Vladimír Lněníček prodával také vlastnoručně upletené pamihody. Tahle jsme ho zastihli před Albertem v roce 2009. Foto -slv-
Připijme si na pana „Studeňáka“
V rubrice Již nejsou mezi námi dnes najdete jméno, které vám možná na první pohled mnoho neřekne. Vladimír Lněníček, Oráčov, ročník 1926. Jen pamětníci ví, že se pod tímto příjmením skrývá legendární hostinský z hospody Na Střelnici, které se na jeho počest říkávalo „U Studeňáka“.
„Zrovna tuhle jsme byli na pivu a vzpomínali, jaké to za jeho časů na Střeláku bývalo. A pak najednou někdo přišel s tím, že už prý není mezi námi. Zemřel 11. října. Tak jsme si na jeho počest aspoň připili,“ vypravuje Vlastík Beneš.
Mezi muzikanty, kteří na pana Lněníčka rádi vzpomínají, patří i Václav Čibera. „Jako Trapeři jsme chodili na Střelák občas hrát a vždycky ve středu a v pátek tam sedávala s námi i parta lidí kolem Brutusu. Milan Křížanovský s Táňou, Jimmy Karlík, Pavlík Koutecký. Všechno podstatné se tehdy dojednávalo na Střeláku a obsluhoval nás tam vždycky pan Lněníček s paní Němcovou. To byly vskutku legendární postavy. Čepovali výbornou rakovnickou desítku, hostinský měl v ruce utěrku, kterou plácal do stolů, a tak je jakoby čistil od popela z cigaret. Pamatuji si, že měl za výčepem dokonce kus kabelu, kdyby ho prý někdo zlobil. Ale neviděl jsem, že by ho někdy použil,“ vzpomíná Václav.
V hospodě bývaly dva větráky, z nichž jeden byl velký jak od stodoly. „Když ho Studeňák pustil, nebylo slyšet vlastního slova a museli jsme si držet lístky, jinak by nám uletěly. A říkalo se, že strom naproti Střeláku byl vždycky na podzim první opadaný, jak to tam luftovalo. Pan Lněníček byl hodně svérázný, všelijak nás zlobil a my zase jeho. Vzpomínám si, jak mu jednou dokonce vysadili a odnesli dveře, takže nemohl hospodu zavřít. Střelák byla tehdy hodně lidová, ale stylová hospoda. Jeden čas mívala zavírací den v pondělí, ale když přišli do Šamotky Poláci, kteří hodně kalili, bylo otevřeno pořád. Studeňák si nikdy nevybral žádnou dovolenou, celá léta. A pak si najednou koupil fungl nové žluté „erko“ a odletěl na dovolenou do Ruska. Byl to totiž volyňský Čech,“ vzpomíná Václav.
To nám potvrdila i neteř Alena Kašparová. „Vladimír byl o 6 let starší než náš táta. Narodil se v roce 1926, ale v papírech má napsáno 1927.V roce 1943 prý dělal na poli na Ukrajině a tam ho sebrali Němci a odtáhli na práce do Německa. Domů se vrátil až rok po válce a vlastní máma ho prý nepoznala. Dělal v lágru, dostal tyfus a ležel rok ve špitále. Ve 47. roce přišli do Čech, usadili se v Hokově a pak se přestěhovali do Oráčova. Strýc byl vojákem z povolání, sloužil v Luštěnici u Mladé Boleslavi. Ale po roce 1968 z armády odešel a začal dělat hospodského na Střelnici, kde byl až do důchodu. Podobně jako jeho bratr Rostislav, tedy náš táta, který měl hospodu v Lužné U Konopásků a pak v Lebedě,“ vzpomíná Alena Kašparová.
Pan Lněníček měl tři děti, z nichž žije už jenom dcera Jana. Oba synové zemřeli. „Strýc neměl lehký život. Byl svůj, pořád nám dával nějaké rady do života. Až do 90 let pracoval na zahradě či v sadu v Oráčově a výpěstky jezdil prodávat do tržnice. Působil velmi přísným dojmem, a to jak v té hospodě, tak i v rodině,“ míní jeho neteř.
„Studeňák patřil k našemu životu. Byl to jediný hospodský, ke kterému jsme chodili už jako mladý kluci a který nás obsluhoval i jako pány v nejlepších letech. Za něj to bylo na Střeláku pořád stejný. Někdy jsme nadávali, dělali jsme si z něj srandu, jindy si ji udělal on z nás. Ale teď na něj vzpomínáme jen v dobrém,“ uzavírá Jimmy Karlík. Tak až půjdete na pivo, připijte si i vy na jeho památku.
Pavel Sklenička
