Eva Emingerová s moderátorem večera ve chvíli, kdy pomocí čepice napovídá, kdo by se jí měl vybavit, když se řekne Rakovník.

Koncert Evy Emingerové, maminky Josefa Dostála, jsme spojili s besedou­

Jak vychovat olympijského vítěze?

RAKOVNÍK. Ten slavnostní ceremoniál jste možná také viděli. Kanoista Josef Dostál stojí na stupních vítězů a přebírá zlatou olympijskou medaili. Když dozní česká hymna, klestí si cestu k tribuně a volá: „Mami, mami!“ A tu chvíli se k němu konečně prodere Eva Emingerová a dostává od svého syna pusu. Protože se s Evou, která je nejen bývalou československou reprezentantkou ve volejbale, ale též vynikající jazzovou zpěvačkou, známe už mnoho let, napadlo nás pozvat ji do Rakovníka na koncert spojený s povídáním o životě, muzice a sportu. Nápad se zalíbil i ředitelce městské knihovny Mileně Křikavové, a tak se hned 27. srpna uskutečnil večer s Evou a jejím triem. V průběhu zcela vyprodaného koncertu proběhl před diváky i následující rozhovor.

Evičko, co se ti vybaví jako první, když se řekne Rakovník?

Tak vaše pivo, volejbal, taky tu máte ty dlaždičky. (Moderátor si nasazuje bílou námořnickou čepici a teprve v tu chvíli to Evě dojde.) A samozřejmě: rakovnický Brass Band.

Zmiňuješ rakovnický volejbal a dnes se na tebe přišla podívat i paní doktorka Blanka Štíbrová. My ji tu všichni známe jako vynikající zubařku. Ale ona je to také sportovkyně?

No jasně. Volejbalistka. Blanky tatínek byl trenérem československé reprezentace. To jsme hrávaly ještě ve Žlábkách u Senohrab, tam se vychovalo několik generací volejbalistů, kteří to dotáhli až do národního týmu.

Její manžel Luděk, též bývalý volejbalista, je v Rakovníku starostou. Takže mě napadá otázka, proč jsi nešla do politiky? Vysoká postava, široký úsměv. Úplně tě vidím na těch billboardech. Tady v Rakovníku totiž bývalí volejbalisté ovládli veškeré vysoké funkce. Jeden je starostou, druhý radním a senátorem, další byl dlouhá léta šéflékařem a primářem v nemocnici.

Já už jsem měla takhle výčitky, když mě rodiče v 10 letech odvedli do klubu Rudá hvězda Praha. My byli totiž doma hodně protikomunističtí, takže já měla mindrák, že reprezentuju klub s takovým názvem. Proto jsem od nich co nejrychleji odešla. A v politice bych už vůbec nechtěla být.

Já nemyslím za minulého režimu, ale teď.

Mám ráda sport a muziku, mě by to nebavilo. Ale že jsou volejbalisté i baskeťáci úspěšní i v jiných oborech, to může být tím, jak jsou hodně vysocí. Takže mají nad těmi ostatními lidmi takový jako nadhled. Promiň, Pavle.

A to tě neláká ani trenérská dráha?

Vystudovala jsem fakultu tělesné výchovy, obor trenér volejbalu. Říkala jsem si, jak to bude super, až budu trénovat děti, jezdit na kurzy a soustředění. Jenže pak jsem začala zpívat, lidi mi tleskali a dávali mi za to peníze. A přišel Ferda Havlík a řekl mi, že mě chtějí do Semaforu. A dokonce se o mě s panem Suchým přetahovali. Ale nakonec jsem tam dlouho nevydržela, protože jsem byla moc veliká, jak říkával pan Suchý. Přesto mám v Semaforu dodnes svůj vlastní pořad se spoustou hostů, který se jmenuje Jazzový štrúdl Evy Emingerové. Bude teď 4. listopadu. Vloni jsem tam měla jako hosta právě pana Suchého. Stále je moc vtipný.

Musím ti říct, že černým dnem mého života je 8. 9. 2022. To jsi se znovu vdala. Jak jsi nám to jako fanouškům mohla udělat?

Já mám všechny tři děti s jedním chlapem. Anička je ročník 91, hraje beach volejbal, pak je Pepíček, kanoista, a Magdalenka, ta hraje taky beach volejbal. Manželství trvalo 25 let, bylo to krásné. Jenže, jak pořád zpívám texty o té lásce a sním o tom, navíc ten můj chlap dělal sochy a často jezdil pryč, tak jsem se na volejbale seznámila s jedním pánem, který mi začal psát texty a skládali jsme spolu muziku…

Ale já jsem ti přece taky napsal text. Vzpomínáš si? Měla babka čtyři dědky, a dědoušek jen dvě babky… Jenže ty jsi to nechtěla zpívat.

Protože to není o lásce…

No dobře. Nás by hlavně zajímalo, jak vychovat mistra světa a olympijského vítěze? Je mi jasné, že si člověk musí vybrat vhodného partnera, protože ta genetika je asi hodně důležitá. Ale já jsem se dočetl, že tvůj první manžel byl sochař? Tak kde se vzaly ty sportovní geny?

Sochař ano, ale také kanoista. Poznali jsme se na fakultě tělesné výchovy. No a já pak začala zpívat a on do toho začal řezat. Myslím jako do dřeva, později dělal i sochy z písku a ledu.

Tak to je mi tedy záhada. Oba rodiče umělci. Tak kdo na tom Pepíkovi klečel, kdo ho přivazoval ke kanoi, aby trénoval, jak bylo potřeba?

Oba máme skvělé rodiče, takže pomáhali dědečkové a babičky. A spíš jsme k tomu přistupovali formou zábavy. Brzy jsme zjistili, že třeba míčové hry Pepu vůbec nebaví, ale o to raději někde honil kachny po vodě v lodi. Chodil i na judo, takže jsme se mu snažili ukázat všechny sporty a vyvíjeli jen takový lehký nátlak. Musel umět hrát i na kytaru, dodneška hezky zpívá a má rád muziku. Takže jsme ho do ničeho moc netlačili a nechali ho dělat to, k čemu ho vedlo jeho srdíčko.

A jak jste takového chlapa dokázali ochránit před hordami nápadnic?

No, nebylo to úplně snadné. Nejprve měl nějakou beach volejbalistku, pak sjezdařku…

Tu Ester? Vidíš, ta je vlastně také z umělecké rodiny…

Ne, tuhle ne, ta byla tehdy ještě v kočárku, Pepovi už je 31 let. Můj nynější manžel mu říkal: „Pepo, ty si musíš najít holku ze stejného povodí.“ A tak hledal po Vltavě, až si našel holku z Českého Krumlova, která s ním jezdí na kanoi a ráda s ním chodí i na ryby. Pepa se narodil 3. 3. 1993, tedy ve znamení ryb, a když jde z tréninku od vody, tak si jde odpočinout zase k vodě. Chodí řekou v těch vysokých gumových botách, chytá na mušku a na třpytku… To je pro něj největší relax.

Já si myslím, že rodiny, které vychovají olympijského vítěze, by měly pobírat nějakou doživotní rentu.

To není potřeba, úplně stačí ty nádherné emoce. Když Pepa převzal v Paříži olympijské zlato, volal na mě na tribunu a pak mě tam i našel. „Ta je pro tebe, mami,“ ukazoval na medaili a dal mi pusu. Ta byla nad všechny renty.

Pavel Sklenička