I když bylo symposium jen čtyřdenní, vznikaly při něm i velké sochy

Výtvarníci přijeli v nečekaném počtu

PŘÍLEPY. K Řezbářskému symposiu v Přílepích po čtyři roky patřil první týden v srpnu. Nejinak tomu mělo být i letos, kdy navíc symposium slavilo první kulaté výročí. Krátce před pátým ročníkem ale přišla zpráva, která byla pro všechny pořádnou ranou do týla. Pořadatelé Libor s Lenkou bourali v Německu a leží v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Pořádná tlupa lidí držela palce a oddychla si až za pár týdnů, kdy byli oba konečně doma. Že se symposium ruší, bylo pochopitelné.

Pak přišla v září další zpráva - Symposium bude! Nečekané to bylo, ale vlastně jen do chvíle, než si člověk přečetl Liborův úvodník v Přílepských rozhle-dech, které připravil na srpnové symposium. V něm na závěr píše: "A proč to tedy děláme? Snad tím pomáháme řemeslu, snad si lidé odvážejí dobrou nála-du. Co já vím. Já jen vím určitě, že se na to třesu celý rok."

A není sám, kdo se na symposium celý rok třese a těší. Začátek října to potvrdil. I když řezbáři a ostatní výtvarníci neměli na nový termín 1. až 4. října zamluvené dovolené, sjelo se jich přes dvacet. Tolik lidí nikdo nečekal. Neodradilo je ani to, že na louce zřejmě nebude takové teplo, jaké znají z léta. "I kdyby tu mělo být symposium v mínus deseti, tak bych přijel," říká řezbář Emil Pejša, jeden ze zástupců regionu.

Ostatně, když bylo nejhůř, stačilo se na chvíli přesunout ke kováři Petru Vaculíkovi. U výhně bylo příjemně. "Večer už je ale pořádná zima, takže večeře i večerní sezení, které je v létě ve stodole, jsme přesunuli do kuchyně. Vejdeme se, jen musíme udržovat opravdu těsné a úzké styky," směje se Libor Daenemark a dodává: "Je zajímavé, jak dvacet lidí rychle vyrobí teplo. Když se večer do kuchyně vleze, je tam hic. Sice není kyslík, ale je teplo."

To nejdůležitější ze symposia se ale pochopitelně odehrávalo na louce, kde byla směsice zúčastněných výtvarníků skutečně pestrá. Vedle samotných řezbářů přijela malířka a grafička, textilní výtvarníci, kovář, šperkařka a pracovalo se zde i s keramikou. Hlínu si s sebou přivezli klienti Ústavu sociální péče ze Zboží, kteří loni zavítali na symposium jen jako hosté a letos zde se svým vychovatelem řezbářem Jaromírem Dubským tvořili už po celou dobu akce. "Liborovi jsem dal lucernu a včera jsem udělal krmítko. Teď dělám hlavu babizny. Ještě musím zítra dodělat vlasy a bude hotová," říká Láďa. Jeho vychovatel Jaromír jako tradičně pracoval na velké soše: "Je na tom hodně práce, tak to asi do neděle nedodělám. Ale to nevadí, dokončím to příští léto."

S tím, jestli začít velkou plastiku s vědomím, že ji budou muset dokončit v příštím roce, nebo raději zvolit něco menšího, co se dá za čtyři dny dokončit, se potýkali všichni řezbáři. Většina nakonec sáhla po velkém špalku, takže je příští ročník čeká nejprve dokončování. Tak jako Emila Pejšu. "Aspoň mi dřevo ještě pořádně vyschne. Je hodně čerstvé, kácené před pár týdny. Ale nechtěl jsem přivézt jiné. Je v tom trochu symboliky. Libor boural v Německu a tohle je třešeň z Německa. Neteř tam totiž bydlí už asi patnáct let, kácela na zahradě pár stromů, tak mi od ní brácha přivezl nějaké kmeny," vysvětluje Emil Pejša a dodává: "Dělám těhulku, kombinaci dřeva s kamenem, právě kámen bude symbolizovat mateřství. Už jsem jednu dělal v létě na zahradě a hned na výstavě se prodala, tak chci udělat ještě jednu. Ne že bych měl nějaké mateřské období, to už mám díky bohu za sebou..."

Marie Ines Vejrová byla jediná, kdo nezačal pracovat na nové věci. "Nevím, jestli by mě ten momentální nápad, který bych do neděle nestihla, v létě ještě bavil," vysvětluje. Proto si vzala svoje loňské dílo - kuklu, a vylepšila ji nejen barevným nátěrem, ale především mědí. " Přivezla jsem si měděné plíšky a těmi jsem kuklu nazdobila. Teď barvím a brousím a zítra začnu dělat šelakovou vrstvu. To mám do neděle co dělat," směje se Ines.

Všechny práce z předchozích ročníků byly vystaveny ve Stodologalerii společně s grafikami z loňského malého grafického symposia a novou výstavou, kterou Libor Daenemark nazval Staré helmy - nové hlavy. "K helmám, které sbírám, jsem vyřezal hlavy. Říkám, že to jsou držáky na helmy, abych nemusel mít sbírku různě po bednách. Je to asi třicítka hlav, které jsem dělal v zimě, když mi došla inspirace. Dělal jsem to čtrnáct dní, víc času na to nebylo," vysvět-luje Libor. A protože k symposiu každoročně patří i muzika, přesunuli se v pátek večer všichni účastníci do hospůdky U Kutílků, kde se konal koncert kapely Rakovnickej potok a promítání DVD z minulých ročníků.

Markéta Hartlová