měl vedoucí M. P. dobře „ošetřeno“. Jelikož zároveň dělal vedoucího v restauraci na plaveckém bazénu, přesouval zboží podle potřeby sem a tam. Z výpovědí vyplývá, že při inventurách, které probíhaly jednou ročně, bylo tajně přenášeno zboží z jednoho skladu do druhého, a tak byly „nacházeny“ chybějící položky. V jednom případě bylo do inventurního seznamu dopsáno dokonce zboží za 105 tisíc korun, aniž se inventurnice přesvědčila, že zboží skutečně existuje. V několika případech dokonce došlo k paradoxní situaci, že byly zjištěny poměrně vysoké (8 tisíc a 45 tisíc) přebytky. Ale ani s tím si vedení RaJ příliš těžkou hlavu nedělalo a pan vedoucí je vždy dokázal nějak „vysvětlit“. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V případě Dělnického domu a jeho vedoucího M. P. k tomu došlo při inventuře 30. ledna 1985. Z obžaloby vyplývá, že na úhradu útrat s pohoštěním různých osob bylo vydáno ze skladu provozovny v letech 1982 až 1985 zboží v hodnotě 57 600 Kč. Manko k 30. 1. 1985 bylo celkem vyčísleno na 131 tisíc Kčs.

Epilog

Pan M. P. si celých 12 let neodseděl. Okresní soud v Sokolově ho z Nápravného výchovného ústavu Horní Slavkov podmínečně propustil po sedmi letech a osmi měsících a stanovil mu zkušební dobu v trvání pěti roků. Dne 12. 4. 1996 tentýž soud konstatoval, že se podmínečně propuštěný osvědčil. Dnes je na něho pohlíženo, jako na bezúhonného. „Za to, že zničil kvůli své chamtivosti nejkrásnější kulturní stánek ve městě, by se měl navěky smažit v pekle,“ konstatoval jeden z pravidelných návštěvníků bývalého Dělnického domu.

Tomáš Bednařík a Pavel Sklenička

Klíčový svědek vzpomíná

Klíčovým svědkem při odhalení pachatele výbuchu Dělnického domu se stal rakovnický občan, pan C. Byl to on, kdo „naboural“ tvrzení vedoucího M. P., že od 20 hodin byl doma, díval se na televizi a pak šel spát a že se o výbuchu dozvěděl, až když ho kolem třetí hodiny ranní vytáhl z postele ředitel Restaurací a jídelen Hendrych. Kontaktovali jsme onoho svědka a požádali ho, aby se ve vzpomínkách vrátil o pětadvacet let zpátky.

„To, že jsem pana P. kolem půlnoci potkal, byla čirá náhoda. Každý večer, nebo brzy ráno jsem totiž běhal a udržoval si kondici. Dělal jsem takový okruh kolem Rakovníka. Ten den jsem běžel po nábřeží Rakovnického potoka a spatřil jsem pana P., jak jde po hrázi směrem k parku. Poznal jsem ho, protože jsem ho dobře znal. V té době jsem dělal na OV SSM a v Dělnickém domě jsme měli různá zasedání. Nepřikládal jsem setkání žádný význam. Když jsme se ale za několik dní bavili v práci o výbuchu, zmínil jsem se tam před kolegyní o tom, že jsem vedoucího P. v onu noc na nábřeží potkal. Jak se tahle informace dostala k Veřejné bezpečnosti, nevím. Byl jsem předvolaný k výslechu, kde jsem znovu zopakoval, co se onu noc událo. Musel jsem podrobně popsat, co měl pan P. na sobě, kolik bylo hodin, jakým směrem šel… vše si zapsali do protokolu o výslechu. K soudu jsem už jako svědek předvolaný nebyl, protože se pan P. k činu přiznal,“ řekl nám klíčový svědek a dodal, že teprve později se dozvěděl, že jeho výpověď přiměla pachatele výbuchu, aby se k trestnému činu doznal.

-bed-

Černík: „Byli jsme poslední“

Poslední kapelou, která si zahrála v Dělnickém domě těsně před výbuchem, byl Merkur. Jeho kapelník Josef Černík nám prozradil, jak si na tuto událost vzpomíná.

„V Dělnickém domě jsme hráli v pátek 1. února 1985 na plese učňovské mládeže a v sobotu 2. února na sportovním karnevalu. Nikdo z nás netušil, že jsou to poslední dvě akce v historii tohoto největšího kulturního domu na Rakovnicku,“ vypráví Josef Černík a dále vzpomíná: „Na sportovním karnevalu jsme hrávali každoročně a vždy jsme se převlékali do nějakých kostýmů. Tentokrát jsme byli za fotbalisty. Měl jsem na zádech číslo třináct a jak se později ukázalo, byla to třináctka nešťastná.“

Karneval se vydařil, a když ve tři ráno skončil, složili muzikanti nástroje a aparaturu pod pódium ke dveřím vedoucí na chodbu. Chtěli je tam nechat do příštího týdne, kdy zde měli opět účinkovat. „V pondělí 4. února jsem se rozhodl, že tam přeci jenom nástroje nenecháme celý týden bez dozoru. Společně s Honzou Pémem, který nám tehdy dělal bedňáka, jsme vše přestěhovali na naši základnu do Domu osvěty. Ve středu mi jeden známý ráno volal, že už si v Dělnickém domě nezahrajeme, protože vylétl do povětří. Nevěřil jsem mu a šel jsem se tam hned podívat, abych zjistil, že má, bohužel, pravdu,“ pokračuje.

Další nasmlouvané plesy se pak konaly v Pavlíkově nebo v sále Rakony. „Když jsme v Dělňáku hrávali na čajích, sešlo se tam 500 až 600 lidí z celého okresu. Každý muzikant, který tam hrával, potvrdí, že Dělnického domu je škoda,“ uzavírá Josef Černík.

Lenka Pelcová

„Dělňák“ byl pánbůh mezi restauracemi

RAKOVNÍK. Jedním z vrchních číšníků, kteří působili v Dělnickém domě, byl i Jan Borsek. Na své působení v tomto zařízení dodnes vzpomíná s láskou a nedělalo mu vůbec žádný problém se s námi o své zážitky podělit.

Jak dlouho jste v Dělnickém domě pracoval?

Vyučil jsem se v roce 1973 a už během učení jsem tam chodil vypomáhat. Po vy­učení jsem tam už zůstal natrvalo. V té době tam dělal vedoucího pan Uzel, který tam byl dobrých 15 let.

Kolik lidí bylo v roce 1985 v „Dělňáku“ zaměstnáno?

Byl tam vedoucí a jeho zástupce. V restauraci bylo pět číšníků, dva a dva se střídali a na obědy chodila ještě výpomoc. V kuchyni byl šéfkuchař, který měl k ruce ještě čtyři pomocníky. V dolní vinárně byl Václav Kubec, v horní Václav Tarant. A pak tam ještě byly čtyři uklízečky.

Jaká bývala otevírací doba?

Otevřeno bylo denně s výjimkou neděle, která byla zavíracím dnem. Restaurace začínala v 9 hodin ráno. Jídla se podávala po celý den, hotovky do 15 hodin a potom minutky. Normálně se zavíralo ve 22 hod., když byly akce, tak dokud tam byli lidi. Plesy běžně končily kolem 4. hodiny ranní.

Vzpomněl byste si, jaké prostory Dělnický dům obsahoval?

Hlavní vchod býval od silnice u Pražské brány. Vedle něj, pod šesti kaštany, bylo super parkoviště, kam se vešlo určitě deset aut. Další bylo nad Dělňákem směrem na dnešní Pražskou ulici.

Za vchodovými dveřmi vlevo byly toalety a pak velký vestibul. Z něj se šlo doprava do spodní vinárny, rovně do sálu a doleva do restaurace. Z ní vedl vchod do kuchyně a druhý do zadní části jeviště. Tam byly šatny pro personál a vedoucí měl vzadu kancelář. V době, kdy Dělňák explodoval, už stávaly za kuchyní nové sklady. A právě tam došlo k výbuchu.

Postupme dál, do sálu a prvního poschodí…

Sál byl úžasný, kapacitně stavěný i na velké plesy a tancovačky. Vlevo z pohledu od jeviště, na které se bez problému vešel i dvacetičlenný orchestr, bylo podloubí, kde se sedělo. Galerie byla i v prvním patře, ovšem s tím rozdílem, že bývala z obou stran. Do sálu se dalo vejít také proskleným vchodem z parku. Nejdřív se přišlo do vestibulu. V něm, po levé straně od dveří do sálu, byl výčep pro personál, který obsluhoval na sále. Starý pan Pergler tam točil pouze pivo a měl tam i láhve s vínem. Vpravo ode dveří do sálu byla šatna pro návštěvníky. Proti ní vedlo schodiště do prvního patra. Když se přišlo nahoru, tak vlevo bylo možno jít na ochoz a doprava do druhé vinárny.

Pódium s „průhledem“ do tehdejší ulice 5. května.

Dvě vinárny v jednom objektu, uživily se vůbec?

Bez problému. Hořejší vinárna byla moderně zařízená, dělaly se tam hodně svatební hostiny. Mimo květen a plesovou sezónu tam probíhaly svatební hostiny jako na běžícím pásu. Nebylo snad jediné delegace, která do Rakovníka přijela, aby se s ní nešlo do „Dělňáku“, hlavně pak do horní vinárny. Bylo tam 60 až 80 míst. V dolní vinárně bylo asi 40 míst.

Je pravda, že se v zákulisí „Dělňáku“ hrály hazardní hry o veliké peníze a chodívali tam hrát i přední funkcionáři okresu?

To je nesmysl. Je pravda, že v zadní části restaurace se hrávaly karty a šachy. Vím, že se tam hrál mariáš a žolíky, ale to hrávali zdejší štamgasti, ale hrálo se o halířové položky, rozhodně nešlo o žádný hazard. V té době se hrávaly karty ve všech hospodách – na Rychtě, na Mlejnku i jinde. Tehdy to bylo běžné, dneska už to nevidíte. Žádná vybraná společnost funkcionářů se tam rozhodně nescházela. To můžu na sto procent potvrdit. Tuhle fámu si nejspíš vytvořila po výbuchu lidová tvořivost.

Jak jste reagovali na to, když dům vyletěl do povětří?

Abych pravdu řekl, ze začátku jsme tomu vůbec nevěřili. Ten den jsem byl zrovna doma. Den předtím jsem měl službu. Přijel ke mně kolega Luboš Urban a povídá: „Hele, vzali nám práci, buch Dělňák.“ Já jsem mu nevěřil, myslel jsem si, že si dělá legraci. Říkal, že je tam všude Bezpečnost, je to tam ohraničené páskou, doprava je odkloněná. Tak jsme sedli do auta a jeli tam. Když jsem viděl tu spoušť, bylo mi do breku. Vypadalo to, jako kdyby tam padla bomba.

Tlaková vlna vyrazila okna i v domech přes silnici na Pražské ulici. Sklad byl všude rozházený. Láhve s alkoholem ležely až na parkovišti, některé byly i celé. Hotová apokalypsa.

Co následovalo?

Pamatuji si, že jsme absolvovali nekonečný seriál výslechů, jen já jsem tam byl třikrát. Nikdo nevěděl, proč k výbuchu došlo, fám bylo mraky, Veřejná bezpečnost nic neřekla, bulvární noviny tehdy neexistovaly, vše bylo záhadné. Čtrnáct dní jsme byli doma, protože nás RaJ neměly kam dát. Pak nás začali „roztrhávat“. Někdo šel do Slavie, někdo k Podrabským, jiný do Strašecí a já s Lubošem Urbanem a Vaškem Kabelem k Zelenému stromu. Každý ze zaměstnanců „Dělňáku“ byl umístěn. Nikdo nebyl propuštěn.

O manku, které bylo hlavním důvodem zkratového jednání vedoucího, jste nevěděl?

Ne. Jako číšníci jsme k „papírům“ vůbec neměli přístup. Přišly inventurnice na kontrolu a jednaly pouze s vedoucím a jeho zástupcem. Prošly si sklady a měly sepsat, co tam je nebo není. Mnohdy to ale tak nedělaly. Byla to ze strany vedení RaJ velká benevolence, která skončila tak, jak skončila. Dělňák byl nedotknutelný, přinášel RaJ velké zisky. Byl to takový pánbůh mezi rakovnickými restauracemi.

Tomáš Bednařík