Původně chtěli bratři Formanové kočovat se Shakespearem, nakonec skončili u vousaté ženy

Jsem cirkusový komediant a jako lektor se stydím

RAKOVNÍK. Nedivila bych se, kdyby mi Matěj Forman v prosinci, kdy vedl v Rakovníku výtvarné dílny, rozhovor odmítl. Měl už za sebou dva kurzové dny, kdy se od rána do večera naplno věnoval dětem. Pomáhal jim hledat inspiraci, zdokonalovat techniku linorytu, volit barvy, tisknout obrázky... Měl tedy plné právo toho mít už dost. Rozhovor ale neodmítl, a nakonec ani další zájemkyni, která ho požádala o druhý. Jistě zafungovalo i kouzlo rakovnické knihovny (ta linorytový workshop pořádala), takže domů honem nespěchal. A ani z jeho dílny děti nespěchaly, jeho společnost jim byla evidentně milá. Aby ne, Matěj Forman působí jako bezva chlap. Je nesmírně přátelský a komunikativní. Během chvíle s ním přestanete mít ostych, jaký cítí každý novinář při setkání s výraznou osobností, a máte pocit, že klábosíte... třeba se spolužákem. Ale rozhodně ne s takovým, na jehož jméno si po pár letech nemůžete vzpomenout. Matěj Forman má zvláštní dar, je hrozně nenápadný, ale zároveň strašně výrazný.

Matěj Forman.

Jak vás děti při workshopech berou? Mají ostych, že před nimi stojí ten Matěj Forman ze známé rodiny Formanů?

Ale já se před nimi taky stydím. Vždycky doufám, že je můj stud odzbrojí a řeknou si: Hele, on je nějakej stydlivej, tak co se budeme bát. Jinak je to hodně dané i prostředím, jestli se v něm dobře cítí. To se pak nerozhlížejí, kde jsou a kdo to před nimi stojí. Když jsou děti v prostředí poprvé, tak mají samozřejmě ostych, a to nejen před námi. A mám vyzkoušené, že čím víc teorie dáme, tím je ostych větší. Takže je lepší říct ty nejdůležitější základy a rychle se pustit do práce.

Jsou vám ve vaší výtvarné tvorbě práce dětí inspirací?

Málokteré děcko do toho skočí rovnýma nohama a hned ví, co bude dělat. Někdy děti vytáhnou pomocný obrázek svého oblíbeného kresleného hrdiny, třeba Barta Simpsona, a dělají jeho kopii. Ale když se něco snaží vylovit z vlastní představivosti, tak zažívají to samé co já. Trvá to a nápad nepřichází. Je u nich vidět boj a strach. Ale pak nastane to, co je pro mě inspirací. Když už děti začnou, tak se u nich projevuje naprostá svoboda a spontánnost, které fungují úplně bez zábran. Tím mě inspirují. Nepřemýšlejí nad tím, jaký bude další krok. Prostě se do toho vrhnou a pracují. Bez obavy z toho, jak to bude nakonec vypadat.

Je vůbec u dospělého reálné, aby dokázal tvořit s dětskou spontánností a nebál se toho, jestli to, co vytvoří, nebude hloupé?

Řeknu to takhle. On sice člověk trochu šilhá po té dětské bezbřehé svobodě, ale zároveň ví, že je onu svobodu občas potřeba včas zastavit a nasměrovat někam, kde pak výsledek bude vypadat hezky. Proto je na druhou stranu dobrá ta zkušenost, která nás dospělé při tvorbě svazuje.

Rozeznáte občas u dětí výtvarný talent?

Poznají se děcka, která mají výtvarno zažité. To se pozná hned, protože už mají určitý rukopis. Pak se poznají děcka, která mají schopnost napodobování věcí, takže by z nich klidně mohli být výtvarníci nebo grafici. Vidí obrázek, překreslí si ho bez pauzáku a vypadá to moc hezky. A pak je tu třetí skupina dětí, které jsou takové zvláštní osobnosti, které udělají něco, co by člověk nečekal a nikdy neudělal. Nejradši by je včas zastavil a řekl jim, tohle raději nedělej, protože je to moc titěrné. Nebo nechápe, proč si vzali tak veliký kus lina, když mají v levém horní rohu sluníčko a v pravém dolním keřík a mezitím nic. A pak koukám jako blázen, co se z toho vyklube. U takových případů hraje roli silná osobnost, která má svůj svět, svoji představivost. Ale to, jestli právě takové dítě má talent, bych asi nedovedl posoudit. Je vyhraněné tím, že nic nekopíruje, udělá něco, co je jenom jeho. A nakonec právě z těch nešťastných pokusů bývají často ty nejzajímavější věci.

Do které z těchto skupin jste jako dítě patřil vy? Spíš jste napodoboval, nebo jste šel vlastní originální cestou?

To vůbec nedovedu říct. Tak samozřejmě jsme kopírovali. Ve věku od 10 do 14 let jsme kopírovali nejčastěji americkou vlajku, anglickou vlajku, loga všech slavných bigbítových skupin... (směje se). Překreslovali jsme je, dělali si samolepky, to byl náš svět. Ale nikdo mi nikdy nedával najevo, že bych byl nějak výtvarně dál než ostatní. Až na konci devítiletky se mě naše paní učitelka na kreslení, kterou jsme všichni hlavně trápili, protože nás její hodiny nebavily, zeptala, jestli jsem náhodou nepřemýšlel jít na střední školu s výtvarným zaměřením. To mě vážně nikdy nenapadlo. A ani jsem na ni nakonec nešel, šel jsem na gympl. Ale pak při rozhodování na gymplu jsem si na to vzpomněl. Myslím, že ona to viděla stejnýma očima, jako my dneska tady na dětech. Mohla vidět něco, co bylo trošku jiné. Nějaký výrazný talent bych neřekl, spíš určitou originalitu a jinou cestičku fantazie než u ostatních dětí.

Takže jste si sám vůbec neuvědomoval, že byste se někdy mohl vydat cestou výtvarna?

Ne, vůbec. Když jsem byl na „vejšce“ (vystudoval UMPRUM – filmovou a televizní grafiku), tak na škole probíhala zajímavá výstava, kterou zorganizoval pan profesor Uždil, který učil dětskou kresbu a psychologii dětské kresby. Vybídl ateliéry, aby jejich studenti, třeba třeťáci nebo čtvrťáci, což už jsou většinou hotoví výtvarníci se svým osobitým stylem, vystavili svoje dětské kresby. A vzpomínám si, že mezi kresbami nebyl absolutně rozdíl. Možná tak jeden nebo dva z nich byli na svůj věk mnohem dál. Třeba Michal Cihlář, ale ten měl zase rodiče výtvarníky. A kdo měl rodiče výtvarníky, tak to většinou na něm bylo znát. Ale že by mezi těmi obrázky najednou vyskočil nějaký Michelangelo, to ne. Právě to mi připomnělo, že není velký rozdíl mezi talentovanými dětmi a ostatními. Na vysokou školu se bere dobrý průměr a pak se někdo víc, někdo míň projeví. A záleží také na péči profesora, píli a podobně. Myslím, že těch opravdových talentů je málo.

Ve vaší rodině by asi ani nešlo, abyste se nezaměřil uměleckým směrem. Nějak si nedovedu představit, že byste se stal třeba instalatérem?

Měli jsme nakročeno i do sportu, to byl náš velký sen. A u mě to byl buď řidič autobusu, nebo tenista. To orientování se na výtvarno přišlo až někdy na konci gymplu. A brácha? Ten šel na loutkárnu vyloženě z důvodu, že nevěděl kam jít. Na loutkárně totiž bylo hodně tělocviku. Byla tehdy hodně orientovaná do pantomimy, takže se dost kladl důraz na výuku pohybu.

Působíte s bratrem hodně sehraně, bylo to tak vždycky, nebo jste měli mezi sebou šarvátky?

Měli jsme je odmala a máme je pořád.

Navenek to ale nedáváte příliš znát?

Nás drží pohromadě bratrské city a práce. Ale mezitím je čas a prostor na ledacos, co se mezi námi musí odehrát, aby to mohlo fungovat zase dál.

Neříkáte si občas, že by bylo lepší, kdyby měl každý svůj projekt?

Naště­stí ho občas máme. Stává se, že brácha natočí coby herec nějaký film, nebo zrežíruje něco, kde mě nemusí mít po ruce. A já zase občas udělám nějakou knížku, nebo něco ilustruji a pohybuji se ve výtvarném světě. Poslední dobou se nám to ale tolik nestávalo, takže o to víc očekáváme, že zase nějaké takové období přijde. Dělali jsme na dvou nebo třech velkých projektech, které na sebe navazovaly, což vzalo dost let intenzivní práce. Ale naště­stí, když děláme nějakou společnou věc, je kolem nás i spousta dalších lidí. My se sice na začátku sejdeme, abychom si řekli, kam to budeme směřovat, ale dál se to valí několika proudy. Brácha si hlídá zkoušení, výběr herců a další věci, já se snažím být u scénografie. Když to takhle běží, už není nutné, abychom se každý den scházeli při pracovní schůzce a řešili, jaký krok je teď před námi. Jdeme jedním směrem ve smyslu, že cítíme charakter věci hodně podobně. To máme asi dané i tím, že nejsme třeba běloch a černoch.

Patříte mezi dvojčata, která jsou opravdu v určitém souznění?

Moc o tom nebádáme a nestudujeme to, takže nám asi určité jemné náznaky unikají. Ale máme pár podobných situací nebo příhod, kdy člověk žasl, že je to možné. Na druhou stranu ale ty situace nepitváme a nehledáme v nich nějaké vědecké nebo jiné poznání. Asi jsme spíš takoví balvani, kterým to moc nedochází a vlastně je to ani až tak moc nezajímá.

Dá se u vás říct, že jeden je víc po tátovi a druhý zase víc po mámě?

To by bylo zajímavé, ale asi by to měl posoudit někdo jiný. Já sám to nedokážu. Jsou situace, kdy na sobě poznám, že teď dělám něco stejně jako táta, nebo naopak stejně jako máma. Ale to můžu stejně tak říct u bráchy. Třeba u kamarádů a jejich dětí to někdy vidím úplně jasně. U nás ne. A je zajímavé, že nám to ani nikdy nikdo neřekl. Třeba: Hele ty jsi celej táta, to jsem nikdy neslyšel.

Proč jste se vlastně při rozhodování na gymplu nepřiklonil spíš k filmu? Měl jste za sebou herecké zkušenosti, otec je režisér, dalo by se očekávat, že vás zláká herectví?

Ale ono to naše fungování kolem divadla je takové, i když se to nedá tak úplně říct, herectví. Spíš je to takové cirkusové komediantství. Takže jsme do tohohle proudu, ani nevíme jak, nakonec oba stejně spadli.

Vaše dva velké divadelní projekty Nachové plachty a teď aktuální Obludárium asi lidem utkvěly jako vaše nejvýraznější počiny. Považujete je i vy za vrchol vaší tvorby, nebo z vaší spolupráce z bratrem vznikla i jiná věc, která sice není tak veřejně známá, ale je stejně výjimečná?

Ony jsou tyhle dva projekty, které jste zmínila, projekty, které jsme si nejen vysnili, dali dohromady, ale zároveň je i sami provozujeme a jsme jejich plnou součástí. Ostatní projekty byly neméně mohutné a pro nás neméně významné, třeba Kráska a zvíře pro Národní divadlo, nebo Dobře placená procházka, kterou jsme dělali s tátou, Rusalka pro Husu na provázku, také vzaly několik měsíců práce, ale když se dokončily, už si jedou svým vlastním životem. Člověk by za ně samozřejmě dal ruku do ohně, nemůže se od nich odloučit, ale není to stejné jako u Nachových plachet nebo Obludária. U nich jsme stále jejich součástí. Řešíme, co je potřeba změnit nebo opravit, znova nazkoušet, nahradit... Jsme s představením víc propojeni. A u Obludária žijeme životem nejen kolem představení, jsme zataženi i do stavění stanu, bourání, cestování.

Nemáte strach, že už se přes Obludárium, které je oceňované jako něco opravdu výjimečného, nikdy nedostanete?

Už po Lodi tajemství jsme mohli takový strach mít, i to byl velký počin. Člověk o tom tak nepřemýšlí. A také neděláme představení jak na běžícím pásu. Pro nás není možné, abychom napřeli tolik sil do velké věci a pak se hned po premiéře stejným způsobem dokázali vrhnout do něčeho dalšího.

Vybavíte si u Obludária ten prvotní impuls nebo myšlenku, které jste postupně rozvíjeli, až se z nich vyklubalo Obludárium v dnešní podobě?

To by byla spíš otázka na bráchu. Měl k tomu původně takovou dost komplikovanou cestu, která začala tím, že jsme přemýšleli, že bychom udělali nějakého Shakespeara nebo jiného klasika...

Tak to jste se tedy dostali opravdu hodně jinam?

To jo. Po Lodi jsme se chtěli zase vrátit k tomu, že budeme cestovat. Mysleli jsme, že by to mělo být menší představení schopné navštěvovat malá místa. Rakovník by třeba v našem prvotním plánu bylo ještě velké město. Záměr bylo vytvořit takovou formu, která by mohla navštěvovat menší města. Pak se nám to vymklo. A to tím, že přicházely nové a nové nápady. Jsou lidé, kteří u toho byli s námi od začátku a řekl bych, že víc s Petrem. Ivan Arsenjev jako náš spolupracovník a scénárista, choreografka Veronika Švábová, ta do toho přinesla také hodně autorského, skladatel Marko Ivanovič... Ti všichni se na tom už v prvních momentech hodně podíleli. Já jsem odloučil svoji spolupráci tím, že jsem se pustil do konstrukce stanu. To byl takový samostatný úkol. V momentu, kdy jsme alespoň předběžně definovali prostor na jednoduchém modelu, jsem měl co dělat se stanem. A brácha se začal starat o náplň představení. Pak jsme odjeli na pár dní do Dánska, kde máme kamarádku, která má na starosti knihovnu. Nasbírala nám tři balíky knih o cirkusech, kabaretech a varieté. Sice existuje internet, ale my jsme spíš víc věřili knihám, tak jsme u ní doma v knihách leželi několik dní, všechno si fotili, skenovali a přivezli si takový výběrový šanon, který byl velkou inspirací pro výtvarníky, kteří na představení dělali. Brácha se mezitím ponořil do světa pokleslého kabaretního a cirkusového žánru freak show, kde se objevují nejen postavy, ale i celé příběhy. Vousatá žena není jen symbol freak show, je to skutečný člověk, který existoval. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se chytli právě tohoto proudu.

Obludárium jste ale nejdřív představili ve Francii?

Náš francouzský koproducent položil na stůl termín a řekl, přivezete to k nám na festival, který se koná jednou za dva roky a bude teď na podzim. Tak jsme řekli jo, ale ještě to nebudeme mít hotové. Takže jsme přijeli do Rennes ve velkém stádu s lidmi, kteří s námi dělali na scéně, dekoraci, kostýmech... a tam jsme se jim ještě před festivalem utábořili. Stan jsme poprvé postavili a představení odehráli. Ale bylo jiné, než hrajeme teď. Na festivalu jsme hráli tři neděle, pak ještě měsíc a půl kolem městečka Rennes, pořád původní verzi. Potom jsme odjeli do Prahy, postavili stan v hale v ČKD a měsíc a půl jsme představení předělávali. Vznikla pevnější a novější podoba. A tu jsme ještě při dvouměsíčním období v Antverpách dodělávali.

Mohl by se návštěvy Obludária dočkat i Rakovník?

Klidně, stačí se domluvit s někým, kolem koho je sto lidí a kdo stojí pevně na nohou a jdeme do toho. A myslím, že jednu takovou paní tu máte (směje se na Milenu Křikavovou, ředitelku knihovny). Když tomu pak pomůže kulturák, radnice nebo podobná instituce, tak to není nemožné.

Jak velký potřebujete prostor?

Potřebujeme plac relativně rovný, asi tak dvacet krát patnáct metrů. To už se dá postavit stan s malým zázemím. Výborné na tom je, že když se stan staví, hned lidi vidí, že je tu něco, co tu ještě nebylo. Vzbudí to strašný zájem a jiskření. Stejně jako to bylo dřív s cirkusem. Lidé jsou zvědaví, kdo to přijel, co přivezl. Obludárium si dělá reklamu samo tím, že je vidět. Takže nejlepší je samozřejmě prostor přímo na náměstí (směje se).

Markéta Hartlová

Matěj Forman jako lektor při prosincové výtvarné dílně v rakovnické knihovně.