Oldřich Jirsa na pouti do svého Santiaga de Compostella.

Dýmkař Oldřich Jirsa z Rynholce vykonal pouť do svého Santiaga de Compostella

K tomu, abychom se změnili, musíme mít pádný důvod

RYNHOLEC. Španělské Santiago de Compostella se spolu s Římem a Jeruzalémem řadí k nejvýznamnějším poutním místům křesťanské Evropy. Poutní tradice ke hrobu sv. Jakuba počíná v 9. století a v 90. letech 20. století prožívá velkou obrodu. Souvisí to se zařazením celé poutní trasy mezi památky UNESCO. Oldřich Jirsa (* 1962) je známý výrobce dýmek, z nichž pokuřují fajnšmekři prakticky z celé Evropy. Sešli jsme se v Oldřichově rynholeckém bytě, abychom si popovídali o věcech duchovních, ale především o jeho prázdninové pouti do Santiaga de Compostella.

Cesta za neznámem

„Všichni jsme poutníci na cestě za neznámem… Když cestuješ, prožíváš prakticky akt znovuzrození. Ocitáš se v úplně nových situacích, den plyne pomaleji a většinou nerozumíš jazyku, jímž se kolem Tebe mluví. Přesně jako dítě, které opustilo mateřské lůno. Začínáš tedy přikládat mnohem větší význam věcem, které tě obklopují…Začínáš se chovat k lidem vstřícněji, neboť právě oni ti mohou pomoci v obtížných situacích. A sebemenší přízeň bohů přijímáš s nesmírnou radostí, jako by to bylo něco, nač budeš vzpomínat do konce života,“ napsal brazilský spisovatel a poutník Paulo Coelho v knize Mágův deník.

„Tak tahle slova bych podepsal. Je to tak. Cesta vede přes hory a doly, po silnici, lesem, po louce, přes města i vesnice. A jak tak jdete pořád dopředu, za slunce, za deště a blížíte se krok za krokem k cíli, krajina se vám mění před očima a skýtá mnohé zajímavé pohledy. A stejně jako se mění počasí, mění se i atmosféra, ráz krajiny, architektura i lidé. Na stezce nikdy nejste sami...,“ říká Oldřich Jirsa.

Smírčí kříž byl jednou z mnoha památek, které rynholecký dýmkař na své pouti spatřil.

Potřeba změny

Člověk má někdy potřebu něco se sebou dělat, něco změnit. Musí k tomu mít ale pádný důvod. Když vše nějak funguje, je to pro nás přijatelnější. Všichni máme tendenci setrvávat ve stereotypu, v jistotě, byť je někdy nesnesitelná. Např. i týraná manželka raději zůstává v neudržitelném vztahu, protože má obavy, co bude potom. Ta nejistota změny pro ni není šancí k lepšímu, ale ohrožením té nesnesitelné jistoty. Je to pro ni prostě přijatelnější a pro ostatní nepochopitelné. Podle Oldřichova názoru se člověk nemění jen tak, že si třeba něco přečetl a zaujalo ho to. Spouštěcím momentem změny bývá většinou nějaká osobní, rodinná nebo třeba i společenská změna nebo krize. „Někdo má strach, že zestárne fyzicky, někdo že mentálně, což byl i můj případ. A tak jsem začal přemýšlet, co bych pro sebe mohl udělat. Začal jsem chodit do kostela, protože křesťanství je naše tradice. Studuji psychoterapii na Pražské psychoterapeutické fakultě a začal psychoterapeutický výcvik. Snažil jsem se pochopit, proč, co a jak člověka motivuje k tomu, že jedná tak nebo onak. Také jsem si chtěl sám na sobě ověřit, zda jsem ještě schopný něco udělat ze svobodné vůle. Tím mým spouštěcím momentem byl průšvih se synem, který měl problémy s drogami, i když nyní vím, že to byly spíše plody něčeho, co má své kořeny,“ vysvětluje Oldřich Jirsa důvod své cesty do Santiaga del Compostella.

Svatojakubská cesta

Původně chtěl Oldřich dojet k Pyrenejím, ty překonat a doputovat do Santiaga. Začal pátrat, kudy tam vede cesta. A ke svému překvapení zjistil, že jde už tady po Čechách. V turistických mapách je značena jako Svatojakubská cesta. „Je to tradiční cesta, kterou chodívali poutníci už ve středověku. Vedla z Prahy kolem řeky Berounky do Plas a pak dále na západ. Pokračuje přes Německo, Francii až do Španělska, do Santiaga de Compostella. Tak mě napadlo, že půjdu kousek po téhle trase,“ říká Oldřich Jirsa a připojuje vysvětlení.

Cesta by měla být chápána hlavně jako paralela s cestou životní a s cestou k sobě samému. Člověk je na cestě neustále, ale ve chvíli, kdy se rozhodne pro poutní cestu, je tam bytostně a opravdu. Na chvíli má na starosti jen to, že jde do Santiaga de Compostella. „Na cestě se dostanete do nových, velice praktických životních situací a uvidíte, že čas plyne tak rychle, jak mu sami dovolíte. Naladíte se na cestu, otevřete se sobě, svým myšlenkám, začnete být citlivější k přírodě a chápající ke světu ostatních lidí. Postupem času začnete věcem, které se dějí, přikládat větší a nový význam a dávat je do nečekaných souvislostí. Vyčistíte si hlavu a přijdete na to, že nic není tak komplikované, jak se vám mohlo zpočátku zdát.“

Oldřich Jirsa.

Sto kilometrů po svých

Aby mohla být pouť k hrobu svatého Jakuba uznána za „oficiální“, musí poutník ujít pěšky 100 kilometrů, neboj ujet 200 km na kole. Tak hovoří regule. „O to mi ale vůbec nešlo. Dal jsem si konkrétní cíl své cesty. Nedaleko Toužimi v západních Čechách stojí v Novém Dvoře klášter řádu trapistů. A ten jsem se rozhodl navštívit. V současné době tam žije asi 30 řeholníků, kteří sem přišli před 10 lety z Francie. A tak jsem se rozhodl, že 14 dní budu na pouti a týden strávím v novodvorském klášteře,“ pokračuje ve vyprávění Oldřich Jirsa a potvrzuje, že i pro něj byla cesta jedinečnou osobní zkušeností, že se mu na ní přihodily zvláštní věci, které dostaly v jeho osobním životě důležitý význam.

Jeho pouť vedla po značené cestě z Nového Strašecí, podél potoka Klíčava do údolí řeky Berounky. Odtud směrem na západ až k ústí říčky Střely a posléze po ní až k jejím pramenům pod Třebouňským vrchem. Na jeho opačné straně pak leží bývalý barokní dvorec, na jehož místě byl po roce 2000 postaven klášter trapistického řádu.

Puchýře i pády

„Za 14 dní jsem ušel 150 kilometrů. Denně v průměru 15 až 18 kilometrů. Na zádech jsem si nesl stan, přespával jsem v přírodě, někdy i v kempu. Zhruba jsem měl vytipováno, kam ten den chci dojít. Nikdy předtím jsem nebyl zvyklý chodit, a tak jsem měl nohy samý puchýř. Největším problémem byl batoh, ten mě tížil s přibývajícími kilometry stále víc a víc. Dvakrát jsem i spadl – jednou do řeky, když jsem si chladil puchýře, a podruhé, když jsem zakopl o vývraty na skalní cestě a visel na stromu. Při pádu do Berounky jsem si rozsekl nohu a další dva dny jsem musel jít jen velice pomalu, víc mi zranění nedovolovalo. Ale vše se mi podařilo nějak překonat,“ popisuje 14 dní na Svatojakubské cestě Oldřich.

Podle jeho slov se potkával na stezce se čtyřmi typy lidí: s trampy, s armisty (členy military klubů), s klasickými turisty a se sportovci na trackingu, k nimž se počítal i on, protože kdysi jezdil na hory a lezl po skalách. Potkal i jednoho poutníka. Bylo to v Liblíně, za deště. Měl typický poutnický atribut – hůl a plášť.

Trapistický klášter v Novém Dvoře.

Trapistický klášter

Týdenní pobyt u trapistů považuje Oldřich Jirsa za velmi uklidňující a očistný. K založení kláštera Matky Boží v Novém Dvoře, který byl postaven podle projektu anglického architekta Johna Pawsona a jeho plzeňského kolegy Jana Soukupa, došlo na den sv. Bernarda 20. 8. 2002. První řeholní sliby byly složeny v lednu 2003. Kostel byl posvěcen 2. 9. 2004 a 14. 9. 2007 byl klášter povýšen na převorství.

Mnišský řád trapistů, jehož hlavní sídlo je v Sept – Fons ve Francii, je přísnou observací řádu cisterciáků. Jedná se o velmi asketický řád. „Nepřišli jsme do Čech, abychom evangelizovali, ani abychom šli příkladem. Přicházíme proto, abychom se modlili a žili v této zemi mnišský život, skromně, bez jakýchkoli ambicí. Věříme v důležitost modlitby. Z hlediska společnosti a pokud jde o lidské hodnoty, nepřinášíme nic nebo jen velmi málo: prostou skutečnost víry a křesťanské bratrské lásky,“ charakterizují sami sebe „čeští“ trapisté. Život řeholníků je skutečně tvrdý a z vnějšího pohledu místy i nepochopitelný.

Přísná řehole

Nahlédněme do jejich denního režimu: vstává se ve 3 hod., od 3.15 do 5.00 následují modlitby (noční oficium, tichá osobní modlitba), od 5.00 do 6.15 se věnují mniši četbě. V 6.15 se komunita shromažďuje v kapitule k četbě Řehole. V 6.30 následuje modlitba ranních chval a mše svatá. Čas od 8 do 9.00 je vyhrazen modlitbě nebo četbě. V 9.00 se komunita schází k dopolední modlitbě (tercie). Po ní se řeholníci rozcházejí do práce. Ve 12.00 se komunita modlí polední oficium (sexta); následuje společný oběd a chvíle odpočinku, modlitby nebo četby. Ve 14.00 se bratři shromáždí k odpolední modlitbě (nóna). Od nóny do nešpor, které začínají v 17.30, se mniši opět věnují manuální práci. Půlhodina před nešporami je vyhrazena osobní modlitbě. Po nešporách následuje chvíle osobní modlitby a večeře. Kolem 19.10 se bratři scházejí ke společné četbě; někdy je tento čas věnován čištění zeleniny, jindy procvičování zpěvu. V 19.30 se komunita modlí kompletář, závěrečnou modlitbu dne, která je zakončena zpěvem Zdrávas Královno. Kolem 20. hodiny udělí převor kláštera všem bratřím své požehnání; nastává velké mlčení (silentium) a čas spánku.

Hořčice a bio potraviny

„Každý trapistický klášter se musí uživit prací svých mnichů. Proto na Novém Dvoře chovají ovce, hospodaří v lese a vyrábějí skvělou hořčici a bio potraviny,“ dodává Oldřich Jirsa. Asi nejznámějším výrobkem novodvorských řeholníků je hořčice, která je vyráběna podle originální trapistické receptury. Jedná se o výrobek vysoké kvality, příbuzný druhu francouzské hořčice nazývané „Moutarde à l’ancienne“, což lze přeložit „Hořčice postaru“. Tato hořčice je vyráběna řemeslnicky a v malém objemu, z vybraného hořčičného semínka, které po namočení do octa smíchaného s vodou, je rozdrceno na mlýnském kameni, provoněno medem a moravským bílým vínem. Jemně okořeněná hořčice je ručně plněna do sklenic, kde během několika týdnů dozrávání získává svoje nezaměnitelné aróma, které ji tak výrazně odlišuje od konkurenčních výrobků. V blízké době se objeví na trhu další výrobky trapistických řeholníků – bio produkty pro snídaně, sušenky, zavařeniny, želé, přírodní multivitamíny a minerály.

Očistné sebepoznání

Jak již bylo řečeno, objednal si Oldřich Jirsa v klášteře týdenní pobyt, který strávil v Domě pro hosty, jenž byl přestavěn z budovy, která kdysi patřila premonstrátům z opatství v Teplé. Do klauzury hosté nesmí, ale klášterní kostel je přístupný všem. „Já jsem se zúčastňoval všech aktivit. Chodil jsem na modlitby, zapojoval jsem se i do fyzické práce. Trapistický klášter není určen pro turisty, neprovádí se jím, tam je to o řeholním životě. Ticho nutí člověka přemýšlet nebo skutečně odpočívat, a naopak všudypřítomná hudba a televize tomu brání. O samotě přicházejí na člověka myšlenky, poznává sám sebe. Je nejen blíž bohu, ale zejména sám sobě. A o to jde především. Asi to není cesta pro každého, ale myslím, že hodně lidí by si ji chtělo zkusit,“ soudí Oldřich Jirsa.

Říká, že prázdninová návštěva Nového Dvora určitě nebyla jeho poslední. „Ještě letos bych se tam chtěl podívat alespoň na víkend a příští rok si nejspíš pouť znovu zopakuji.“ Je evidentní, že rynholecký dýmkař již cestu do svého vnitřního Santiaga de Compostella našel.

Tomáš Bednařík

Mnišský řád trapistů je přísnou observací cisterciáckého řádu.