Piškoty patří k nejoblíbenější pochoutce psích sirotků. Foto Markéta Hartlová

„Pro umísťování psů je nejhorší listopad a prosinec. A bohužel zrovna v tomhle období je taky největší příjem tuláků,“ říkají majitelé útulku

Za deset let prošlo útulkem 2 500 psů

RAKOVNÍK. Letošní rok je pro rakovnický útulek jubilejní. Založen byl totiž před deseti lety. Za tuto dobu už prošlo jeho majitelům Hance a Luďkovi Březinovým pod rukama 2500 psů. I přes to obrovské množství si některé z nich nemohou nepamatovat, dokonce se jim i několikrát stalo, že si některého psího sirotka tak oblíbili, že ho raději adoptovali sami, než aby si ho odvedl někdo, komu nedůvěřovali.

Jaká je průměrná doba pobytu psa ve vašem útulku?

Hanka: Dva až tři měsíce.

Podařilo se těch uplynulých deset let vždycky umístit všechny psy?

Hanka: Nepodařilo, občas tu byli moc staří, kteří už byli neumístitelní.

Naopak u štěňat asi nehrozí, že by si je nikdo nevzal?

Luděk: Většinou je umístíme bez problémů, ale taky se stává, že tu byla třeba dva měsíce, než si je někdo vzal. Buď lidi nechodili, nebo chodili, ale chtěli dospělého psa. A funguje i zákon schválnosti. Když tu máme malé psy tak okolo jednoho roku, je největší zájem o velké. A když tu máme deset ovčáků, tak zase každý chce malého kříženečka na dvorek.

Hanka: O štěňata je zájem, ale o štěňata bišonků, jorkšírů, čistokrevných německých ovčáků, čistokrevných jezevčíků, labradorů... Ta by se udala hned. Ale čistokrevných štěňat se lidé většinou nezbavují.

Jaká skupina lidí, kteří si pro psy chodí, je nejlepší? A kdo vám naopak už od pohledu vůbec nesedí?

Luděk: Příjemní lidé jsou takoví, kteří sem přijdou a opravdu je na nich vidět, že pejska chtějí. Když vidí skrumáž psů, tak se rozhlídnou a okamžitě jim jeden z nich padne do oka a na toho ukážou. To je pak vidět, že o něj opravdu stojí.

Hanka: A nebo lidi, kteří na tu skupinu koukají a nejraději by si vzali všechny. Takoví lidé jsou moc fajn. No a k té druhé skupině. To jsou ti, kteří přijdou, koukají a říkají: Nic lepšího tady nemáte? A když už je člověk konečně přesvědčí, který z nich by byl pro ně nejvhodnější, tak si začnou vymýšlet, že potřebují takového, který bude hlídat, nesmí být zlý na děti, nesmí hrabat...

Luděk: V podstatě se lidi rozdělují na dvě skupiny. Na ty, kteří myslí hlavně na psa, aby si vzájemně udělali radost, a ti si vyberou bez problémů.

A pak ta druhá skupina – sice říká, že chce psa a udělat dobrý skutek, ale hlavně chce udělat něco pro sebe, na psovi jim tolik nezáleží, hlavně aby oni byli spokojení.

U takových se asi nejčastěji stává, že psy vracejí?

Luděk: Přesně tak, přinesou nám ho sem, že s ním nejsou spokojeni, protože nedělá to, co dělal ten, kterého měli předtím.

Stává se, že sem lidé chodí hledat dvojníka psa, který jim umřel?

Luděk: Dost často. Ze začátku hledají takového, který je vizáží podobný tomu, o kterého přišli, někdy ho tu i najdou. Ale bývají to často lidé, kteří jsou úplně v pohodě a najdou si i jiného psa.

Hanka: To moje zkušenost bývá i úplně opačná. Lidé přijdou, u vrátek řeknou, že jim umřel takový a takový pejsek a jestli tu nějakého stejného nemáme. Tak je vezmeme dál, oni jen na psy koukají nepřítomným pohledem, dvacet minut povídají o tom, který ji umřel. Jaký byl, co dělal a co ne. Pak se otočí a odejdou. Vlastně nejdou hledat do útulku nového společníka, ale toho, který jim umřel.

Dá se po desetiletých zkušenostech říct, která rasa je mezi lidmi jasný tahák? Třeba, že když se objeví roční labrador, je okamžitě pryč?

Luděk: Až tak specifikovat se to nedá. Třeba právě o labradory je zájem, ale taky se nám stalo, že se sem dostal osmiměsíční labrador a byl tu dva měsíce, protože zrovna nepřišel nikdo, kdo by ho chtěl. Nedá se moc říct, který pes je jasný favorit. Ono záleží i na období. Někdy je doba, kdy sem o otevírací hodiny přijde třeba jeden člověk. A jindy jich je deset, patnáct. Takže když přijde období, kdy chodí málo lidí a se specifickými požadavky, tak tu i pes, který je jinak tahák, může čekat týdny.

Je nějaké roční období, kdy si lidé nejčastěji pořizují psa z útulku?

Hanka: Je to v závislosti na počasí. Nejhorší s udáváním psů je to v listopadu a prosinci. Začne to pomalu v říjnu a pak listopad, prosinec jsou jednoznačně nejhorší. A bohužel zrovna v tomhle období je taky největší příjem psů. Ochladí se, a tak si lidé tuláků víc všímají.

Luděk: Zlomí se to vždycky až druhý týden v lednu. To míváme až do konce ledna velký úbytek psů. Je po svátcích, lidé si odpočinou a najednou zjistí, že jsou doma sami a že by potřebovali pejska. Všechen vánoční shon je pryč, a tak si řeknou, že už by si nějakého mohli pořídit. A pak už zájem opravdu záleží na počasí. Jakmile se po zimě udělá hezky, tak tu máme za den klidně i patnáct lidí.

Hanka a Luděk Březinovi při úklidu předního výběhu. Foto Markéta Hartlová

Utrácení psů není oblíbené téma, ale zřejmě se mu občas také nevyhnete?

Hanka: U některých starých psů, kteří už se trápí, se zvolí cesta uspání. Nebo tu bylo i pár agresivních nezvladatelných jedinců a ti se také museli nechat veterinářem uspat.

Luděk: Pokud se chceme chovat zodpovědně, tak nemůžeme dát agresivního psa, u kterého víme, že někoho pokousá, do rodiny.

Hanka: Agresivního psa není možné jen tak obecně převychovat a pak ho někam přesadit. U problémového psa musí pomáhat celá rodina, všichni členové, kteří s ním budou přicházet do styku. Pes se musí převychovat do té konkrétní rodiny a naučit její členy se psem zacházet. Co se má, co nemá. Vzhledem k tomu, že se ve všech případech jednalo o velké a silné psy, tak bylo příliš velké riziko, že dojde k nějakému vážnému poranění. To si nemůžeme vzít na svědomí. Takže pokud se nepodařilo je umístit lidem se zkušeností, kde by například sloužili na ostrahu objektu, tak se museli nechat uspat. Nutno ale dodat, že se vždycky jednalo o psy, kteří byli i pro nás špatně obslužní. Při každodenní manipulaci s nimi hrozilo nebezpečí, že zaútočí. A většina z agresivních psů, z toho by si možná měly ženy vzít ponaučení, se chová dobře ke chlapům a útočí na ženské.

To znamená, že se k nim ženy nechovaly dobře?

Hanka: Spíš to, že v rodině patrně došlo k nějakému rozvodu, kterému předcházely hysterické hádky, kdy žena křičela. Psi si to pamatují a pak negativně reagují právě na ženy.

Dostávají se do útulku i čistokrevní psi?

Hanka: Občas se sem takoví dostanou, ale většinou to jsou utečenci. Jsou ztracení, ne vyhození. Pokud jsou označeni čipem nebo tetováním, tak podle toho majitele najdeme.

Luděk: Rozhodně ale převažují kříženci.

A pamatujete si na nějaký zvlášť absurdní mix ras?

Luděk: Určitě jsme tu nějaký takový měli. Jenže on už pak člověku ani zvláštní mix ras až tak absurdní nepřijde. Když si na ně zvykneš, tak jsou nakonec všichni hezký.

Určitě jste tu měli i psy, které byste si nejraději nechali sami?

Hanka: Měli jsme tu pár takových. A je pravda, že takový prima pes, ke kterému má člověk větší vztah, se špatně umísťuje. Takže někdy se to řešilo tak, že abychom ho nemuseli dát někomu, kdo nám neseděl, napsali jsme ho na sebe a až když přišli lidé, kteří si ho opravdu zasloužili, tak jsme jim ho dali.

Mají všichni psi v útulku jména?

Hanka: Všichni, tedy kromě štěňat, těm jména nedáváme. Když děláme psinec, tak na ně voláme jménem nebo všeobecně kluci, holky a občas potvory. U některých psů, které pojmenuji, si pak Luděk občas vymyslí jiná. Třeba Ťapinku podle křivé nožičky a podobně. Je vždycky lepší mít všechny psy pojmenované, protože mít je pod čísly, tak si je nepamatujeme. Když dáš jméno, tak hned víš, že ten velký jezevčík je Obr, ale když by byl pětadvacítka, tak to se zapamatovat nedá. Navíc díky jménu získá pes i takzvaně tvář. Ale většinou na jména, která jim dáme, neslyší, nestačí si zvyknout. Takže si je pak nový majitel může pojmenovat, jak chce.

Takže asi nezkoušíte, když se sem pes dostane, na něj volat různými jmény, jestli na nějaké zareaguje?

Luděk: To by ani nemělo smysl. Když se pes ztratí, tak je v takovém stresu, že neslyší na nic. Takže i lidé, kteří si dávají inzeráty s tím, že jejich ztracený pes slyší třeba na jméno Ben, si neuvědomují, že v tu chvíli jejich pes neslyší na žádné jméno. Zkusíte na něj zavolat Bene a on vás ignoruje.

Stalo se někdy, že jste dali psovi jeho skutečné jméno? Třeba se zaběhl, pojmenovali jste ho, a když se pro něj za pár dní zastavil majitel, řekl vám, že se tak skutečně jmenuje?

Hanka: Myslím, že ano. Vybavím si ale jiný příběh. To se tu jednou objevili lidé, že jim umřel pejsek a že by si chtěli vybrat nového. Vybírali si mezi dvěma, a když si jednoho vybrali, tak jsme zjistili, že má stejné jméno jako ten, který jim umřel.

Luděk: Nebo další perlička. Přišel k nám pes a během asi tří dnů se tu na něj ptali lidé, že to bude nejspíš ten, co se jim ztratil. Tak se na něj přijeli podívat, dívali se na něj a teď nevěděli – je to on, není to on? Nakonec rozhodli, že to on je. Vyplnili protokol, dali ho na vodítko a odešli za vrata. Za chvíli zvoní, že to asi není on, že s nimi nechce do auta a že se chová tak divně, jakoby je vůbec neznal. Tak ho tu zase nechali. Jestli to opravdu byl jejich tulák, nebo ne, dodnes nevíme.

Hanka: Bohužel ani z chování toho psa se nadalo poznat, jestli je jejich. Byl to zrovna takový typ, kterému bylo úplně jedno, jestli si pro něj někdo přišel, nebo ne. Byl to kříženec jezevčíka s velšteriérem. To je naprosto samostatné zvíře, které člověka vlastně ani na nic nepotřebuje. Je aktivní, zabaví se sám.

A nejdojemnější příběh za desetiletou historii útulku?

Luděk: Tak to je jednoduché. Před lety nám sem přivezli mladou černou fenku, kterou našli v lese. Měla obě oči vypíchnuté. A to bylo zranění, které si nemohla udělat sama, to byl vyloženě zásah člověka. Byla chudinka ve strašně zbídačeném stavu, tak jsme zvažovali, jestli nebude lepší ji nechat uspat. Jenže ráno, když si trochu odpočinula, bylo vidět, jak chce strašně žít. To už člověk pozná. Některá zvířata jsou úplně rezignovaná a svým chováním úplně říkají, že už dál nechtějí. Ale ona se vyloženě s tou hrůzou, kterou prožila, prala. Tak jsme ji začali léčit, dali ji dohromady a nakonec tu nebyla ani měsíc. Přišli lidé, že by chtěli psa na dvorek, tak jsme jim ji zkusili nabídnout.

Hanka: Byla opravdu nádherná a vstřícná. Navíc by člověk ani nepoznal, že je slepá, chodila u nohy a i ve slepotě se tu za pár týdnů naučila spoustu věcí. Byla opravdu bezvadná, takže si je hned získala. No a nakonec si ji vzali.

Markéta Hartlová