Anna Mayerová z Rakovníka udala sedmnáctiletého Zdeňka Černého pro schvalování atentátu na Heydricha, ten byl za to zastřelen

Pětačtyřicet minut po vynesení rozsudku byla udavačka popravena

RAKOVNÍK. Šestý díl Malého rakovnického pitavalu nás zavede do let 1942 a 1945, kdy se odehrál jeden z nejtragičtějších případů novodobých rakovnických dějin. Skončil smrtí dvou zdejších občanů. Oba – i když ze zcela rozdílných důvodů – zemřeli na popravišti. Učni Zdeňku Černému ještě nebylo ani sedmnáct let. Tovární dělnici Anně Mayerové bylo třiačtyřicet. Pokusme se nyní na základě archivních dokumentů, jež jsou uloženy v 1. oddělení Státního oblastního archivu v Praze, celou kauzu zrekonstruovat.

Jediná dochovaná fotografie Zdeňka ­Černého.

Výbuch v zatáčce

Píše se 27. květen 1942. Je půl jedenácté dopoledne. Od Panenských Břežan se blíží pražskou čtvrtí Kobylisy černý mercedes vezoucí zastupujícího říšského protektora pro území Čechy a Morava a generála SS Reinhardta Heydricha. Ve voze jsou pouze dva muži. Protektor a jeho osobní řidič Klein. Když automobil projíždí ostrou zatáčkou a chce pokračovat do Holešoviček, vběhne mu do cesty mladý muž, odhazuje kabát, který měl až dosud přehozený přes ruku, a míří na vozidlo automatickou zbraní Sten-gun. Mačká spoušť, ale výstřel nevychází. Náboj se zasekl v hlavni. Protektor, sedící vedle řidiče, se vztyčuje a snaží se vyjmout z pouzdra revolver. Tu náhle z chodníku přilétá granát a zasahuje zadní část automobilu. Heydrich se sesouvá na sedadlo, oba muži prchají z místa činu do pražských ulic, řidič Klein se jednoho z nich snaží marně pronásledovat. Krátce na to je protektor převezen do nemocnice na Bulovce, kde o několik dní později umírá. Státní tajemník K. H. Frank vyhlašuje v Protektorátu Čechy a Morava výjimečný stav, rozbíhá se masivní pátrání po atentátnících, začíná kolotoč poprav českých vlastenců, i těch, na něž dopadl jen stín podezření, že měli s atentátem cokoli společného, nebo s ním pouze vyslovili souhlas. Pro náš národ nastává jedno z nejtěžších období druhé světové války…

Měl to být Hitler!

Zpráva o atentátu na zastupujícího říšského protektora se rychle dostala i do Rakovníka. Výzvu k oznámení pobytu jeho pachatelů (jen hrstka zasvěcených tehdy věděla, že popravu nelítostného nacisty vykonali příslušníci československé armády Jan Kubiš a Jozef Gabčík, vyslaní do protektorátu z Anglie, a kde se spolu se svými spolupracovníky z řad českých odbojářů ukrývají) hlásí každou hodinu státní rozhlas, otiskují ji všechny noviny. Včetně tučné odměny za informace, které povedou k dopadení pachatelů. A také informaci, že kdo bude atentátníky přechovávat, nebo o nich bude vědět a neoznámí to, bude spolu s celou rodinou zastřelen.

Před obchodem Jiljí Bureše v Nádražní ulici v Rakovníku (býval v dnes již neexistujícím domě vedle současné banky GE Money) stojí tři mládenci. Příručí Burešova obchodu Josef Henig, příručí v obchodě Václava Cédla Zdeněk Černý a Emanuel Mayer. O čemsi vášnivě diskutují. Je čtvrtek 28. května 1942 – den po atentátu. K sousednímu domu přichází dělnice rakovnické továrny Stadion Anna Mayerová, matka jednoho z trojlístku. Bydlí tady. Otevírá vrátka, syn Emanuel ji spatří, loučí se s kamarády a spěchá domů. Matka se ho ptá, o čem chlapci mluvili. Samozřejmě o atentátu na Heydricha. To byla pro kluky senzace. „Zdeněk říkal, že zabít Heydricha je na hovno, že to měl být Hitler a hned by bylo po válce!“ vyprávěl Emanuel matce, co k atentátu podotkl Zdeněk Černý. Na její dotaz, jak na tuto připomínku reagoval, odpověděl Emanuel, že nijak. Prý ji ponechal bez komentáře, stejně jako Henig.

Tragický důsledek

O dva dny později, v sobotu 30. května 1942, je Zdeněk Černý německým četnictvem zatčen a eskortován na služebnu gestapa v Kladně. Tady byl shledán vinným ze schvalování atentátu na říšského protektora a druhý den, 1. června 1942, v Krnčí u Kladna zastřelen. „O smrti svého syna jsem se dozvěděla druhý den po jeho popravě od jedné paní z ulice, která mně řekla, že to hlásilo rádio,“ vypověděla v roce 1946 u Mimořádného lidového soudu v Praze Zdeňkova matka Anna Urbanová.

Zpráva se rozšířila Rakovníkem jako blesk a většina jeho obyvatel byla šokována. Znali Zdeňka jako veselého, nekonfliktního mládence. Stejně tak rychle se městem rozneslo, že jeho smrt má na svědomí Anna Mayerová, který ho udala na německé četnické stanici v Rakovníku. Krátce po převratu v květnu 1945 byla Mayerová, která se mezitím z Rakovníka odstěhovala do Albrechtic u Týna nad Sázavou, zatčena, vyslýchána vyšetřující komisí Okresního národního výboru v Rakovníku a postavena nejprve před Okresní soud v Rakovníku a posléze před Mimořádný lidový soud v Praze. Před vyšetřovacími orgány a oběma soudy stanulo ještě několik rakovnických občanů, kteří měli k tragické události, vině či nevině Anny Mayerová co říct, neboť byli přímými svědky jejího jednání v kritických květnových dnech roku 1942. Byli to kromě Anny Urbanové, matky popraveného Zdeňka, a jeho staršího bratra Jaroslava Černého ještě bývalý dílovedoucí továrny Stadion Albert Eberle, bývalý velitel okresního četnictva v Rakovníku štábní kapitán Václav Bouberle, štábní strážmistr v Rakovníku Filip Kobes, dělníci firmy Stadion Aloisie Čečerlová, František Rohla a Antonín Hammer a majitelka nádražní restaurace v Rakovníku Zdeňka Bretšnajderová.

Anna Mayerová udává četníkům Zdeňka Černého.

K udání prý byla donucena

Poslechněme si nejprve verzi obžalované Anny Mayerové. Ta tehdy pracovala v rakovnických kasárnách, kde se v garáži přebíraly nábojnice a nakládaly se na vůz. Když Mayerová 29. května spolu s další dělnicí Aloisií Čečerlovou přinesly bedničku s náboji k vozu a dělník Antonín Hammer ji nakládal na korbu, svěřila se jim Mayerová s tím, co jí předešlý den vyprávěl její syn Emanuel. Hammer jí prý poradil, aby celou věc oznámila dílovedoucímu továrny Albertu Eberlemu. To se stalo asi okolo 8. hodiny ráno. Někdy mezi 11. a 12. hodinou prý jí Hammer řekl, že bude nejlepší, když udání napíše na papír a Eberlovi ho pošle. Poslechla ho a vzkaz napsala ve vedlejší garáži za přítomnosti Hammera a Čečerlové na papír, který jí Hammer vytrhl z notesu. Papír pak Čečerlová dala pomocnému dělníkovi Františku Rohlovi s tím, aby ho na kole odvezl do Stadionky Eberlemu. Kolem 14.30 hod. dostala prostřednictvím nějakého učně Mayerová vzkaz od vedoucího Eberleho, aby se dostavila k němu do bytu do hotelu U Koníčka. Tam prý jí doslova řekl: „Paní Mayerová, vy musíte jít ihned na německou četnickou stanici, já jsem vás tam už ohlásil.“ Když Mayerová údajně odpověděla, že nikam nepůjde, řekl jí Eberle, aby myslela na svého syna. Tak prý ho poslechla a na stanici šla. Tam ji vyslýchali dva četníci, jeden překládal její výpověď tomu druhému do němčiny a další ji zapisoval na psacím stroji. Když vše vypověděla, podepsala protokol a byla propuštěna domů. „V udání jsem jen sdělovala, že Černý schvaloval zabití Heydricha. Udání jsem podepsala svým jménem. Žádnou odměnu a ani jinou výhodu jsem nedostala,“ uvedla Mayerová po válce vyšetřovatelům.

Ještě téhož dne, kdy byla Mayerová na četnické stanici, večer mezi 19. a 20. hodinou k ní přišla do bytu Anna Urbanová a říkala, že syn to tak nemyslel, a prosila ji, aby vzala udání zpět. To však už prý nešlo, protože výpověď byla zaprotokolována.

Před obchodem Jiljí Bureše tragické události začaly.

Vypovídá Zdeňkova matka

Hodně emotivně zní výpověď matky popraveného Zdeňka Černého. „Dozvěděla jsem se od obchodníka Bureše, že něco o Heydrichovi měl povídat můj syn na ulici v přítomnosti syna obžalované Mayera a že Mayerová to chce udat. Šla jsem k ní večer do bytu a tam jsem jí prosila, aby to neudávala… Řekla jsem jí, že chlapec nic neřekl, že ona u toho nebyla, že má také dítě, aby si to uvědomila, ale ona mě odbyla. Řekla, že má byt, že se jí daří dobře a musí chránit Vůdce… a že se zítra uvidí, komu budou věřit, zda mně, nebo jí… Na to jsem poznamenala, vždyť je nad námi Bůh a aby vám to neoplatil…

Pak jsem byla u vrchního četnického strážmistra Bouberleho a prosila jsem ho o přímluvu u německé četnické stanice. Ten mi to slíbil. Tehdy ještě nebyl syn zatčen, ale měl se druhý den ráno o 9. hodině dostavit na německou četnickou stanici… Tu noc před odchodem hoch vůbec nespal. Pořád jenom říkal, že nic neudělal a o 2. hodině v noci vyšel na balkon. Já jsem též celou noc nespala… Učedník od pana Bureše (Josef Henig – pozn. autora) mně říkal, že když on byl vyslýchán na německé četnické stanici v Rakovníku, že mě tam byla Mayerová udat, že jsem jí vyhrožovala a slibovala pomstu.“

Zdeněk Černý se už z četnické stanice nevrátil. My už víme, že byl eskortován na kladenské gestapo. Anna Urbanová spolu se svým druhým synem šli prosit dílovedoucího Eberleho o pomoc. „Rukou dáním mně slíbil, že se postará o to, aby byl Zdeněk do středy doma,“ vypověděla Urbanová. Prosit šla také manželku tehdejšího blokleitra Kleissnera, ale ta ji ani nepustila dovnitř.

Četník Mayerovou nepřesvědčil

Před soudem obhajoval své postoje také někdejší německý dílovedoucí Stadionky Albert Eberle. Uvedl, že 29. května 1942 mu Mayerová několikrát vzkázala, že by s ním chtěla mluvit. Potvrdil i její návštěvu v jeho bytě, kde mu oznámila, co se předešlého dne stalo a také to, že u ní byla orodovat matka Zdeňka Černého. „Ihned jsem Mayerovou upozornil, že to nelze brát tak vážně, že jsou to jen kluci a že jejímu synovi také nelze věřit, poněvadž lže. Sám jsem ho z továrny kvůli lumpárně propustil. Mayerová ale trvala na svém, řekla, že svému synovi věří a hlavně v tomto případě, že mu věří. Nakonec jsem ji propustil s upozorněním, že nežli něco podnikne, aby si vše dobře rozmyslela, protože by to mohlo mít vážné následky. Ona ale prohlásila, že má ještě možnost, když by se s tím nic nedělalo v Rakovníku, obrátit se na Kladno,“ vypověděl Eberle. Důrazně však popřel, že by lístek, který od Mayerové dostal, poslal na německou četnickou stanici. Popřel i to, že by tam Mayerovou poslal nebo sám učinil jakékoliv udání. Připustil ale, že mu druhý den telefonoval německý četník Wochatzer a ptal se ho, zda se mladý Mayer ve Stadionce učil a jakou má povahu. „Řekl jsem mu, aby mu nevěřil. Přimlouval jsem se u Wochatzera, aby věc zlikvidoval, že jsou to ještě děti a Wochatzer mi slíbil, že tak učiní. Později jsem se dozvěděl, že Wochatzer zavolal na četnickou stanici Mayera i Mayerovou, dále Zdeňka Černého, jeho matku a bratra Jaroslava a hleděl dosáhnout toho, aby Mayer prohlásil, že se přesně nepamatuje, jak to řekl a tím by případ zlikvidoval. Mayer však trval na tom, že to slyšel dobře, Mayerová opakovala, že svému synovi věří, a tak byl Wochatzer nucen postoupit udání do Kladna. Tehdy se o Mayerové vyjádřil jako o bestii,“ uvedl před soudem Albert Eberle.

Další svědkové

Výpovědi ostatních svědků jen potvrzují, že hlavním iniciátorem udání byla Anna Mayerová. Všichni se snažili před porotou působit tak, aby na nich neulpělo ani zrnko viny. Vyberme jen některá z jejich tvrzení.

Dělnice Aloisie Čečerlová popsala, že o výroku Černého je Mayerová neinformovala, když nakládali bedny s nábojnicemi, ale před kanceláří, kde čekal hlouček dělníků na svého vedoucího. Podle jejího tvrzení tam postávalo nejméně sedm lidí. „Nebyla jsem přítomna tomu, jak Mayerová psala udání na papír v garáži na bedně. Není pravda, že bych vzala napsané udání z bedny, že bych je složila a poslala je po učedníkovi do továrny k Eberlemu… Není mi známo, že by Hammer nabádal Mayerovou k tomu, aby udání napsala…“

Také pomocný dělník František Rohla popřel, že by vezl nějaký dopis dílovedoucímu do Stadionky. „Pracoval jsem v kasárnách v Rakovníku při nakládání a vykládání munice. Také jsem na kole jezdil dělníkům pro obědy. Nedělal jsem poslíčka a nejezdil jsem do hlavní továrny k Eberlovi… Od Čečerlové jsem nikdy nedostal lístek, dopis ani nic podobného s příkazem, abych jej dovezl do továrny k Eberlovi,“ řekl Rohla.

„Není pravda, že bych Mayerové řekl, že se to (výrok Černého – pozn. autora) nemůže takhle nechat, že se to musí udat. Mayerová napsala pak na papír tužkou dopis. Odkud se papír a tužku opatřila, nevím. Já jí to nedával,“ dušuje se další svědek, dělník Antonín Hammer. Ve své další výpovědi však v podstatě potvrdil tvrzení Mayerové, že při psaní udavačského dopisu byla Aloisie Čečerlová a ještě několik dělníků, že dopis pak učeň Frantík odvezl nebo odnesl na ředitelství ve Stadionce. Když byl konfrontován s Čečerlovou, ta prohlásila, že si již přesně nepamatuje, jak to tehdy všechno proběhlo.

Ještě více celou causu „zamotal“ bývalý velitel české četnické stanice v Rakovníku štb. kpt. Václav Bouberle, když u soudu prohlásil: „Já jsem tehdy prosil Wochatzera, aby tu věc zlikvidoval a ten mně na to řekl: ,Ta bestie Mayerová by byla schopna udat i mě na gestapu.‘ Rozhovor s Wochatzerem se odbýval na české četnické stanici u mě v kanceláři. Wochatzer tehdy na mně požadoval asistenci českého četnického strážmistra, který provedl eskortu Černého na gestapo v Kladně. Tehdy mně také Wochatzer řekl, že Mayerová šla s tou věcí na Eberleho a ten ji poslal k němu. O napsání písemného udání a jeho doručení na německou četnickou stanici se mně Wochatzer ani slovem nezmínil,“ řekl štb. kpt. Bouberle.

Český strážmistr Filip Kobes, který v roce 1942 v Rakovníku sloužil, dokonce do protokolu uvedl, že ze zmíněného rozhovoru Bouberleho s Wochatzerem vyrozuměl, že „současně s Mayerovou byl na četnické stanici přítomen i Eberle a Wochatzer, že se obával ji před Eberlem přemlouvat… Poté, co byl Černý popraven, Wochatzer vykládal, že kdyby věděl, jak to dopadne, tak by byl přes to Mayerovou umluvil, aby se s věcí nic nedělalo, i když byl přítomen Eberle.“

Hrob Zdeňka Černého na rakovnickém hřbitově.

Nejvyšší trest

Poté, co se vyšetřovací komise Okresního národního výboru v Rakovníku shodla na tom, že Anna Mayerová zavinila smrt Zdeňka Černého, byla umístěna do vazby. Případem se zabýval na podzim roku 1945 a na jaře 1946 také Okresní soud v Rakovníku, který vinu Mayerové potvrdil. Protože se jednalo o závažný případ, který mohl skončit i nejvyšším trestem, byl postoupen v červnu 1946 Mimořádnému lidovému soudu v Praze XIV.

Jak vyplývá ze zprávy Okresního soudu v Rakovníku, pokusila se Mayerová během vazby několikrát o sebevraždu oběšením. Proto rakovnický soud doporučuje, aby byla v pražské vazbě, kam byla převezena 11. 6. 1946, umístěna ještě s jinou obžalovanou. Vzhledem k důležitosti causy pro město Rakovník dále soud žádá, aby k hlavnímu přelíčení byli přizvání všichni čtyři soudci z lidu z obvodu Okresního soudu v Rakovníku.

Hlavní líčení v trestní věci proti Anně Mayerové bylo nařízeno na 25. září 1946. Veřejným žalobcem byl ustanoven JUDr. Miroslav Jirásek, senátu předsedal JUDr. Karel Vlk, soudci z lidu byli Eduard Obyt, Václav Suk, Karel Truxa a Josef Rendla. Obhájcem obžalované byl ex offo jmenován JUDr. Miroslav Kubát. Během líčení byli vyslechnuti svědkové Hammer, Čečerlová, Eberle, Bouberle, Urbanová, Rohla a Bretšnajderová. Rozsudek Jménem republiky byl vyhlášen ve 14.15 hodin. Mj. je v něm uvedeno:

„Anna Mayerová, roz. Králíková, nar. 28. února 1903 v Březnici, s.o. Podbořany… jest vinna, že koncem května 1942, v době Heydrichiády, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky a v zájmu Německa udala na německé četnické stanici v Rakovníku Zdeňka Černého pro výrok, že místo Heydricha měl být zastřelen Hitler, za což byl Zdeněk Černý zastřelen, čímž spáchala zločin udavačství podle § 11 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, číslo 16 Sb. ve znění zákona č. 22/46 Sb. a odsuzuje se za to podle čtvrté sazby § 11 téhož dekretu k trestu smrti a podle § 389 trestního řádu k náhradě nákladů řízení trestního a výkonu svého trestu. Dále soud vyslovuje, že obžalovaná pozbývá na vždy občanské cti.“

Rozhodnutí o vině bylo odhlasováno všemi přítomnými soudci jednohlasně. Všichni soudci z lidu hlasovali pro trest smrti, předseda hlasoval pro trest doživotního žaláře, protože podle jeho názoru obžalovaná v době, kdy Černého udala, nemohla tušit, že kvůli jejímu udání bude zastřelen.

Protože proti rozsudku Mimořádného lidového soudu nebylo odvolání, byla Anna Mayerová v 15 hodin – tedy pouhých 45 minut po vynesení rozsudku – na nádvoří pankrácké věznice neveřejně popravena. Čtyři rakovničtí soudci z lidu měli k exekuci přístup. Smrt odsouzené konstatoval zástupce vrchního justičního lékaře ­MUDr. Navary MUDr. Radim Rayman, úřední okresní lékař v Praze, v 15 hodin a 16 minut. Tak se uzavřel tragický případ sedmnáctiletého učně Zdeňka Černého a jeho udavačky Anny Mayerové.

Dovětek

* Anna Mayerová se přistěhovala do Rakovníka spolu s manželem Emanuelem Mayerem v roce 1938. Ačkoliv oba byli české národnosti, v roce 1941 požádali o přiznání národnosti německé, čemuž protektorátní úřady vyhověly. To vysvětluje i skutečnost, že v trestních spisech je někdy uváděna jako Mayerová, jindy zase Majerová. Sama se podepsala oběma variantami jmen, jednou dokonce i Anna Majer. V našem příběhu jsme zvolili (pro přehlednost) pouze jednu – německou – variantu jejího příjmení.

* V době události bydlela Mayerová v Nádražní ulici č.p. 469/II, kde získala byt po Židovi Krausovi. V roce 1939 nastoupila jako dělnice do továrny Stadion. Číst a psát uměla pouze německy.

* Zveřejněné výpovědi svědků i obžalované jsou výpisem z protokolů vyšetřovací komise ONV v Rakovníku, Okresního soudu v Rakovníku a Mimořádného lidového soudu v Praze.

* Zdeněk Černý byl nejprve pohřben v Krnčí u Kladna spolu s dalšími pěti popravenými vlastenci. Teprve po válce byly jeho ostatky exhumovány, převezeny do Rakovníka a 30. května 1945 pietně pohřbeny na zdejším hřbitově v hrobě č. 911.

* Autor děkuje vedoucí 1. oddělení Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Evě Šimicové za pomoc při vyhledávání spisu a orientování se v něm.

Tomáš Bednařík