Pytlák z křivoklátských lesů.

Brutalita pytláků neznala mezí – jednomu z hajných usekli hlavu a ruku, jiné zastřelili z několika kroků

Téměř zapomenutá temná minulost křivoklátských lesů

Procházíme-li křivoklátskými lesy, tu a tam narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček, na němž je dnes už těžko čitelnými literami napsáno, že tu skončil svůj život některý z myslivců či hajných, který padl při plnění svých pracovních povinností při hájení zvěře v knížecích lesích. Zalistujme v zažloutlých archivních spisech a připomeňme si v dalším pokračování Malého pitavalu z Rakovnicka alespoň ty nejtragičtější případy, které se odehrály v průběhu 19. století, tedy v době největší slávy křivoklátského fürstenberského panství.

Válka mezi pytláky a myslivci

Pytláctví je trestná činnost, které se dopouští ten, kdo porušuje cizí právo myslivosti a přivlastňuje si bez povolení zvěř v cizí honitbě, nebo kdo poškozuje věc, na níž se vztahuje právo myslivosti. Ve středověku býval takový člověk nazýván úředním jazykem „zvířecí zloděj“, později se obecně vžil termín pytlák. To podle toho, že nelegálně ulovená zvěř bývala většinou odnášena v pytlích. Na křivoklátském panství se pytlačilo „odjakživa“, jak dokládají záznamy ze soudních procesů s tamními „zvířecími zloději“. V 19. století, kdy Fürstenberkové začali pěstovat zvěř ve svých lesích systematicky, přerostlo pytláctví v otevřenou válku mezi pytláky a knížecím lesním personálem. Padaly facky, rány holí, ale také smrtící výstřely.

První vážný případ s tragickými následky je zaznamenán k roku 1814. V loužku před Pěšinami v hudlickém revíru stojí pískovcový jehlan, na němž je umístěna tabulka s nápisem: „Upomínka na Václava Hejna, lesního příručího, jenž konaje věrně a neohroženě povinnost svou, padl rukou vraha dne 13. září 1814 v 28. roce svého věku“. Lesního příručího zastřelil pytlák Průša ze Svaté. Jméno na pomníku je ale zkomolené. Ve skutečnosti se lesní příručí jmenoval Václav Hain a byl synem fořta Vojtěcha Haina z Míčů.

Pomník zastřeleného adjunkta Antonína Wágnera na sv. Alžbětě a jeho hrob na novodomském hřbitově.

Násilníci zůstali nevypátráni

Pytláci si dovolili nejen na řadového lesníka, ale i na vysokého a všeobecně známého knížecího úředníka. Dokazuje to případ křivoklátského lesního rady Františka Merleta. Případ, kdy se Merlet málem stal obětí pytláků, se stal 25. září 1815.

Toho dne si rada Merlet vyjel na obchoz na jelena do křivoklátského revíru v místě dnešních Pařezin. Asi v půl šesté večer narazil na dva pytláky, z nichž jeden na něho namířil pušku. Rada byl však rychlejší a ranou z kulovnice do vzduchu oba pytláky zahnal na útěk. Znovu nabil a pustil se k domovu. Asi po čtvrt hodině chůze však na oba muže narazil znovu, a tak je začal stíhat. Aby jim nahnal strach, jednou po nich vystřelil. Jakmile se vypálením z jednohlavňové předovky odzbrojil, karta se obrátila. Pytláci na něj nečekaně zaútočili. Srazili ho k zemi a tloukli ho pažbami. Merletovi se podařilo vytrhnout a dát se na útěk. Když však odběhl asi padesát kroků, zazněl výstřel a jeden z pytláků mu vpálil několik hrubých broků do zad. Merlet padl k zemi, pytláci k němu doběhli, vzali mu pušku a čepici a zmizeli mezi stromy. Po chvíli se rada probral a doplazil do ovčína na Požárech, odkud byl povozem dopraven na Křivoklát. Rána naště­stí nebyla smrtelná. Broky zasáhly masité části spodních zad a dva uvízly v rameni. Jiné provrtaly jen šos radova kabátu. Protože se předpokládalo, že jde o pytláky z Prahy, byl ihned vypraven rychlý jezdec k pražskému hejtmanovi s popisem pachatelů a uloupených věcí, aby mohl být zostřen dozor v městských branách. A jaký byl výsledek pátrání? Negativní. Na dotazy knížecí poručenské kanceláře (případ sledoval na příkaz majitele panství lesmistr Alster) odpovídalo pražské hejtmanství stále záporně, až bylo po nějakém čase vyšetřování případu odloženo.

Nájezdy pytláckých tlup

Ve 40. letech 19. století situace v křivoklátských lesích „houstla“. Temnými hvozdy táhly celé pytlácké tlupy, proti kterým se jednotliví lesníci mohli jen stěží postavit. Pytláci byli mnohdy rozhodnuti postavit se proti personálu se zbraní v ruce a třeba hajného i zastřelit. Nejhorší bylo, že už to nebyli jen lidé z okolních vesnic, ale většinou pytláci z Prahy, kteří nerozuměli ani lovu, ani neměli cit pro míru nepřátelství mezi personálem a pytláky. Loupili ze zcela zištných důvodů – upytlačenou zvěř prodávali za velmi slušný peníz majitelům městských hostinců.

Majitelé křivoklátského panství se snažili bojovat s pytláky všemožnými prostředky. Třeba kníže Jáchym Egon z Fürstenberka vsadil na udavačství. Za označení pytláka dostal udavač odměnu 12 zlatých, za chyceného a předvedeného pytláka dokonce 24 zlatých, tedy částky značně vysoké. Samozřejmě o udavači se muselo mlčet, protože v případě jeho prozrazení šlo o jeho život.

Roku 1844 podal křivoklátský vrchní lesmistr Jan Gintl podrobnou zprávu o vpádech pytláckých tlup do revírů Kolna a Hudlice. Zmiňuje se v ní o ztýrání lesního adjunkta Schiffnera pytláky, o bitvě dvanácti mužů lesního personálu s dvanácti pytláky v dřevíčském revíru, při níž byl honec Žák z Hýskova střelen do boku, fořt Huňka z Krkavčí hory měl roztříštěnou pravou ruku a pažbami pušek rozbitou hlavu a fořt Čermák s adjunktem Vilémem Jirušem zůstali ležet v bezvědomí na bojišti. Nakonec lesníci z boje utekli a ředitelství panství požádalo o vyslání vojenských hlídek. Pytlácká tlupa však zůstala nevypátrána.

Pomník hajného Isidora Kolského na Valachově.

Hajnému usekli hlavu

K jednomu z nejhrůznějších zločinů, jichž se pytláci dopustili na lesním personálu, došlo v roce 1858. Dozvídáme se o něm díky hlášení křivoklátského vrchního myslivce Karla Schmidta, které zaslal majiteli panství – princi Emilovi z Fürstenberka. Píše v něm, že 6. 7. 1858 byl drastickým způsobem ubit pytláky výpomocný hajný Václav Hůla, jenž byl ve své službě poctivý a neúplatný. Neváhal se postavit každému, kdo se chtěl nepoctivým způsobem čehokoliv v lese zmocnit. Když ho po dvou dnech hledání našli, měl hajný Hůla zasazeno pět sečných ran ostřím sekery do hlavy. První rána šla do čela, druhá do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla se mu oddělila hlava od trupu a pátou ranou mu vrazi usekli ruku. Vdově po hajném bylo jako odškodné vyplaceno 200 zlatých.

Zpráva z 24. června 1863 opět říká, že byl zbit pytláky hajný Jirásek. Troubil však na loveckou trubku a dovolal se pomoci. Ze zprávy lesního Grafa z Bušohradu z 12. června 1865 vyplývá, že se opět dovolával četnické pomoci, neboť „lesní personál už nestačí v boji proti rozmohlému pytláctví.“

Od roku 1865 následuje jedna srážka pytláků s myslivci za druhou. Dne 16. června toho roku byl v oupořských stráních čtyřmi pytláky poraněn podlesní Jan Plaček z Oupoře. K velké srážce mezi skupinou myslivců a hajných, vedenou lesním Františkem Maxerou, a deseti pytláky došlo 19. února 1867 v podvečer u Komínku v bušohradském polesí. Na obou stranách byli ranění, ani kryt skalních balvanů a silných buků nezabránil, aby šest účastníků bitky nebylo zasaženo kulkami z pušek. Zbylí pytláci pak zmizeli za hranicemi zbirožského panství do císařských lesů.

Vraždy adjunkta Wágnera a hajného Pelce

Tři případy vražd hajných přeci jen vešly v povědomí širší veřejnosti a na místech, kde k nim došlo, dodnes stojí nepřehlédnutelné pomníky. Jeden z nich se nachází při silnici z Nového Domu do Lán, u sv. Alžběty v polesí Pařeziny. Na bílé desce podstavce čteme nápis: „Zde 5. července 1865 byl zastřelen lesní adjunkt Antonín Wágner pytlákem Vincentem Dlouhým.“ Pomník nechal postavit kníže Max Egon z Fürstenberka, aby navěky připomínal statečnost jednoho z jeho zaměstnanců. Co se tehdy u sv. Alžběty událo?

5. července 1865, v pravé poledne, zatáhla ve zdejších lesích léč tlupa pytláků z Unhoště a Žiliny. Domnívali se, že knížecí lesní personál vysedává u jídla a vyspává po obědě. Přepočítali se však a strhla se bitva, při které se adjunkt Wágner pustil za pytlákem Vincentem Dlouhým z Unhoště. Pronásledovaný pytlák na myslivce vykřikl, ať ho nechá jít, jinak s ním bude zle. Protože adjunkt v pronásledování pokračoval, Dlouhý ho z bezprostřední blízkosti zastřelil. Většina pytláků byla ihned dopadena a tvrdě potrestána. Na ostatní byl uspořádán do té doby nevídaný hon. Po týdnech skrývání se raději sami přihlásili u pražského soudu. Vrah byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Nebohý adjunkt byl pohřben na novodomském hřbitově a každoročně se ve zdejším kostele sloužila tzv. wágnerská mše, které se účastnila vrchnost, úředníci panství a myslivci v parádních uniformách.

Jiný pomník, v bělečském revíru, připomíná, že tu byl pytláky ubit hajný František Pelc z Kalů, protože jejich druha zastřelil na Šarváši. Pelc byl nalezen 3. června 1873 s několika ranami holí na hlavě a rukou, ústa měl ucpaná šátkem. Bylo znát, že kladl tuhý odpor, ale přinucen ležet čelem k zemi, udusil se. Třetí den po vraždě bylo nalezeno varovné psaní na pařezu u Zeleného kříže pro dalšího hajného Antonína Poštu. Pytláci však byli vypátráni a přísnému trestu neunikli.

Pytlák v akci.Reprofoto kresby Pavla Lisého

Zbabělá msta

Na kraji lesa, nedaleko hájovny Valachov u Skřivaně, stojí pískovcový pomník, který je opatřen nápisem: „Zde skolen zločinnou rukou Isidor Kolský, vykonávající věrně službu svoji. Narozen 19. 2. 1839, zemřel 18. 8. 1889. Pomník věnoval na trvalou památku jeho vděčný službodárce Max Egon kníže z Fürstenberku.“

V neděli 18. srpna roku 1889 se vydal hajný Isidor Kolský se svým osmnáctiletým synem Františkem za úsvitu na čekanou. Na otcův příkaz zůstal stát František u tehdejšího Hendrychova pole a hajný zašel asi 50 metrů do chvojiny. Náhle zazněl výstřel. František se domníval, že otec střelil zajíce. Maně pohlédl na kapesní hodinky. Byly právě 3 hodiny a 15 minut. Celou hodinu zůstal syn stát na určeném místě. Když se otec nevracel, ve 4.30 zašel František do chvojiny a strnul. Hajný tam ležel v tratolišti krve bez jakýchkoliv známek života. Mladý Kolský utíkal nejprve domů, kde vše řekl matce, potom do Hracholusk k starostovi Matějovskému, který ho poslal do Novosedel k radnímu Šmídovi, protože ke zločinu došlo na katastru této obce.

Podezření z vraždy ihned padlo na osm­a­třicetiletého pytláka Antonína Kopřivu z Německých (Malých) Slabec. Měl s Kolským „nevyřízený účet“. Knížecí hajný ho usvědčil z krádeže dřeva v hracholuském revíru. Věc se dostala před Okresní soud v Křivoklátě a Kopřivovi hrozil přísný trest. Závěrečné stání mělo probíhat v pondělí 19. srpna 1889 a Kopřiva se nechal slyšet, že Kolský už k němu svědčit nepůjde, že ho zabije. Kopřiva byl zatčen a odveden do trestnice Okresního soudu v Rakovníku.

V pondělí 19. srpna se dostavila soudní komise. Mrtvé tělo bylo převezeno do nedaleké hájovny Valachov a zde byla provedena pitva. Znalci potvrdili, že Isidor Kolský byl zastřelen brokovnicí ze vzdálenosti jednoho až tří metrů. Sebevražda byla vyloučena, neboť obě hlavně hajného pušky zůstaly nabity ostrými náboji. Kolský byl zasažen do hrtanu, v ráně bylo nalezeno 19 broků. V dalších částech těla bylo nalezeno ještě 16 broků. Hajný byl okamžitě mrtev.

Místo šibenice doživotí

Veřejné soudní přelíčení se konalo ve dnech 26. – 27. 12. 1889 u C. K. porotního soudního dvora v Praze. Obžalovaný se hájil tím, že v kritickou noc spal, v neděli odešel do Rakovníka k puškaři Tschertnerovi dát si do opravy poškozenou hlaveň pušky a snažil se zločin svalit na jiného pytláka – Františka Prinicha ze Slabec. Ten však prokázal nezvratné alibi. Antonín Kopřiva byl usvědčen z úkladné vraždy Isidora Kolského a odsouzen k trestu smrti provazem, k náhradě soudních výloh a k náhradě 1 000 zlatých vdově Rosálii Kolské.

Obhájce JUDr. Jan Podlipný se proti rozsudku odvolal a císař František Josef I. svým rozhodnutím ze dne 9. 1. 1890 zmírnil Kopřivovi trest na doživotní žalář zostřený několika půsty. Poté, co soudní rada Müller tlumočil Kopřivovi císařské rozhodnutí, požádal odsouzený o obnovení soudního řízení. Uvedl, že může dokázat, že vraždu nespáchal on, ale pytlák František Korf ze Skupé. Byli spolu prý pytlačit v osudnou noc u Hendrychova pole, kde se Korf náhodně srazil s Kolským. Jak se tak přetahovali o pušku, vyšla rána a hajný padl mrtev k zemi. Korf prý Kopřivu prosil, aby to vzal na sebe, že je chytřejší a z maléru se určitě dostane. A on tak učinil, aby kamarádovi pomohl.

Při konfrontaci se však František Korf obhájil a prokázal alibi. Zbabělý vrah Kopřiva byl převezen do Plzně, kde si pak odpykával doživotní trest. Jeho manželka mnohokrát prosila císaře o milost, až byla 13. 8. 1912 vyslyšena a Kopřiva byl po 22 letech žaláře propuštěn. Po zavražděném hajném zůstala vdova Rosálie Kolská, dva synové a tělesně postižená dcera.

Tomáš Bednařík

(Za poskytnutí cenných informací děkuje autor Karlu Breníkovi z Křivoklátu a Jiřímu Kratochvílovi z Prahy)