Bývalá rousínovská škola je společně s farou a kostelem nejvýznamnější dominantou návsi.

Unikátní klasicistní budova z roku 1838 by se měla stát společenským centrem Rousínova

Sdružení se snaží zachránit památkově chráněnou školu

ROUSÍNOV. Pokud zavítáte do malebného Rousínova, jehož kouzlo potvrzuje i to, že je od roku 2005 vesnickou památkovou zónou, nemůžete si budovy bývalé školy nevšimnout. Spolu s kostelem, farou a rybníkem tvoří střed návsi. Budova, která je od loňského roku kulturní památkou, přestala sloužit v osmdesátých letech, kdy byl úbytek žáků tak veliký, že byla škola zrušena. Léta nenašla vhodné využití, až před deseti lety svitla naděje. Pětačtyřicet lidí zde založilo Občanské sdružení Rousínov, jehož hlavním cílem bylo školu opravit a vrátit do ní život v podobě společenského centra s výstavním prostorem. To se sice po prvotním nadšení nepodařilo, ale loni se sdružení podařilo nabrat druhý dech a dokázat téměř nemožné. Sehnat z ničeho 300 tisíc korun na první splátku. Městys Slabce, který je majitelem školy, se totiž rozhodl budovu prodat. Zbylých 200 tisíc korun musí být splaceno do konce tohoto roku.

Sýpka pro léta neúrody

Rousínovská škola je ve skutečnosti kontribučenskou sýpkou. Ty na vesnicích vznikaly na základě patentu Josefa II. z roku 1789. Sloužily k přechovávání obilí pro jednu nebo několik vsí dohromady. Do těchto sýpek odváděli sedláci část úrody a společné zásoby obilí byly určeny pro léta neúrody. Jejich funkce byla zrušena v roce 1864.

Rousínovská sýpka tedy sloužila účelu, kvůli němuž byla v roce 1838 postavena, jen šestadvacet let. Na její výstavbě se tehdy podílelo osm obcí a kronikář Josef Macák o ní píše: „Roku 1838 postaven v Rousínově v sousedství kostela na východní straně nad rybníkem kontribučenský špýchar čili sejpka obilní poddanými sedláky a chalupníky z Rousínova, Svinařova, Slabec, Krakova, Skupé, Modřejovic, Tyter a Červeného zámku (někdejší název obce Krakovec, pozn. aut.). Postavena byla důkladná kamenná budova o čtyřech půdních podlahách (4 sypání).“

Takto vypadala škola, když byla ještě kontribučenskou sýpkou.

Vyučování i na zemi

Když byla funkce kontribučenských sýpek zrušena, Rousínovští se nemuseli dlouho rozmýšlet, k čemu by se jim budova hodila. Škola, kterou ve vesnici měli, totiž doslova praskala ve švech. „Původní škola byla jen malá chaloupka, kde se v jediné vlhké učebně tísnilo asi sto dětí. Některé musely sedět na zemi. Jak mi vyprávěla babička, tak tu tehdy bylo v každém baráku aspoň pět dětí. To se pak snadno taková chaloupka rychle zaplnila. Navíc sem chodily i děti z Krakovce, Zhoře a Nové Vsi,“ přibližuje Zuzana Schäfferová, která vede od roku 1998 rousínovskou kroniku a je skutečným detektivem místní historie.

I když originál kroniky Josefa Macáka zmizel neznámo kam, podařilo se jí sehnat alespoň kopii její části. Díky ní ví, že Rousínovští koupili sýpku tím, že vyplatili ostatní obce, už v roce 1864 za účelem její přestavby na školu. Jak kronikář Macák píše: „Za sýpku zaplaceno zúčastněným obcím 3000 zlatých (v obnose tom jest započítána i přestavba snad). Na tuto částku daroval Hugo hrabě z Nostic-Rienecku 1500 zlatých a obec rousínovská také 1500 zlatých.“

Ludmila Faflíková v prostorách někdejšího učitelského bytu. Ty patří k nejzanedbanějším.

Učitelský rod Šálů

Přestavba byla v Rousínově velmi významnou událostí. A školy samotné si místní hodně vážili. Když v roce 1934 slavili dvousté výročí vyučování v Rousínově, umístili na ni dokonce pamětní desku. Tu na severní straně budovy stále nejdete. Je na ní psáno: Škole z vděku její školáci 1734-1934. Obci v paměť její rodáci.

„Byla to taková fortelná budova, jedna z největších v obci, takže měla pro místní velký význam. Kromě válečných let, kdy byli v obou třídách v roce 1945 ubytováni váleční vystěhovalci z Kladska a výuka probíhala v hostinci, se v ní učilo až do roku 1975. To už bylo žáků tak málo, že se musela zrušit. A když přestal být Rousínov samostatný, přešla s celou vesnicí do správy a majetku Slabec, které byly střediskovou obcí,“ přibližuje kronikářka.

Než se ale zaměříme na neveselé roky v historii školy, byla by škoda nezmínit pár zajímavostí z vyprávění pamětníků. Například to, že zde působili po pět generací učitelé z rodu Šálů. Kantorská profese se u nich skutečně dědila z otce na syna. Prvním učitelem z tohoto rodu byl František Šála, poté jeho syn Prokop, následoval jeho syn Josef, který zažil dobu stěhování ze staré dřevěné školičky do nové školy přestavěné ze sýpky, po něm došlo k malé změně, kdy nastoupil Sebald Jirotka, autor školní kroniky, Antonín Uldrych a několik podučitelů. Ovšem v roce 1883 se sem z Hudlic vrátil rodák Alois Šála, který byl synem Josefa.

„Do zdejší školy chodila moje prababička i babička. Ta mi například vyprávěla, jak vždycky pan učitel stával mezi dveřmi a kontroloval, jestli mají děti čisté boty. Kdo neměl, dostal pohlavek a šel si je umýt do rybníka,“ směje se Zuzana Schäfferová. Školáci ale nemuseli mít na učitele vztek dlouho, s každou nedělí totiž přišla malá satisfakce. To když pan učitel oděn v bílé košili vyrazil na úklid dvou kadibudek před školou, což měl v popisu své práce.

Kulturní památka

„Postupně bylo dětí čím dál míň, a tak byla naplněná už jen jedna ze dvou tříd. Ta druhá v té době sloužila jako tělocvična,“ přibližuje kronikářka. Když v Rousínově výuka definitivně skončila, využíval se ještě nějaký čas učitelský byt v přízemí. Pak ale osiřel i ten a budova začala chátrat. Jen díky tomu, že její kamenné stěny a mohutné trámy jsou opravdu bytelné, není ani po mnoha letech opuštění ruinou. Nebýt mechu, který v přízemí pokryl podlahu a stěny, a velké vlhkosti, nejevila by žádné známky chátrání.

Loni 7. listopadu byla vyhlášena kulturní památkou. Škola totiž není významná jen pro Rousínovské, ale i pro památkovou péči. Památkáři ji v návrhu na prohlášení označují za pozoruhodný architektonický fenomén, který je vedle kostela a fary nejvýznamnější památkou v obci, jež tvoří dominantu i v dálkových pohledech.

Přestavby, které neničily

Budova školy dnes nese znaky tří stavebních etap. První z raného klasicismu odráží její původní podobu, druhá z období vrcholného klasicismu odpovídá době přestavby na školu a třetí představuje dosud poslední stavební úpravy ve 30. letech 20. století, kdy byla upravena okna. Původní dispozice byla třípatrová a všechna patra měla stejnou výšku, dnes má dispozici dvoupatrovou – přízemí, první patro, nízké druhé patro a podkroví.

Místo původních půlkruhových oken jsou v prvním a druhém podlaží umístěna širší dvojitá čtyřtabulková okna a ve třetím podlaží obdélná okénka. Jedno původní zaklenuté klasicistní okno se zachovalo v přízemí na levé straně od vstupu. Je opatřené provlékanou mříží. Nejvýraznějším stavebním prvkem vnějšího pláště budovy je vstupní portál s toskánskými sloupy, uvnitř zase pozornost upoutá pilířové trojkřídlé schodiště.

„Po architektonické stránce je sýpka čp. 82 v Rousínově hodnotná zejména díky období první etapy výstavby. Zastupuje raně klasicistní architekturu Fürstenberských hospodářských staveb na Křivoklátsku. Navíc ani pozdější přestavby nepřinesly negativní vliv na původní podobu budovy,“ píše se v návrhu na prohlášení za kulturní památku.

Za sochu vrata

Občanské sdružení Rousínov vzniklo v roce 1998. „Ve stanovách máme dva hlavní cíle. Jednak pořádat kulturní akce a zlepšit společenský život v Rousínově, jednak zachránit před devastací budovu školy a přebudovat ji v kulturní a společenské centrum pro potřeby obyvatel Rousínova i přilehlých obcí,“ přibližuje Ludmila Faflíková, předsedkyně sdružení. Už v roce 1998 se sdružení podařilo dohodnout s obcí na tom, že mu školu pronajme za symbolickou korunu na rok.

Sice se stanovy v otázce oprav příliš naplnit nepodařilo, ale přesto se kolem školy mnohé podniklo. „Původní verze kulturních symposií, která jsme začali dělat tady u nás ve stodole, byla, že sem budou jezdit umělci všech oborů, budou tu týden pracovat, řezat, malovat, sochat... a na závěr se udělá aukce, kde se všechno prodá a výtěžek bude použit na rekonstrukci,“ popisuje Ludmila Faflíková a dodává, že realita byla nakonec jiná: „Záhy se zjistilo, že to tak nepůjde. Že sem sice umělci moc rádi přijedou, ale jejich díla nikdo nekoupí. Ta koupěschopnost tu není. Symposia se tedy dělají dál, protože nás to baví, ale už nejdou původním směrem.“

Z jediného výtěžku za prodanou sochu se dala vyrobit vrata, která měla být osazena do boční strany v přízemí školy. Zde byl plánován krámek s potravinami a smíšeným zbožím, protože prodej potravin v obci zajišťuje jen pojízdná prodejna. Podnikavec, který by do vybavení krámku a jeho provozu investoval, se však nenašel.

Velká učebna v patře.

Škola za půl miliónu

Budovu tedy sdružení po dobu předchozích deseti let využívalo jen příležitostně. O letních symposiích tu někteří z účastníků přespávali, konaly se zde komornější akce, budova se větrala, takže alespoň dýchala, a udržovala se, aby dále nechátrala. Na velkou rekonstrukci však peníze nebyly.

„To byl zřejmě důvod, proč obec loni řekla dost a přišla s tím, že s námi ukončí nájemní smlouvu a jestli chceme, můžeme si školu koupit, že nám na ni dá předkupní právo. Povídá se, že se přihlásil kupec, který za školu nabízel asi milión korun. Naště­stí tak vysokou částku nám obec nenavrhla, přišla z nabídkou, že školu prodá za odhadní cenu, což bylo 500 tisíc. Nakonec nám vyšla vstříc i v tom, že svolila možnost splátek. I tak to byla rána, přišlo to ke konci minulého roku, tak jsme honem svolali valnou hromadu a dohodli se, že se pokusíme školu koupit,“ popisuje Ludmila Faflíková.

První splátka ve výši 300 tisíc korun musela být splacena do konce roku. Za pár týdnů se sdružení podařilo nemožné, celou částku shromáždilo. „Měli jsme dva velké sponzory, kteří dali každý 100 tisíc korun, dalších 100 tisíc korun jsme vybrali mezi sebou a ostatními drobnějšími sponzory. Dávalo se to po dvacítce, pěti, deseti tisících, jak kdo mohl.“

Zbývá dvacet tisíc

Po složení první splátky uzavřela obec se sdružením kupní smlouvu. „Dokonce už je škola na katastru vedena jako náš majetek. Ale samozřejmě je ve smlouvě podmínka, že se musí kupní cena doplatit. Pokud se tak nestane, vše se vrátí do původního stavu. Slabce se opět stanou majitelem školy a peníze nám vrátí. K tomu, jak všichni doufáme, nedojde. Čas se nám sice krátí, do zbylých 200 tisíc nám ale chybí sehnat už jen 20 tisíc korun,“ přibližuje předsedkyně sdružení.

Druhou splátku se sdružení rozhodlo získat také dobročinnými koncerty. Při prvním květnovém v rakovnickém kostele se včetně sponzorských darů vybralo 37 tisíc, při druhém, kdy nákup školy podpořila Marta Kubišová, 41 tisíc korun. (V době uzávěrky ještě nebyl znám výtěžek z posledního benefičního koncertu Jana Buriana).

Projekt i s povolením

A jaký záměr vlastně Občanské sdružení Rousínov se školou má? Chce ji změnit v kulturní centrum s galerií, regionálním muzeem, přednáškovým sálem a výtvarnou dílnou. Navíc by v podkrovních prostorech mohlo vzniknout ubytování pro turisty. Aby totiž mohla budova plnohodnotně fungovat i v příštích letech, je nezbytné, aby si na sebe i částečně vydělala.

„Objekt potřebuje nějakou stálou údržbu, musí se v něm svítit, v zimě alespoň temperovat a na takovéto běžné výdaje dotaci nezískáte. Proto jsme se rozhodli svůj původní záměr rozšířit o ubytování, které by pomohlo tyto náklady financovat. Na stavební úpravy už máme zpracovaný projekt, získali jsme stavební povolení a další nutné přílohy a pokusíme se využít výzev Regionálního operačního programu a zažádat si o dotaci. Rekonstrukce bude nákladná, ale zase nás uklidňuje to, že sdružení s podobnými projekty je spousta. A mnohá z nich zdárně opravují i mnohonásobně větší objekty, například kláštery nebo kostely,“ říká Ludmila Faflíková. O tom, že si rousínovská škola zaslouží stejnou pozornost jako církevní památky, není pochyb. Pokud nevěříte, přijeďte se do Rousínova podívat. A pokud byste projekt rádi podpořili, můžete poslat finanční příspěvek na účet u Poštovní spořitelny č. 199 452 564/0300, případně nabídnout jinou pomoc. Obracet se můžete na předsedkyni Ludmilu Faflíkovou, a to na telefonu 777 778 274 nebo na emailu: ludmilafaflikova@seznam.cz.

Text a foto Markéta Hartlová

Nejvýraznějším prvkem vnějšího pláště budovy jsou toskánské sloupy u vstupu.