Stanislav „Houla“ Zárybnický

Houlou vydaný sborník Nohavici dostal Václav Havel k padesátinám

Standa Zárybnický – folkový Erben

RAKOVNÍK. Těžko říct, jak se to mohlo přihodit, ale stalo se. Vyhlašovatelé loňské ankety, hledající největší osobnost Rakovnicka napříč staletími, zapomněli nominovat člověka, který se docela klidně mohl stát vítězem. Jmenoval se Stanislav Zárybnický zvaný Houla. Novinář, hudební publicista, sběratel a vydavatel folkových textů, trampských samizdatů, organizátor koncertů, propagátor menšinových hudebních žánrů a v neposlední řadě velký tramp. Na věčný vandr vyrazil 11. prosince 1989. Ve svých 37 letech. V Rakovníku působil devět sezón. O rok méně než Zikmund Winter, vítěz zmiňované ankety. Mám dojem, že oba pánové po sobě v Rakovníku zanechali velmi podobné stopy.

Když jsme připravovali vzpomínkový večer na Houlovu počest, mohli jsme vybírat hosty z té nejlepší společnosti. Osobním přítelem Houly byl publicista Jiří Černý. Karlu Krylovi, Jarkovi Nohavicovi, Jaroslavu Hutkovi, Vladimíru Mertovi či Slávkovi Janouškovi vydal Houla v době totality samizdatové zpěvníky. Všichni se mu dodnes cítí zavázáni. Jediný Karel Kryl se s Houlou stihl vyrovnat. Zaplatil za něj část peněžitého trestu, ke kterému ho odsoudil Okresní soud v Rakovníku v říjnu 1989. Rozsudek za šíření výzvy několik vět tak byl jedinou odplatou, kterou se Rakovník Houlovi revanšoval. Za devět let úsilí o kulturní pozvednutí našeho města pokuta 4000 Kč a zabavení psacího stroje.

Trampem a trapsavcem

Standa se vyučil karosářem pro Karosu Vysoké Mýto, ale většinu života strávil jako traťový dělník na kolejích. Již na učňáku začal vandrovat a postupně se stal nejen trampem, ale i šéfredaktorem trampského samizdatového časopisu Dým.Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Kromě toho psal povídky, básničky, písňové texty, eseje i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek. Takybásně (1973), Hovory H (1974 – povídky a básně), Skoropoezie a takytexty (1978 – básně, eseje a písňové texty), Někam kde je hezky (1978 – divadelní hra), Nabídka nevšedního dne (1979 – 17 povídek) a Přežitky (autorský výbor z básnické tvorby z let 1971 – 1989). Po jeho smrti vydali jeho přátelé několik sbírek z jeho tvorby. Narozen v Čechách (1990 – výbor z poezie ), Přežitky (1998 – kniha vydaná podle původního samizdatového souboru básní ), sborník A v pátek…(1999 – postřehy a komentáře publikované v Táborovém ohni Mladého světa v letech 1971 – 1987 ) a soubor více než 25 povídek Nabídka nevšedního dne (2000). Počátky jeho literární tvorby spadají do období zániku oficiálních trampských časopisů. Ještě před zákazem vydávání brněnského Tuláka (1973) založil spolu s Rikim v roce 1972 Dým, asi první trampský neoficiální časopis. Po jeho vzoru pak vznikla řada dalších trampských samizdatů. Houla psal snad do všech, stejně jako do trampských rubrik v oficiálních časopisech. Psal povídky, básničky, úvodníky, recenze a rozhovory. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže Trapsavec. Vznikla v roce 1971 a trvá dodnes. Houla v ní získal řadu ocenění.

Sběratelem a vydavatelem textů

Počátkem 80. let se Standa oženil, získal byt a přestěhoval se od rodičů ze Zdic do Rakovníka. Na vandry jezdil dál, ale stále víc jej ale lákala nekonformní kultura. Hodně jej oslovila nová generace písničkářů, která se objevila době, kdy Kryl, Hutka, Veit, Třešňák, Soukup, Mikolášek a Karásek již byli v emigraci. V roce 1980 vydal jako přílohu Dýmu sborník „Máme koho zpívat“ aneb Textaři a další rok začal psát do Portýra, zpravodaje finále Porty v Plzni. Zároveň od roku 1981 vydával (téměř 10 let) samizdat Poportýr, v němž otiskoval to, co se do Portýra vejít nemohlo či nesmělo. Podílel se zároveň na práci pro Jonáš klubu (klub spřízněných duší J. Suchého a Semaforu) a přispíval do jeho zpravodaje. Díky těmto aktivitám si našel nový svět a v něm i nové přátele. Jarka Nohavicu, Jiřího Černého, Vladimíra Mertu, Jana Rejžka, V. Hanzela, S. Janouška, V. Vlasáka a další.

Jaromír Nohavica u Houly doma.

Dramaturg dobrovolník

Na základě získaných kontaktů byl dobrovolným „programovým pracovníkem“ Klubu mládeže v Rakovníku. V letech 1984 až 1989 uspořádal zhruba stovku pořadů. Jen za rok 1985 navštívilo klub na 314 akcích 17 tisíc lidí. Z toho 3900 přišlo na poslechové akce. Přesto byl Houla nespokojen s nízkou návštěvností a v tehdejším týdeníku Rozvoj neúnavně kritizoval nezájem místních lidí o nabízené pořady.

„Co byste vlastně chtěli slyšet? Na koho jste ochotni přijít? Na to, co jste slyšeli tisíckrát v rozhlase a televizi, co nedráždí, nechává nás klidnými, u čeho se tak hezky usíná či řídí auto, co nás nenutí k činnosti? To chcete? Zařaďte tedy zpátečku, kulturní fandové – kupředu k diluviu!“ hřímal v říjnu 88 na stránkách Rozvoje. Poté, co na Lauru a její tygry přišlo v Rakovníku jen pár desítek lidí a chyběli hlavně ti, „kdož odpovídají za kulturní vyžití mladých lidí ve městě“.

Houla byl také jeden z mála, kdo si dovolil v okresním týdeníku Rozvoj, vydávaném OV KSČ, poukázat na tehdejší perzekuci skupiny Brutus. „Je zarážející, že rakovnická skupina Kyklop (tak se Brutus po zákazu přejmenoval, pozn. red.) hraje po celých Čechách kromě vlastního okresu. Je někdo schopen uvést rozumný důvod?“ To byl na červenec 88 vskutku husarský kousek.

Zakázaný Nohavica v divadle

Houla balancoval na hranici umění komunisty zakázaného a tolerovaného. Díky němu za kulturou do Rakovníka jezdili lidé i z Prahy a Plzně. K vrcholům patřily koncerty Jarka Nohavici po zákazu jeho vystupování nejen na Portě 1985, ale i v celém kraji. Právě na jednom jam-sessionu u Houly doma vznikl impuls pro vydání sborníku jeho textů. Houla se pak rozhodl vydat to nejlepší z folku, a také to v následujících letech dokázal. Tak vznikly sborníky textů Nohavici, Kryla, Hutky, Merty, Váši a Janouška.

Kromě sborníků písničkářů zpracoval od poloviny 80. let diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval pásky Fonotrampa, na nichž se objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů. V roce 1989 byl hlavním motorem celostátní soutěže Trampský expres, vyhlášené jak v Táborovém ohni Mladého světa tak v trampských samizdatech. Tuto soutěž spolu s dalšími nejen připravoval, ale na konci roku i vyhodnotil. Ještě v listopadu 1989 napsal recenzi na připravované první autorské LP Wabi Ryvoly vydané v roce 1990. Pro různé klubové časopisy od rakovnického klubu mládeže, přes pražského Jonáše až po kutnohorské Nové koření ba i pro Gramorevue komentoval celoroční produkci v oblasti F&C, psal recenze a připravoval rozhovory s předními folkaři. Byl urputný a hrdý. Když se mu v roce 1988 nelíbil svazáky dosazený šéfredaktor Portýra, tak po 7 letech práce v redakci na psaní rezignoval a prožil Portu jako divák.

Standa Zárybnický v Klubu mládeže. Uprostřed kamarádů, a přece sám.

Odsouzen za Několik vět

Nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nekonformní kultury byla všemi v okolí vnímána jako jasný politický postoj. V létě 1989 podepsal a rozšiřoval petici „Několik vět“, za což byl 17. října tj. měsíc (!!!) před 17. listopadem odsouzen JUDr. Jiřím Vágnerem, samosoudcem v Rakovníku, k peněžitému trestu 4 000 Kčs a k zabavení psacího stroje. Na zaplacení pokuty byla mezi kamarády uspořádána sbírka a příspěvek poslal i Karel Kryl. Týden před revolucí.

Vydával tvorbu druhých, ale hluboko v něm byl tvůrce stále plný pochybností o vlastní tvorbě i o sobě samém. Pro pocit nenaplnění, krizi z rozpadlého manželství a hluboké vnitřní osamělosti, které si nikdo z okolí nevšiml, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu. Ten poslední rok ale žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno i sám sebe.

Skončil tak, jak si naplánoval, sebevraždou pod koly vlaku R 513 na svých milovaných Brdech. 11. prosince 1989, den po Dni lidských práv. Jeho věrný pes Máslo zemřel v únoru 1990.

Petr Náhlík (Vokoun), Pavel Sklenička

Nenávidím pohřby

Jsem pořád asi ještě dítě – neumím přijmout ten fakt, že člověk je opravdu konečný, nicotný, zapomenutelný. Nezlobte se, že jsem na Standův pohřeb nepřijel. Jeho smrt je moje smrt, jeho selhání je moje selhání, jeho tragedie je taky moje prohra. Měli jsme všichni dojem, že pomáháme národu z krize – a zatím jsme nevnímali, že v krizi je člověk…

Standa mi poslal sbírku Janouška – bez dopisu – bez pozdravu, ale se zpáteční adresou. Věděl jsem, v jakém je stavu, už podle obav jeho kamarádů. Vůbec jsem mu ale nevěnoval pozornost. Zdálo se mi, že zrovna teď má Standa úplně jiné starosti než své vlastní. Hodil jsem sbírku na hromadu věcí, které počkají až do Vánoc, a šel do revoluce.

Obávám se, že Standa ve své citlivosti, předvídavosti a krutosti k sobě tohle vytušil. Zatímco se nám všem otevíraly cesty do šíře a dáli, ta jeho Houlovská se o to víc zužovala. Teď už je mi všechno jasné. Standa byl zranitelný, ale já o tom nevěděl. Byl si nejistý, ale dovedně to maskoval nadhledem, pevným názorem, nezávislým postojem. Byl sám mezi svými – maskoval smutek, opuštěnost a izolaci tím, jak se nikomu nevnucoval. Můj čas šetřil tak úzkostlivě, že se mi zdálo, že se mnou vlastně nechce mluvit o ničem jiném, než o své práci. Byl v nouzi, ale choval se s velkorysostí granda. Za svou práci si nikdy nic nevzal – prý dostal od nás víc.

Přehlíželi jsme jeho sklony k sebezničení? Patřilo to k němu – nedovedl bych si představit Houlu, který si ode mne bere byťsi třeba jenom půjčku. Věděl jsem, že na mě dá. Pozval jsem ho na polívku a kus řeči – jeho knihu chtěl převzít Odeon. Myslel jsem, že se bude realizovat v eseji o své práci, jak a proč se na ni dal, chtěl jsem, aby napsal – ne za intelektuály, ale za lid trampský – co vlastně v životě lidí byla ta naše písnička. Věděl jsem, že to Houla nemůže přijmout. Ale zkusil jsem přilákat ho k sobě.

Bylo to málo. Měl jsem sám zajet. Houla vždycky jezdil za námi. Dělal naše knihy. Teď je řada na nás. Budeme to ale umět?

Nenávidím pohřby… jdu do revoluce ale především jdu do sebe. Revoluce skončí. Výčitka zůstane. Pod jeho vlakem leží i kus mého života.

Psal jsem víc o sobě, než o něm. Houla se uměl tak dokonale schovat za svou práci, že když mě kdysi požádal o tip na spolupracovníka, řekl jsem mu: znám jenom jednoho, který to dělá nezištně, důsledně a dokonale. Jmenuje se Standa Zárybnický. Trochu se usmál a řekl jenom: „To jsem já.“ Nic víc. Tečka.

Chtěl od života tak málo – a přesto se mu ani toho mála nedostávalo. Chce se mi věřit, že je nebe, kam vedou ty nešťastné koleje.

Vladimír Merta (19. 12. 1989)

Pracoval za všechna vydavatelství

Po tátovi chtěl být sazečem, kantoři radili studovat. Standu k tomu nedonutili, později ho to mrzelo. Zůstal dělníkem, trampem, posluchačem. Coby amatérský sběratel, editor a vydavatel českého a moravského městského písničkářství však udělal víc práce než všechny naše příslušné instituce za desetiletí svého trvání dohromady.

Uspořádal kompletní sbírky textů Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Jarka Nohavici, Petra Váši, Slávka Janouška, včetně článků o nich a recenzí. Nedokončeného nechal pouze Oldřicha Janotu a Roberta Křesťana. Stále nás uháněl o eseje a všechno možné. Jak to stíhal, bůhví. Toho nejkrásněji svázaného Nohavicu jsem dal k padesátinám Václavu Havlovi.

Podle svého vkusu vybral nejlepší texty, z kazeťákového záznamu po nocích přepisoval povídky a mluvené vložky Ebenovy, Burianovy, Koubkovy, Plíhalovy, Ryvolovy. Poslední Houlův výběr „několika písňových textů z let 1988-89“ měl název Minutky a datum 30.11.1989.

Svou urputností, podmračeným samotářstvím a podezíravostí vůči optimistickým výlevům šel mnoha lidem na nervy. Někdy se zdálo, že je i na to hrdý. Tykal si se všemi hvězdami folku, ale nikdy se nepřihříval v jejich slávě. Respektoval jejich soukromí a málokdy k nim vešel dál, než do předsíně. Dovedl je zkritizovat a měl odvahu se jich zastat. V Poportýru za ročníkem 1985, kdy svazáci nenechali Nohavicu zpívat a esenbáci ho vypoklonkovali až na nádraží, Houla mj. napsal: „Místo, aby špičky byly oceněny, vydávaly desky a měly prostor k realizaci, jsou odháněny od lidí, všemi prostředky umlčovány.“

Způsobu, jakým dělník Stanislav Houla Zárybnický odešel ze světa, se prý odborně říká bilanční sebevražda. Připravoval se na ni několik měsíců a neodradil ho od ní ani listopadový převrat. Cítil se už dlouho vypotřebovaný, už se neuměl bránit. Než si 11. prosince těsně po půlnoci lehl na koleje, po kterých se blížil vlak R 513, napsal o tom vlaku a o sobě osm veršů.

Jiří Černý, z pořadu Načerno v Českém rozhlase, 7. prosince 1999

Dvě světla s černou tlamou

těžko mne ještě zklamou

posvítí v jedné chvíli

na cestu k mému cíli

a až uvidíš vzadu

koncovou rudou zradu

zapomeň moje jméno

- už bylo odvezeno

Houlo, proč…?

Tulácká hymna Wabiho Daňka Rosa na kolejích dostala tragický význam, když v pondělí 11. prosince skokem pod vlak opustil kamarády a přírodu sedmatřicetiletý dělník ČSD Stanislav Zárybnický, mezi trampy a portovním publikem známý jako Houla. Byl neúnavným velebitelem dobré hudby, publicistou, kritikem, spolupracovníkem Portýra, ale též vydavatelem vlastního časopisu Poportýr, úspěšným básníkem ze soutěže Trapsavec, poradcem rakovnického klubu mládeže, editorem samizdatových sborníků s texty Kryla, Merty, Nohavici, jedním z prvních signatářů Několika vět. Z dopisu na rozloučenou vyplývá i neuvěřitelná domněnka, že pro něj nyní není místo, dnes, kdy víc než předtím bude zapotřebí lidí takhle čestných, schopných a talentovaných… Houlo, poslouchej, tam na nebeských pláních. Ten vandr za svobodným životem teď musíme došlapat k cíli i kvůli tvé oběti.

Jan Rejžek, (Svobodné Slovo, 21. prosince 1989)

Za kamaráda Houlu…

Pohřběte mě s kytarou

a v kupce sena.

(U funusu nemusí být ani jedna žena,

ženské totiž přehánějí se smíchem

i pláčem.)

A po chvíli ticha někdo řekne:

Začnem.

A přebrnkne éčko,

šest durových schodů,

to jako by za krk nalil

živou vodu.

A já budu pod kytkama

podupávat nohou,

aspoň ve snu čepýřit se

jako mladý kohout.

Až pak struny utichnou

a hlasy dozní loukami,

snad jeden z vás poví:

Přijď zas někdy za námi.

Pak už můžu plavat,

abych si žíly nezkrátil,

tou živou vodou na ostrov,

odkud se nikdo nevrátil

Pavel Dobeš (Portýr č. 2/1990)

Rozsudek jménem republiky (IT 107/98)

„Samosoudce okresního soudu v Rakovníku JUDr. Jiří Vágner rozhodl v hlavním líčení konaném dne 17. října 1989 takto:

Obžalovaný Stanislav Zárybnický, traťový montér ČSD je vinen, že v přesně nezjištěných dnech června a července 1989 v Rakovníku jednak opsal a předal nejméně 5 jiným občanům a jednak za účelem získání podpisu dával dalším občanům číst text nelegálního a nátlakového prohlášení opozičních struktur nazvané „Několik vět“, tedy šířil tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování pořádku, tím spáchal přečin proti veřejnému pořádku podle § 6 písm. C) zák. č. 150/69 Sb. a odsuzuje se podle § 6 písm. C) zák. č. 150/69 Sb. za použití § 53 odst. 2 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 4000,- Kč.

Podle § 54 odst. 3 trestního zákona se mu stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, a to pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen.

Podle § 55 odst. 1 písm. A) trestního zákona se obžalovanému ukládá trest propadnutí věci, a to kufříkového psacího stroje výr. č. 203790.

Na základě provedených důkazů zjistil samosoudce tento skutkový děj:

Obžalovaný se prostřednictvím své záliby, spočívající v trampské písničce, dostal do hudebního okruhu folku a zde se setkal s různými zpěváky a lidmi kolem nich. Jde o Vladimíra Mertu, Jiřího Černého, Vladimíra Hanzela. Mezi ně patří i Jaromír Nohavica a další hudebníci a zpěváci. Netají se před nikým svým smýšlením a to o něm ví leckdo a to jak v Rakovníku, tak i v Praze i ostatní návštěvníci, ke kterým má obžalovaný blízko při folkové muzice a to nejen tam, proto začátkem měsíce června 1989 obdržel dopis s poštovním razítkem Prahy, ve kterém byl jeden výtisk „několika vět“. Jednalo se o formát A 4 psaný na stroji. Podle uvedeného výtisku on sám na svém psacím stroji vyhotovil přesných asi 5 nebo 6 kopií, které rozdal, něco v Rakovníku a něco v Praze. V Rakovníku předal kopii Jaroslavě Limové a Jaroslavu Ryšavému, ostatní pak předal Vladimíru Mertovi.

V zaměstnání uvedený list s několika větami dal v době, kdy zde nebyli mistři, na stůl, aby si jej spolupracovníci přečetli, a to konkrétně Tajčovský a Kraus. Dále se jednalo o Josefa Dolanského. Listinu s podpisy pak obžalovaný zaslal na uvedenou adresu, a to Jiřímu Křižanovi do Prahy 1.

Vedle vlastního doznání byl obžalovaný usvědčen provedenými důkazy. Svědek Jiří Pova poukázal na skutečnost, že od mistra Františka Jiskry se dozvěděl, že obžalovaný má v práci list, na kterém je napsán text „několik vět“ a tento dával číst spolupracovníkům. Jiskra v době, kdy obžalovaný na šatně nebyl přítomen, tento text vytáhl obžalovanému z tašky a dával jej svědkovi přečíst.

Že v daném případě jde o tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku, je všeobecně známo. Vyplývá to nejen z oficiálního stanoviska státu k této listině, ale i z reakce občanů, kteří tuto listinu odsuzují. O reakci občanů je možno se přesvědčit i z denního tisku. Vzhledem k okolnostem případu i samotné osobě obžalovaného nelze jednání kvalifikovat jako přestupek, ale jako přečin proti veřejnému pořádku. Obžalovanému v daném případě polehčuje to, že při objasňování trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům tím, že se doznal. Dále mu polehčuje, že před spácháním tohoto přečinu vedl řádný život pracujícího člověka. K jeho osobě bylo zjištěno, že zaměstnavatelem je dobře hodnocen, patří ke spolehlivým pracovníkům, nebyly s ním žádné problémy ať s docházkou, nebo pracovní morálkou. Z místa bydliště k němu nejsou žádné připomínky. Nebyl dosud soudně trestán. Mezi spolupracovníky je znám jako člověk, jehož názory na životní úroveň u nás jsou značně zkreslené a vychvaluje to, co je na západě. V zaměstnání mu říkají chartista. To bylo zjištěno ze svědecké výpovědi Vladimíra Krause a Jiřího Povy…“