7. ročník Krakování si přes nepřízeň počasí nenechaly ujít čtyři stovky lidí

Zanícení vymazalo déšť ze hry

KRAKOVEC. Nehledě na nepřízeň počasí si sedmý ročník kovářského symposia Krakování dokázal podržet tradiční návštěvnickou účast. Úchvatná díla mistrů černého řemesla i zasvěcené přednášky si o víkendu nenechaly ujít takřka čtyři stovky lidí.

Úvod kulturní sezóny na hradě Krakovci již léta patří setkání mistrů a učňů černého řemesla. Dvoudenní kovářské symposium Krakování, na jehož organizací spojuje své síly Společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska, hrad Krakovec, firma Hefaistos z Prahy Radotína, Grada Publishing a Ústav zemědělských a potravinářských informací, si evidentně vydobylo takovou prestiž, že jej nemůže zaskočit ani ošklivé klima.

I když zrovna nepršelo, leccos prozradily zablácené cestičky k hradu. Ostatně, žádný z těch skoro čtyř set návštěvníků, co se o víkendu přišel na hrad podívat, neodešel s čistými nohavicemi. Kováři však makali ostošest, jako by se nechumelilo (nepršelo). Někteří pod provizorními přístřešky, jiní bez ostychu na dešti nadále bušili do svých kovadlin.

Výsledky jejich práce zaplnily nejen snad každé volné místo na nádvoří, ale i prostory bývalého hradního vězení. Tu se trávou plazili šneci, tu pavouk či štír, tu se na ladném stojanu vypínal varan nebo mouchu jazykem lapal chameleón. Pokud by to bylo dovoleno, klidně byste si mohli zahrát "kovové" šachy. Koneckonců, uvidíte ve speciálním fotopříběhu v některém čísle.

Drtivou většinu z těchto kumštýřských a mimořádně estetických děl vyrobili přímo na místě mistři kováři, zejména Ivo Rudolf nebo Pavel Révay. Ale ani jejich žáci z pěti středních odborných učilišť a škol (Třebíč, Oselce, Jaroměř, Hradec Králové a Turnov) se nenechali zahanbit, neboť usilovně pracovali na soutěžních exponátech.

Víkendový návštěvník hradu si díky erudovaným přednáškám mohl obohatit i svoje teoretické vědomosti. o kovářských technologiích pohovořil archeolog železa Radomír Pleiner, Pavel Révay, Josef Hruška a Petr Kavan, o podkovářství zase Zdeněk Vítek a Jiří Piskáček. Taje kovotlačitelství přiblížil zájemcům Jiří Louša, figurální výzdobu v uměleckořemeslné tvorbě naopak Jan Mohr.

Sedmá "Škola kovářství" tedy po stránce inovací nepřinesla z historického hlediska nic převratného. Ovšem všudypřítomné zanícení, které vymazalo déšť ze hry u kovářů i diváků, je nejlepší vizitkou životaschopnosti její myšlenky i černého řemesla jako takového.

Marek Bradáč