Martin Stránský předvádí stoletý fonograf ze své sbírky a vězte, že stále hraje velmi pěkně.

Lze si vychutnat skladbu, když se musíte soustředit na to, jak rychle točíte klikou?

Nahrávka hlasu podléhala plísni i hlodavcům

RAKOVNÍK. Víte, že zvuk se svého času zaznamenával na vosk? Že na každé přehrání gramofonové desky byla potřeba nová jehla? Že gramofon se na trh musel prodrat jako hračka pro děti? A že i dnes máte možnost přehrát si staré šelakové desky? Tyto a řadu dalších informací sype z rukávu Martin Stránský, majitel sbírky starých gramofonů a fonografů, které jsou k vidění v Petrovcově výstavní síni v Muzeu T.G.M. v Rakovníku.

Edisonův fonograf

„Kdybychom měli postupovat od počátku, tak první stroj zaznamenávající zvuk tak, jak ho slyšíme (když vynechám polyfonní, hrací stroje), byl fonograf z dílny Thomase Alvy Edisona,“ začíná Martin svou procházku historií audiotechniky. Tento stroj dokázal zaznamenávat zvuk včetně hlasu zpěváka pomocí voskových, později celuloidových válečků. Kvalita zvuku nebyla dokonalá, přesto fonograf dokázal velice dlouhou dobu konkurovat gramofonům.

Malá životnost

Voskové válečky pochopitelně neměly dlouhou životnost, vydržely zhruba několik desítek (cca 30) přehrání. „Sloužily spíše k tomu, že si lidé nahráli svůj hlas a pak si ho několikrát poslechli. Válečky trpěly plísní a velmi chutnaly hlodavcům, v zimě pnutím praskaly a v létě se na slunci roztékaly. Při poslechu pak jen šuměly a šelestily,“ vypočítává jejich nedostatky.

„Obyčejný“ vosk posléze nahradil vosk karnaubský vyráběný z palem, který se dodnes používá jako „éčko“ do studentských pečetí, lentilek či se s ním leští ovoce, což u některých lidí vyvolává alergické reakce. Tyto černé válečky zastoupil na počátku dvacátého století modrý zázrak z celuloidu. „Říká se jim Blue ember roll a jsou tak kvalitní, že vydrží několik tisícovek přehrání. Udává se 2 – 3 tisíce, aniž by zvuk ztratil svou kvalitu. To je vlastně mnohem víc, než vydržely šelakové gramofonové desky, které se vyráběly až do šedesátých let,“ uzavírá Martin povídání o fonografech.

Fonograf vs gramofon

Nástupcem fonografu je gramofon. Jeho vynálezce, Němec Emile Berliner, viděl fonograf na jedné výstavě, a protože to byl člověk velice všestranný, pustil se i do této výzvy. Přišel na to, že zvuk se nemusí zaznamenávat pouze na váleček, ale i na desku. „Gramofony neměly zpočátku velký úspěch. Snažil se je na trh protlačit a očividně se mu to podařilo, i když ty první se vyráběly jako hračky pro děti. Zvuk nebyl nijak kvalitní, ale musíme si uvědomit, že fonograf měl v té době desetiletý náskok. Edison si fonograf nechal patentovat v roce 1877, zatímco gramofon patentoval Berliner v roce 1887,“ upřesňuje.

Ruční pohon

První fonografy a gramofony měly jedno společné, neměly žádný motor a musely se pohánět ručně – klikou. „Chyběla jim i regulace otáček, takže rychlost posunu a kolísání závisela na tom, jak dotyčný dokázal rovnoměrně točit. Jenže kdo by si vychutnal nahrávku, když se musel soustředit na to, jak rychle točí klikou?“ usmívá se Martin. Proto byl tento způsob nahrazen pohonem nejtypičtějším – pružinovým, který všichni dobře známe, vždyť na jeho principu bylo postaveno i mnoho hraček (vláčky na klíček apod.)

Písnička – natáhnout…

Historie gramofonů je velice dlouhá a podepisuje se na ní vývoj techniky. I když princip zůstává stejný, mění se použité materiály. „Trouby byly od plechových, přes dřevěné a objevily se dokonce i skleněné či papírové. Výrobci se snažili zaujmout a používali materiály, které nebyly rezonanční, měly hroznou kvalitu zvuku, ale byly zajímavé,“ vypočítává a pokračuje: „Každý gramofon hraje jinak, záleží na výrobci i době jeho vzniku. Existovaly přístroje pro nízké i pro bohatší vrstvy. Například salónní gramofony měly dvojpružinový motor, a když se natáhly, dokázaly přehrát dvě písničky. Ostatní se musely natahovat po každé desce.“

Pejsek a trouba

Pejsek dívající se do trouby firmy His Master‘s Voice byl nejznámější ikonou, která prezentovala asi nejkvalitnější gramofony na světě. Měly skvělý zvuk, téměř nesmrtelné motory, byly velice dobře řešené, tiché a bezporuchové. „Spodní dvířka nesloužila jen pro parádu, ale i jako regulace hlasitosti. Dalo se zavřít i horní víko, čímž se tlumily výšky,“ upozorňuje na praktickou stránku věci. Ale doba šla kupředu a čím byl přístroj luxusnější, tím větší měl vymoženosti. Například se po odehrání desky sám vypnul. Měl i plynulou regulaci rychlosti, posluchač si mohl pomalejším přehráním vychutnávat jednotlivé tóny nahraného záznamu.

Důležitost jehly

Hlasitost se regulovala i jehlami. Krátká a tlustá hraje hlasitě a čim je jehla delší a tenčí, tím je zvuk tišší. „U starých desek jsou drážky mnohem silnější a širší, ocelová jehla je tlustší, než dnešní. Přesto jsem viděl mnoho lidí, kteří na starém přístroji pouští elpíčka. Ne, že by je ten gramofon nepřehrál, ale větší životnost pak měly i ty voskové válečky, protože elpíčko se po jedné přehrávce zničí. Do starých šelakových desek se přidávala i břidlice. Ta dodala černou barvu, ale hlavně tvrdost. Tyto desky se velmi dobře lámou, ale díky tvrdosti vydrží váhu přenosky,“ pokračuje Martin Stránský. Ani tyto desky však nejsou věčné, mají svou životnost a ničí se velmi rychle. Už po několika desítkách přehrání hlasitější tóny trochu chrochtají a deska šumí. Je možné ohrát ji až do úplného šumu, ale jak potvrzuje praxe, některé hrají velmi pěkně i po osmdesáti letech.

Dodnes vyráběný artikl

Ocelová jehla je pouze na jedno přehrání, i když prý existovaly i jehly, které dokázaly přehrát až dvacet desek. „Je to proto, aby se deska, která je měkčí než jehla, nevydřela. Postupně se vyjede jehla a písnička zůstane zachovaná. Když jsou však nahrávky tužší nebo hlasitě nahrané, má deska větší odpor a může se stát, že jehla se vyjede už v polovině desky a druhou část už ničí. To můžete pozorovat na mnoha deskách – zpočátku hrají nádherně, ale ke konci už šumí. Dodnes se jehly vyrábí v Anglii i v Americe. Kdysi se prodávala krabička, kde bylo 200 kusů a přestože byla levná, našli se tací, kteří jehlu používali na více desek nebo ji otočili vyjetou hranou a desky ničili. Mám napohled pěkné desky, ale jsou absolutně neposlouchatelné,“ uzavírá svůj výlet do světa starých zvuků Martin Stránský.

Lenka Pelcová