Karel Rejzek u morového sloupu na Husově náměstí.

Muž, který nám zanechal odkaz v kamenných obrech

Zažněte svíčku za Karla Rejzka

RAKOVNÍK. Podivín, rakovnická figurka, kamenný dědek… Kolik výrazů jsme měli pro osobnost Karla Rejzka? Nebyly pejorativní. I když se mu někteří lidé vyhýbali, neboť jeho oblečení nepatřilo k modelům poplatným době, jen málokdo se o něm vyjádřil s despektem. Naopak. Ti vnímavější vytušili, že pod ošuntělým sáčkem a maskou podivínství se skrývá cosi, co přesahuje rámec našeho upachtěného světa.

Mladším generacím připomínáme, že Karel Rejzek vyhledával v krajině kamenné solitéry a na vlastní náklady je usazoval do města a jeho okolí. Sám se k svému počínání vyjadřoval tak, že kameny objevuje, zachraňuje.

Nacházel je na Rakovnicku, Lounsku, Podbořansku nebo Karlovarsku. Dnes by si na „zachránce kamenů“ jistě došláply ochránci přírody i úřady, ale za bolševika se to tak nebralo. Navíc, Karel Rejzek se svojí zálibou neobohacoval, spíš naopak. Kameny zkrášloval okolí a ještě za to utrácel svoje poslední peníze.

Díky kamenům býval postrachem pro jeřábníky. „Často jsem se před ním i schovával. Co jsem kvůli těm kamenům zničil lan. Uměl být neodbytný, ale vždycky slušný. Každý mu nakonec vyšel vstříc,“ vzpomínal jeden z jeřábníků.

Naložením gigantického kamene na korbu náklaďáku a odvezením na místo však práce nekončila. S ještě větší přesností bylo třeba solitér usadit na místo. V tom byl tvůrce kamenné krásy perfekcionistou a protože technika nebyla všemocná, sám přitom vynaložil značné úsilí, aby dílo bylo dokonalé.

Z pohledu dnešního člověka, obklopeného hojností všeho a nadávajícímu na kdeco, je pozoruhodný samotný život Karla Rejzka. Pocházel z chudých poměrů a protože získal jen základní vzdělání, živil se jako nádeník skládáním uhlí. Přesto nikdy nenadával a život z hloubi duše miloval.

Dobře to vystihuje rozhovor, který s ním udělal vydavatel Novostrašeckých listů Jiří Červenka. Na počátku devadesátých let navštívil Karla Rejzka v jeho bytě v domě U Samsona v Brance. V Raportu jsme rozhovor přetiskli už před deseti lety. Díky jeho poselství jej znovu připomínáme:

Jak se stravujete?

Nejsem náročný. Ráno vypiji dva až tři hrnečky čaje a k tomu si vezmu léky, které užívám. Můj oběd se většinou skládá z jedné až dvou polévek. K večeři si dám zase dva tři hrnečky čaje a uvařím si brambory. Na těch si tak pochutnám, jako kdybych jedl to nejlepší jídlo na světě.

Jste znám velikými znalostmi o kamenech a přírodě. Kde jste tyto znalosti získal?

V životě jsem nic nečetl, ani knihy, ani noviny. To, co vím, jsem získal osobním poznáním přírody. Ve škole jsem měl samé pětky. Když mě lidé potkávají a mluví se mnou, tak nevěří, že jsem měl ve škole špatný prospěch a že nejsem sečtělý.

Věříte v boha?

Na tuto otázku prozatím nemohu odpovědět. Budu ještě přemýšlet, abych vám mohl odpovědět slovy, která ode mě žádáte.

Proč jste se neoženil?

Veškerou péči a lásku jsem věnoval svým starým a nemocným rodičům. O ostatní veškeré veselosti jsem neměl zájem, milejší mně byli rodiče.

Jakou věc, kterou vlastníte, považujete za nejcennější?

Já si vážím každého prožitého dne, kdy se můžu veselit z přírody.

Co vám říká pojem televize nebo rádio?

Nic takového nemám a ani nechci mít. Nechci nic vidět ani slyšet.

Měl jste životní cíl a splnil se vám?

O žádném cíli jsem nikdy nepřemýšlel, ani jsem se neodvažoval se některou cestou vydat. Poněvadž žádná cesta, kterou jsem kdy kráčel, nebyla šťastná.

Máte nějakého koníčka?

Jsem milovník hudby, květin a kouzelného ptactva, které nás rozveseluje svým zpěvem. Jsem milovník všeho, co příroda vytvořila a zanechala nám.

(konec rozhovoru)

Kolik laskavosti, skromnosti, pokory a životního moudra je ve slovech Karla Rejzka? Když 14. února 1995 zůstal na staveništi čerpací stanice na Pražské pod koly nákladní Tatry, bylo mu 82 let. Tehdy se objevila řada otazníků, zda to byla nešťastná náhoda, nebo promyšlený čin oběti na svátek sv. Valentýna?

Později byl na místo jeho skonu umístěn kámen s nápisem „Karel Rejzek – tvůrce kamenné krásy“. Dodnes si zde Rakovničtí připomínají jeho odkaz pokládáním květin a zapalováním svíček. Jistě tomu tak bude také letos 14. února – třicet let od odchodu Karla Rejzka.

Sláva Vaic