Nejpopulárnější rakovnická bigbítová kapela byla nucena změnit během své existence čtyřikrát název

Skupina Brutus – veřejný nepřítel číslo 1

RAKOVNÍK. Při naší „procházce“ předlistopadovými časy nemůžeme opominout ani kulturní resp. hudební scénu. I ta, stejně jako ostatní sféry společenského života, byla pod přísným dohledem komunistických ideologů. Ti byli „vysazeni“ především na šíření „prohnilé dekadentní západní kultury“. V jejich očích byly největšími „diverzanty“ tehdejší rockové skupiny, na Rakovnicku pak veřejný nepřítel číslo 1 – skupina Brutus. To, co se okolo ní dělo, je z dnešního pohledu téměř nepochopitelné, leč stalo se…

Prehistorie

Skupina byla založena pod názvem Mandragora v prosinci roku 1966 a brzo si získala mezi mladou generací velkou popularitu. Po nástupu normalizace v roce 1970 se dostala skupina do „hledáčku“ stranických ideologů a bylo jen otázkou času, kdy „spadne klec“. Historicky poslední tancovačka se uskutečnila 1. dubna 1973 v Dělnickém domě v Rakovníku. Krátce na to bylo Mandragoře Odborem kultury ONV na příkaz ideologického oddělení OV KSČ odebráno povolení k veřejnému vystupování, neboť (podle názoru tehdejších mocipánů) „negativní vliv skupiny na mládež přesáhl všechny meze, které byla socialistická kulturní politika ochotna tolerovat.“

Sáša Pleska v časech Elektroniku. Foto Vlastimil Beneš

Bylo jasné, že pokud si bude chtít kapela ještě někdy zahrát, musí změnit název skupiny tak, aby byl normalizačním úřadům zcela neznámý. A tak vznikl ještě v roce 1973 Elektronik. Po příchodu Sáši Plesky v roce 1974 se začal repertoár skupiny stále více orientovat na vlastní písničky s českými texty, což bylo v pohodě až do té doby, než ideologové zjistili, o čem že to kapela zpívá. Sedm let se Elektroniku dařilo proplouvat mezi normalizačními útesy. Po poslední tancovačce v Lubné (23. 2. 1980) roznesly rakovnické tam-tamy zvěst, že se na skupinu připravuje zátah. Členům Elektroniku bylo známo, že na jejich produkce docházejí pravidelně nejrůznější kontrolní orgány – pracovníky OKS a Odboru kultury ONV počínaje, příslušníky Státní bezpečnosti konče. Kapela nepochybovala, že mají posbíráno dostatek materiálu, aby ji mohli z moci úřední zakázat. Proto skupina udělala to, co mnoho dalších rockových skupin na mnoha jiných místech – zrušila sama sebe, aby se o týden později objevila v nové podobě (ovšem v nezměněném obsazení a se stejným repertoárem). Důležité bylo, že název byl jiný! A tak se přes noc stal z Elektroniku Brutus.

Jízda z kopce

První tancovačka Brutusu se symbolicky uskutečnila 1. března 1980 v Lubné. Ještě v témže měsíci hrála kapela třikrát a v podobném rytmu tří až pěti vystoupení za měsíc pokračovala po celý rok. Tento stav probudil z letargie ideově-kulturní dohlížitele. Když spočítali, že na většině tancovaček, kde Brutus hrál, bylo víc lidí než v prvomájovém průvodu, zbystřili smysly. Pořadatelé produkcí zjišťovali, že mezi návštěvníky stále více přibývá „nenápadných“ pánů a dam, kteří se u pokladny prokazují jakýmisi průkazy a nehodlají při vstupu do sálu platit.

Zatnout „tipec“ měly skupině kvalifikační zkoušky lidový hudebníků, tzv. přehrávky, které se konaly 27. září 1981. Ačkoliv muselo být kapele jasné, že je u přehrávek nečeká žádné přátelské poklepávání po ramenou, přihlásila se k nim dopisem následujícího znění: „Babičko, proč máš tak veliké uši? Abych tě lépe slyšela. (Lidová pohádka). Skupina Brutus má na to veliké bedny, aby byla lépe slyšet, a plné jeviště lidí, aby lépe vydržela do toho nepřetržitě mlátit celých osm hodin.“

Komisí vybrané tři kousky vystřihl Brutus jako z partesu, kapelník nezaváhal ani v teorii, a tak chtě-nechtě musel předseda poroty udělit skupině nejvyšší kvalifikační třídu a ohodnocení 100%. Brutus měl mít na dva roky o klid postaráno. Měl, kdyby se o jeho dalším osudu zatím nerozhodovalo někde jinde…

Skupina Brutus krátce po svém návratu na Rakovnicko. Foto Tomáš Bednařík

V soukolí úřední moci

Do roku 1982 vstoupil Brutus s novým zřizovatelem. Ten dosavadní – ZV ROH plynáren – už nevydržel neustálé ataky ze strany ideologického oddělení OV KSČ, a tak skupině naznačil, aby si hledala nového zřizovatele. Tím se stala po krátkém váhání ZO Českého svazu žen Pavlíkov. Prý hlavně kvůli 8 % zisku z každé hry, který jí Brutus poctivě odváděl.

Zatímco kapelník Stanislav Jimi Karlík třídil na stole nabídky organizátorů bigbítových tancovaček, shromažďovaly se na jiných stolech „důkazy“ o protisocialistické činnosti skupiny Brutus. Iniciativu převzal Sbor národní bezpečnosti resp. okresní expozitura StB.

Štvanice byla odstartována 23. dubna 1982 v Kounově, kde Veřejná bezpečnost po čtyřech písních produkci skupiny bezdůvodně ukončila a její účastníky rozehnala. O den později hrál Brutus ještě v Kařezu na Rokycansku. Jak se ukázalo, byl to nadlouho kšeft poslední. Dne 27. dubna 1982 přišel Odboru kultury ONV v Rakovníku dopis z Okresní správy SNB. Stálo v něm:

„V poslední době jsou zjišťovány poznatky k nevhodnému vystupování beatové skupiny Brutus z Rakovníka, která při svých vystoupeních propaguje repertoár západních beatových skupin a skupin, kterým byla v ČSSR zakázána činnost pro jejich antisocialistické zaměření. Jednalo se zejména o skupinu Plastic Peo­ple z Prahy. Nevhodnost repertoáru skupiny Brutus, zejména texty českých písní a jejich podprůměrnou úroveň, kritizuje i část mladých lidí, kteří vystoupení této skupiny navštěvují. Naopak tento repertoár je oblíben mezi závadovou a protisocialisticky zaměřenou mládeží jak z okresu Rakovník, tak i z okolních okresů. Styl skupiny Brutus, její vystupování a forma přednesu přivádí závadovou mládež do transu, dochází mezi ní k nealkoholické toxikomanii, čemuž nasvědčuje to, že po skončení produkcí jsou na sálech zjišťovány obaly od léků (Algena, Alnagon apod.) a rovněž i rozšlapané léky, což bylo zjištěno ve více případech. Po skončení produkcí skupiny Brutus dochází velmi často k narušování veřejného pořádku a k poškozování veřejně prospěšného zařízení. Vystupování skupiny Brutus propaguje západní způsob života mezi mládeží, neslučuje se se zásadami socialistické výchovy mládeže a působí negativně na její myšlení, přesvědčení a morálku.“

Bylo jasné, že na takto formulovaný dopis musí odbor kultury neprodleně reagovat. Stalo se tak už o dva dny později – 29. 4. 1982. Vedoucí skupiny Brutus Stanislav Karlík obdržel dopis, podepsaný vedoucím odboru kultury ONV v Rakovníku Josefem Lippertem. (Cituji) „Věc: Zákaz veřejné produkce. Vážený soudruhu, na základě stížnosti na nevhodné texty písní a komentáře při produkci Vaší skupiny „Bruttus“ (takhle chybně je název skupiny v dopisu uveden – pozn. autora) Vás žádáme o předložení všech Vašich textů k posouzení. Do konečného vyjádření pozastavujeme Vaší skupině činnost na dobu 1 měsíce.“

Definitivní zákaz

Jak se ukázalo dál, Odbor kultury ONV nemínil při rozhodování o dalším osudu skupiny příliš spěchat. Ač dostal k dispozici požadované texty obratem ruky, odeslal Josef Lippert 28. 5. 1982 Stanislavu Karlíkovi další dopis: (Cituji) „Vážený soudruhu, Odbor kultury ONV v Rakovníku Vám pozastavil činnost na dobu jednoho měsíce. Vzhledem k tomu, že po uplynutí této doby nebyly objasněny všechny okolnosti, které vedly k omezení Vaší činnosti a že není celý případ uzavřen Veřejnou bezpečností, pozastavujeme nadále Vaši činnost do odvolání a konečného vyřešení celého případu. Do této doby je bezpředmětná jakákoliv urgence z Vaší strany. Současně Vás žádáme, aby jste do 5 dnů po obdržení tohoto dopisu odevzdali na Odbor kultury ONV oprávnění k vystupování souboru a na okresní kulturní středisko vrátili ,potvrzení o účinkování‘ souboru (blok).“

I když skupina poukazovala na to, že renomovaní čeští hudební odborníci považují její texty za kvalitní, nebylo to nic platné. Dne 27. 8. 1982 odeslal Josef Lippert kapelníkovi Karlíkovi další doporučený dopis: „Věc: Rozhodnutí Odboru kultury ONV. Po posouzení Vaší činnosti v okrese Rakovník, zvláště s ohledem na společensko politické potřeby při kulturním působení na mladou generaci, zastavujeme činnost Vašemu souboru. V době šetření Vám byla dána možnost přehodnocení vlastního repertoáru, zvláště textů, které jste až dosud nevyužili a proto bylo takto rozhodnuto.“ Punktum, žádná diskuse, šlus!

Kyklop na Praze-východ

Ne všude však byli normalizátoři tak pečliví. Díky kontaktům nového kapelníka Vladimíra Hasala, který tehdy pracoval jako plánovač na GŘ Československých keramických závodů, se podařilo kapelu „upíchnout“ pod ZO ROH Severočeských keramických závodů Most n. p., závod 2 Vyšehořovice, který sídlil v okrese Praha-východ. Vyšehořovičtí odboráři tak podali pomocnou ruku kapele, které se v té kritické době kdekdo bál jako čert kříže. Je třeba ale říci, že značnou dávku odvahy projevili také vedoucí Odboru kultury ONV Praha – východ Věra Roskotová a Josef Pavlata z Okresního kulturního střediska v témže okrese, kteří skupinu pod svá „křídla“ přijali.

„Přehrávky jsme dělali 1. 11. 1982 v Praze na Chmelnici ještě pod názvem Brutus. Protože však rakovnická causa Brutus začala být i na okrese Praha – východ dost ,profláklá‘, nechali jsme – po konzultaci s Pepíkem Pavlatou – napsat papíry na nové jméno Kyklop,“ vzpomíná Vladimír Hasal. Pod tímto názvem kapela přežila v „emigraci“ až do léta 1989, i když se rakovničtí normalizátoři hodně snažili, aby jí znepříjemnili život i mimo své mocenské teritorium. Docílili maximálně krátkodobých pozastavení činnosti, která ale byla vždy, po prošetření ONV a OKS Praha-východ, skupině obnovena.

Triumfální návrat

Lednový „Palachův týden“, hromadný exodus „dederonů“ přes pražskou ambasádu do SRN a další vnitro – i zahraničněpolitické události první poloviny roku 1989 naznačily, že nazrál čas, aby se kolo dějin pootočilo.

Dne 26. 6. odeslal ZV ROH SKZ Vyšehořovice Odboru kultury ONV Praha – východ dopis, v němž uvádí: „…V loňském roce vznikl v Bratislavě rockový hudební soubor, který se pojmenoval Kyklop. Vzhledem k pružné slovenské hudební dramaturgii již vydal u nakladatelství Opus desku a je častěji publikován v rozhlasu a televizi. V souvislosti s tím, že náš hudební soubor je též vysílán rozhlasem… dochází k záměně obou kapel včetně ankety Zlatý slavík, kde v roce 1988 vyšehořovický Kyklop obsadil 58. místo. Žádáme Vás o změnu názvu našeho souboru na Brutus…“ Zkuste hádat, kdo text tohoto dopisu doopravdy zformuloval?! Že to nebyli vyšehořovičtí odboráři, je snad víc než jasné. Ti se opět spokojili (jako už mnohokrát předtím) jen s otiskem razítka. Jisté je, že Odbor kultury ONV Praha – východ vějičku spolkl i s navijákem (nebo si už možná nechtěl přidělávat starosti) a změnu názvu skupině povolil. Stalo se tak 24. července 1989.

Je pátek 26. ledna 1990. Sportovní hala v Rakovníku je krátce před 19. hodinou zaplněna k prasknutí. V hledišti převládají „asociální živly“, řečeno slovy ještě nedávných ideologů, ale i příslušníci střední generace, kteří se přišli na vlastní oči a uši přesvědčit, že návrat skupiny Brutus do Rakovníka není jen fata morgánou. Po krátké overtuře předkapely Film ­Blues Band, přichází na pódium Sáša a další „brutální“ muzikanti. Halou se rozezní úvodní píseň Kdo na to má. Právě začala nová epocha nejen v životě pronásledované kapely, ale i rakovnického bigbítu…

Takto vypadal průkaz lidových hudebníků. Bez něho hrát nešlo. Archiv -jk-

S odstupem 20 let

Přidejme ještě několik vzpomínek tří členů skupiny Brutus, jak vidí onu (dnes již tragikomickou) dobu s odstupem dvaceti let.

Sáša Pleska (autor většiny písní, klávesy, zpěv,): „Bylo to jako zlý sen. Nikdo nemohl nic dělat. Nedalo se svobodně mluvit, psát, zpívat, pracovat a žít. Skončilo to a nesmí se to vrátit. Muzikanti to v tehdejší době měli obzvlášť těžké. Žádná jiná profese nebyla tak drcená, a to ani v kumštu. Spisovatel si napsal knihu, malíř si namaloval obrazy, buď mu to povolili nebo nepovolili uveřejnit. Ani nemluvě o profesích řemeslnických, kde by nikoho ani nenapadlo, že dejme tomu soustružník nesmí soustružit bez pravidelných rekvalifikačních zkoušek a zřizovatele. Kapela ale bez zřizovatele nesměla hrát. Zřizovatelem mohla být jen socialistická organizace. Když se našel zřizovatel, dělaly se ještě kvalifikační přehrávky, kde úřední komise měla prověřit ideovou nezávadnost repertoáru a pak stanovila, kolik peněz si kapela smí účtovat za vystoupení. Kapely musely odvádět procenta na ty bdělé úředníky, podobně jako si vězňové platí ostrahu.

Skoro všichni to brali jako normální stav a byli tak zblblí, že se předháněli ve znalosti podrobností tohoto rozpracovaného systému. Pamatuji jednoho z muzikantů, jak se rozčiloval, že předpisy nejsou dost jasné v tom, co smí v textech songů být, a co nesmí. Když jsem ho chtěl navést na to, že by vůbec žádné takové předpisy neměly být, ohradil se, že pak by si každý mohl zpívat, co chce? A to přece nejde!

Před dvaceti lety, 11. listopadu, týden před oficiálním zahájením sametové revoluce v Praze, jsme hráli na Kladně v klubu Zenit. Tam jsem zpíval na veřejné produkci poprvé písničku Hajzl na okrese. Zpíval jsem to sám, kapela se v hrůze rozutekla. Zábava tím skončila – a sametová revoluce začala. Nikdo mne na místě nezatknul, ani příští den si pro mne nepřišli. A tak tu žijem dodnes.

Milan Křížanovský (baskytara, zpěv): „Všichni víme, jaká to byla doba. Někdo na to doplatil víc, někdo míň. Na téhle kapele si určití úředníci postavili kariéru, kde se mohli zviditelnit a dokazovat smysluplnost své existence. Absurdit bylo všude plno. Pamatuji se, že se musel na přehrávkách předkládat k posouzení seznam skladeb, které musely být jaksi ideově nezávadné. A tak jsme za tímto účelem museli některé ,přetextovat‘. Např. z textu Hej kámo, půjč mi sestru vzniklo Hej kámo, pusť ven sestru, nebo v písničce Půjdeme spolu do nebe místo „zápěstí až po dlaně rozříznem si břitvou“ jsme napsali „zápěstí až po dlaně namažem si Alpou“ atd. A pokud jde o vlastní produkce, tak to byla kapitola sama pro sebe. Člověk nesměl pořád myslet na to, že jsou všude konfidenti a policajti, to by nešlo pak dělat vůbec nic. Ne nadarmo se na zábavách říkalo na závěr do éteru: „Děkujeme všem za vaši návštěvu a děkujeme i těm, kteří tady byli služebně!“ A jak na to vše vzpomínám po 20 letech? Ten časový odstup s tím udělal akorát to, že už člověk není tak nasranej, akorát vidíš ten zmar, který byl všudypřítomný.“

Vladimír Hasal (bicí, zpěv, kapelník): Na všechny ty zákazy se dnes dívám na jako zlej absurdní sen, kterej byl ovšem velmi tvrdou a nepříjemnou realitou. Bylo s podivem, jak rakovničtí úředníčci byli důslední a vytrvalí. Naště­stí jinde (Praha, Kladno a zejména na Klatovsku) bylo trochu více odvahy i tolerance, tak se hrát pod názvem Kyklop dalo…

Kuriozit se za celou uplynulou éru vyskytlo dost. Např. při naší produkci v Malinové byl v zákulisí stavební materiál, neboť současně probíhala jakási oprava kulturáku. Kromě pytlů s cementem a cihel tam stála také nová, dosud nezabudovaná klozetová mísa. Za malou chvíli již ji měl Sáša u piána, seděl na ní jako na židli a vesele hrál svůj rock and roll.

Jindy si zase donesl plynovou masku, ten typ, co má dlouhý „chobot“. Při hraní slavného songu Deep Purple Smoke On the Water si ji nasadil, chobot zasunul do piva a snažil se ho vypít, což se mu po chvíli k nemalému údivu nás, ostatních hudebníků, povedlo. Doběhl totiž i nás. Do chobotu si dal ještě jednu tenčí hadičku a tou vysrkl chmelový mok. No a potom všude okresní kulturní dohlížitelé vykřikovali o tom, že Brutus je naprosto závadová kapela kazící mládež, která hraje zásadně v plynových maskách a jako rekvizity používá záchodové mísy. Z dnešního současného pohledu vlastně: No a co?!… tak ať hraje…

Tomáš Bednařík