Vysoká brána na počátku 20. století. Na snímku upoutá zejména domeček přistavěný k bráně a podoba střechy, která je přetažena i přes ochoz.
Nejdelší úsek hradebního opevnění Rakovníka se dochoval na farní zahradě
Pražskou bránu zachránilo přeložení silnice
RAKOVNÍK. Začátek nového roku je vzhledem k vánočnímu a silvestrovskému hodování ideální příležitostí na časté vycházky. A jelikož zimní počasí příliš nepřeje dlouhým tůrám, stačí se vydat alespoň po okolí, například po Rakovníku. A to po středověkém Rakovníku, tedy po některých stavbách a architektonických prvcích, které z něj zbyly. Průvodcem nám při této procházce, zaměřené na městské opevnění, bude Vladislav Razím z Národního památkového ústavu, jehož zajímavé a poutavé přednášky pořádá v Rakovníku městská knihovna. Díky jeho vyprávění se můžete zaměřit i na takové detaily, jichž si při běžném procházení městem nevšimnete.
Mezi dvěma světy
„Hradební opevnění dělala ze středověkých měst jakési větší hrady. Prstenec hradeb, který býval jednoduchý nebo prostoupený věžemi, uzavíral vnitřní zástavbu. Věže víceméně předstupovaly před vnější líc hradby, aby z nich bylo možné střílet a bránit se nejen frontálně, ale uplatňovat také boční střelbu. Věže měly zároveň i funkci pozorovatelny. Každé město muselo mít navíc alespoň jednu bránu, zpravidla to však bývaly tři nebo čtyři. Ve středověku hradby a brány znamenaly určitou bariéru, která oddělovala dva světy. A to svět venkova od světa města,“ popisuje Vladislav Razím.
Městská opevnění ale nejsou „vynálezem“ středověku, nýbrž již starověku. Hradby se začaly stavět už ve čtvrtém a třetím tisíciletí před naším letopočtem, ovšem na Předním a Středním východě. U nás nastal největší rozmach v budování měst a městských opevnění až na počátku 13. století. Význam hradebních systémů začal upadat již zhruba tři sta let poté. V některých městech se hradby zbořily, jinde byly zakomponovány do nové zástavby a tím se v různém rozsahu dochovaly dodnes.
Pohled na část hradeb, který se Rakovničanům běžně nenaskýtá. Tento úsek se nachází v horní části farní zahrady. V rohu vstup do nárožní bašty.
Dlouho nebyly peníze
Rakovník byl původně opevněn dřevozemními hradbami, o čemž se nám dochoval písemný doklad z 30. let 15. století. Zděné hradby mohl začít stavět až na základě privilegia z roku 1471, což bylo ve srovnání s jinými městy poměrně pozdě. V tomto privilegiu udělil král Rakovnickým skálu v Hlavačově, aby z ní mohli těžit kámen. „Jenže na stavbu nebyly peníze, a tak se k výstavbě zděných hradeb přistoupilo až čtyřicet let po vydání privilegia. Jejich první částí byla Pražská brána, která se stavěla v letech 1516–17. Jelikož to byla hlavní vizitka Rakovníka při příjezdu z hlavního města, byl u ní zájem, aby byla postavena co nejdříve. Postavena byla na místě bývalé roubené brány Zákostelské. Vysoká brána se začala stavět roku 1518. Díky tomu, že hradby vznikaly poměrně pozdě, tedy v době, z níž se dochovalo více archiválií, máme v rakovnickém archivu uloženy účty z výstavby bran, tzv. knihy účtů. V nich je relativně podrobně vylíčeno, jak se sbíraly peníze, jak se postupně stavělo, kolik co stálo... Rakovničtí opravdu velmi těžko sháněli peníze, proto při tom, když stavěli zděné brány, stále ještě udržovali dřevěné hradby. Až když byly postaveny brány, začali dřevěné hradby nahrazovat kamennými,“ vysvětluje stavební postup Vladislav Razím.
Jižní úsek vzala povodeň
Město se opevnilo ve větším obvodu, než to vyžadovala samotná zástavba. Na severní straně byl k tomu důvod obranný. Jelikož Rakovník není umístěný ve vyvýšené poloze, ale v údolí, bylo město z obranného hlediska značně znevýhodněné. Proto museli měšťané severní hradbu co nejvíce vysunout do svahu.
„Kvůli ekonomickému hledisku se tu hradby stavěly až v době, kdy se ve vyspělých městech stavěla renesanční bastionová opevnění,“ říká Vladislav Razím. Nejstarší veduta, která zachycuje starý Rakovník, je od Jana Willenberga. Krásně zachycuje kostel s jeho samostatným opevněním, všechny čtyři brány a hradby s pravidelně rozmístěnými baštami. „Je zajímavé, že zatímco na Willenbergově vedutě bašty v hradbách na jižní straně jsou, tak na nejstarším dochovaném plánu města z roku 1727 chybí. Důvod je jednoduchý. Jižní polovina města byla kvůli potoku, rybníkům a vysoké hladině spodní vody velice ohrožována vodou. Hradby, které sloužily i jako určitá hráz, tím velice trpěly. A to i přesto, že naši předkové nebyli žádní hlupáci a založili je na dubových pilotech, které byly svisle zaraženy do mokrého terénu, na ně byl položen vodorovný rošt a teprve na něj byly hradby založeny. Jenže ani to nepomohlo. Vyvrcholením všeho byla katastrofální povodeň v roce 1698, kdy se celý kus hradeb od kostela až za Svatojilskou bránu zřítil. Bylo to v době, kdy už hradby nefungovaly, ale přesto Rakovničané z určitých právně policejních důvodů chtěli zeď mít, proto ji znovu postavili. Ovšem už ne fortifikační s baštami, ale jednodušší. Proto na plánu bašty nejsou,“ vysvětluje Vladislav Razím.
Pražská brána v podobě před její rekonstrukcí v roce 1903. Tehdy byla ještě omítnutá a po straně byl dosud schodišťový přístavek.
Mylná katovská branka
Rakovník měl štěstí, že se dochovala alespoň malá část jeho hradeb a že byly zachovány alespoň dvě ze čtyř bran. Ty se ve městech nejčastěji bořily z důvodu, že jejich průjezdy nevyhovovaly potřebám silniční dopravy. V tomto ohledu se město v minulosti zachovalo osvíceně. Svedlo dopravu mimo průjezdy bran a tím je zachránilo. V případě Pražské brány tomu bohužel padla za oběť fara, která byla zbořena a postavena znovu o několik metrů dále.
„Zbořeny byly bohužel Lubenská neboli Plzeňská brána, a to roku 1842, a Svatojilská neboli karlovarská, ta roku 1835. Nejdelší a nejlépe zachovaný úsek hradebního opevnění najdeme v blízkosti Pražské brány, především u budovy děkanství. Tam se zachoval dlouhý úsek díky děkanské zahradě. V jejím rohu se navíc nachází jediný významnější detail, který se nám v hradbách dochoval. Je jím vstup do nárožní bašty, která zde stávala. Mylně se říká, že je to katovská branka. Hradby jsou postaveny z hrubě tesaných pískovcových kvádříků. Díky písemným pramenům víme, že se kámen dovážel nejen z Hlavačova, ale i z Přílep a Senecké hory,“ vysvětluje.
Jak bývaly rakovnické hradby vysoké, si uděláte nejlepší obrázek při pohledu na jejich pozůstatek hned vedle Pražské brány. Zde se dochovaly v původní výšce, chybí jim jen hrázděný ochoz. Ten se na hradbách začal stavět po husitských válkách místo otevřených ochozů s cimbuřím. Důvodem bylo používání palných zbraní. Aby obráncům nezvlhl střelný prach, museli být pod střechou.
Brány byly omítnuté
„Po celé Evropě se zachovalo mnoho městských bran. Mnoho jsem jich viděl na vlastní oči a musím říct, že rakovnická Pražská brána patří k těm nejpůvabnějším. Má ojedinělý tvar střechy, původní krov z roku 1516-17, a to včetně vížek. Zvenčí upoutá pozornost i zajímavý portál lemovaný vpadlinou s kladkami, což dokládá, že brána měla padací most. Ten se sklopil přes příkop, a když se pomocí kladek vytáhl, přiklopil se do vpadliny a tím vytvořil další překážku pro vstup, jakoby další vrata,“ popisuje Vladislav Razím.
Podobu Pražské brány před velkou rekonstrukcí na počátku 20. století zachycuje například fotografie z 80. let 19. století. Na ní upoutají dvě věci. Jednak schodišťový přístavek se vstupem do brány, jednak to, že je brána omítnuta. „Mezi lidmi panuje falešné přesvědčení, které vytvořili puristé, že středověké stavby byly neomítnuté, což není pravda. Pod tímto vlivem byla bohužel řada historických omítek osekána a zničena, přestože se často jednalo o zdobené a velice pěkně provedené malované omítky. Jelikož brány měly reprezentativní charakter, byly omítnuté, takže i rakovnické brány.“
Takto vypadaly bašty v městském opevnění.
Ve Vysoké se bydlelo
Vysoká brána měla být nejen reprezentativní stavbou, ale zároveň i takovým vztyčeným prstem, z něhož měl jít respekt. Její zděná část je vysoká 31 metrů, i se střechou měří 46 metrů. Brána byla zároveň strážní hlásnou věží, což dokládá otevřený ochoz, z něhož je dobře vidět do všech stran. V malém bytě v bráně bydlela rodina branného. Ten měl neustálou službu a sledoval, zda ve městě nevznikl požár. „Požár znamenal ve středověkém městě, kdy byla většina domů ze dřeva, tragédii. Často kvůli němu vyhořela celá města. Proto bylo velice důležité, vidět ohnisko požáru včas. Od toho byly v bráně poplašné zvony. Stavba je zajímavá nejen schodišťovým přístavkem, kterým se chodí až do třetího patra a teprve odtud vede schodiště vnitřkem brány, ale rovněž předbraním, jež znásobuje obranu vstupu, a velkými okny. Tak velká okna jsou u obranné stavby kuriózní. Ze zdiva vyčnívá prevét, tedy arkýřový záchod. Jeho umístění souviselo s tím, že byla stavba určena k trvalému obývání. Předbraní bylo dokonale uzavřeno. Za vraty se nacházel příkop, pak padací most a další vrata uvnitř průjezdu.“
Jak už bylo řečeno, i Vysoká brána byla původně omítnuta. Omítka byla oklepána kolem roku 1905, kdy došlo i k výměně všech původních kamenických prvků, naštěstí nebyly zničeny, ale uloženy v lapidáriu. Prohlédnout si je můžete na dvoře rakovnického muzea. Vedle původního ostění jsou v lapidáriu k vidění erb českého království, města Rakovníka nebo znaky rakovnických řemeslnických cechů, jenž bývaly umístěny na obvodě ochozu.
Markéta Hartlová
