Ze souboru Příběhy jazzových kytar. Kytary čekají na šlapadle a pojedou na výlet.

Vernisáž výstavy fotografa Karla Pazderky se uskuteční 2. března v Pavlíkově

Máloco dobrého přišlo shora, i když tam vzhlížíme

V neděli 2. března se ve 14 hodin otevře výstavní síň Galerie Anderle v Pavlíkově k výstavě fotografa a muzikanta Karla Pazderky, která tu bude k vidění až do 30. dubna. Nazval ji Čas a Příběhy jazzových kytar. Na vernisáž v 15 hodin naváže koncert pěti hudebníků. Jako pozvánku na ojedinělou akci přinášíme rozhovor organizátorky výstavy Petry Zikmundové se samotným fotografem.

Karle, jsi známý svým pozitivním vztahem k Rakovníku…

Poprvé jsem tu byl někdy v roce 1978. Jako trempové z Kladna jsme sem jezdili jako na divoký západ. Vlakem, vždy v pátek v noci, a šlapali jsme pěšky přes Pavlíkov, Slabce až do Modřejovic, kde jsme pobývali dole u Javornice.

Mnohem později jsem v Rakovníku asi rok bydlel. Zaznamenal jsem ho jako spící maloměsto a jako Kladeňák jsem se na něj díval trochu spatra. Pak jsem tu mnoho let nebyl. Až minulý rok. V Městské knihovně Rakovník jsem točil videorozhovor s paní ředitelkou Milenou Křikavovou, protože vaše knihovna byla nominována na knihovnu roku. Prohlédl jsem si celou budovu, sály, učebny, kavárnu, infocentrum, venkovní pódium, pobyl jsem na balkoně s výhledem na město a poslouchal ten příběh, jak děti přenášely knížky ze staré do nové knihovny.

Pak jsem obešel gymnázium a pak nahoru ulicí Martinovského kolem 1. základní školy. Všiml jsem si jídelny, minul Vysokou bránu, stavil jsem se v galerii a Vysokou ulicí sešel dolů na náměstí a přes něj k autu před knihovnu. Bylo krásně. Sedl jsem si před cukrárnu, jedl zmrzlinu, koukal na tu knihovnu a uvědomil jsem si, že všechno je jinak. Já jsem z maloměsta a tohle je nádherný Rakovník, který udělal ohromný krok dopředu!

K Rakovníku tě váže i přátelství se zdejšími muzikanty?

Moje vrstevníky – muzikanty tady převážně znám. Bylo by to hodně jmen. Petr Elznic, Robert Beckl, Jindra Matuška a mnozí další. Vážený pan Mirek Urbánek, který nedávno zemřel, byl náš kontrabasista. Natočili jsme desku Made in Kladno. Poslechněte si ji. Je na všech streamovaných službách.

Nějaký tvůj silný zážitek z Rakovníka?

Koncem sedmdesátých let jsem jel autobusem z rakovnického nádraží. Někam s tornou a s kytarou. Autobus byl poloprázdný. Do autobusu přišel voják, starší důstojník, snad podplukovník. Zaplatil, sundal si brigadýrku, ulízl vlasy a šel tou uličkou. Ženský na něj volaly: „Emilku, pojďte si k nám sednout!“ Tedy jako zezadu, jak byla ta sedadla proti sobě. On tam došel, položil si aktovku na sedadlo a povídá: „Za jak dlouho to jede?“ Řekli, že asi za pět minut. A on řekl, aha, a že to ještě stihne. A běžel na toaletu na vlakové nádraží. Byl to Emil Zátopek. Viděl jsem v Rakovníku běžet Emila Zátopka, v uniformě. Stihnul to, ale ten autobus by mu asi nikdy neodjel. Krásnej člověk.

Pojďme do Pavlíkova. Galerie Anderle, co pro tebe znamená?

Já jsem Lásku za lásku zaznamenal někdy asi kolem roku 2000. Pamatuji si, jak jsem to slyšel poprvé. Bylo to v autě. Jel jsem někam kolem Bukové. Zastavil jsem u lesa, vypnul motor a poslouchal. Pak jsem za nějakou práci dostal jako pozornost velkou knihu Jiří Andrle 1954/1995. Já si myslím, že Jiří Andrle je velikán, kterému rozumí obyčejní lidé. On má lidi za neobyčejné a velké a sám sebe za obyčejného a pokorně malého. Svět ho udivuje a fascinuje. Umí o tom vyprávět a namalovat to. Je to náš umělec a kronikář z největších.

Záměrně se neptám na fotky. Jak a na co se poslední dobou díváš? A jak ses díval dřív? Mění se to?

Rád sleduji lidi. Nepamatuji si jména, ale pamatuji si, jak jdou, mluví, gesta. Poznám někoho na velkou vzdálenost, podle siluety. I když jsem ho neviděl dlouho let. Nejradši se ale dívám na děti a závidím mladým, že je mají. Děláme s partou deset let tábor a děti jsou nádherné. A je s nimi veliká legranda.

Z umění se rád podívám na dobrou fotku. Ale zajímají mě i jiné obory, jako je sklo, keramika, dekory, krásná knížka nebo grafika. Vlastně všechno, co nějak zahřeje nebo zaujme.

Já například, když prožívám silně nějakou emoci, vidím to uvnitř barevně... Děje se ti to taky? Nebo to máš černobíle?

Většinou barevně. Určitě. Ve fotografii je obor černobílá fotografie a ta tě vede jenom po tvaru, obrysu a příběhu. Ale vize, jako emoční vize a fantazie, nebo snění, jsem měl ponejvíce v nácti letech. Hodně jsem poslouchal hudbu a něco si představoval. Něco v pohybu. A to bylo většinou barevné. Vyrostl jsem na sídlišti v Kladně. Na velkém sídlišti. Kam jsi se podívala, tam byl panelák. Ale já to tam měl rád. Byla to všechno horizontální geometrie a perspektiva. Ale i svislice. Seděl jsem na topení a koukal na anténu na střeše protějšího domu. Levým okem, a když jsi se podívala pravým okem, tak se ta anténa nepatrně posunula. A když jsi se podívala oběma očima, tak to byl třetí pohled na to samé. Já jsem asi pozorovač všeho. Nejenom lidí. Díky vizím a fantazii jsem přežil dva roky vojny, na malém prostoru, protože jsem tam často byl duchem zcela jinde.

Představ nám kamarády muzikanty, které sis pozval na jam session po vernisáži?

Jenom si tak zabrnkáme, abychom nevyrušili obrazy pana Anderleho. Zahrajeme si s Věrou Rais na harfu, s Filipem Kratochvílem na akordeon. To budou moje současné skladby. V druhé části s Markem Rejhonem na jazzovou kytaru a Petrem Pospíšilem na kontrabas. A na to se moc těším. Bude to jam session. Nezkoušíme. To bychom to pak mohli zkazit.

Na co bys mě pozval, kdyby to nebyly fotky a muzika? Na knihy?

Pozval bych tě a tvé nejbližší k sobě do atelieru. Nafotili bychom portrétní fotky. To snad trochu umím.

Petro, moc ti děkuji za pozvání do Pavlíkova. Je to pro mě velká čest. Moc si považuji, že jsi přijela na moji výstavu do zámku Buštěhrad. Vážím si toho, co děláš pro mě a pro lidi. Protože „to nejlepčí“ vždy nakonec přijde zespoda, od lidí. Máloco dobrého přišlo shora, i když tam stále vzhlížíme.

Nebo tě pozvu k sobě do práce, do Středočeské knihovny, až tam bude něco pěkného a vyprodaného. Něco na tvé úrovni.

Petra Zikmundová