Překvapení pro Josefa Zímu a Jiřího Štědroně byla přítomnost princezny se zlatou hvězdou v podání Adély Bellušové a Popelky Ireny Juklíčkové (obě jsou aktivizačními pracovnicemi DS). Na fotografii se zpěváky nechybí ředitelka domova seniorů Miluše Jůnová a starosta NS Karel Filip. Příležitosti využili i muzikanti z lidové hudby Fešáci, kteří vystoupili v odpoledním programu posvícení.

V domově seniorů tleskali dvěma slavným zpěvákům

„Já už sem nepatřím,“ říká Josef Zíma

NOVÉ STRAŠECÍ. Je mu 92 let a když o něm lidé mluví jako o Pepíčkovi, bere to jako poctu. Začínal rokenrolem a coby swingový a muzikálový zpěvák odzpíval tisíce hodin. Přesto jej hodně pamětníků vnímá jako tvář české dechovky.

Do Domova seniorů v Novém Strašecí přijel na posvícenské vystoupení Josef Zíma v doprovodu dalšího populárního zpěváka sedmdesátých a osmdesátých let Jiřího Štědroně. Oba umělce symbolizují role pohádkových princů. Josefa Zímu postava Radovana v pohádce Princezna se zlatou hvězdou (1959) a Jiřího Štědroně prince z první (v roce 1969 černobílé) televizní Popelky.

Když jsem Josefa Zímu ještě před vystoupením požádal o rozhovor do Raportu, poněkud nevěřícně se na mě zadíval. „Všechno už jsem o sobě řekl,“ namítl.

Oblomil jsem ho, až když jsem mu připomněl, že jsme v říjnu roku 2009 před ním s kapelou Brass Band vystupovali na Václavském náměstí. „Tak na to si vzpomínám. Na Václaváku jsem totiž vystoupil jen jednou. A byla docela zima,“ zasmál se Josef Zíma. Ledy ke krátkému vyprávění v ředitelně domova seniorů byly prolomeny.

Jak ve vašem věku reagujete, když dostanete nabídku vystoupit v domově seniorů?

Řeknu to jednoduše. Toto je moje publikum (ukazuje z okna na zahradu, kde už si senioři užívali slunečné posvícenské dopoledne), které se mnou vyrostlo, které má rádo stejné písničky a máme spolu strašně moc společného. Já už pro jiné publikum nerad dělám. S novou dobou si nerozumím. Ani s mladými lidmi, protože mluví o cizích věcech. Tohle publikum mi dává sílu. Bohužel se stává, že jsem z nich nejstarší. Přesto jsem při takovém vystoupení šťastný a je to smysl mého života.

Naznačil jste, že novinářům jste už všechno řekl. Setkáváte se často s dotazem na váš recept na dlouhověkost a spokojené stáří?

Žádný recept nemám. Sám jsem žil trochu dobrodružným způsobem. Kromě toho, že jsem sportoval, jsem také pil, kouřil i chodil za holkama. Můj život byl všechno, jen ne procházka růžovým sadem. Měl jsem různé neduhy a choval jsem se jako každý mladý člověk. Ani dlouhověkost v rodině nemám. Tatínek zemřel, když mu bylo 57 a mamince 64 let. Jediný tatínek mého tatínka (můj dědeček) se dožil 94 let. Tak ten snad jediný mi něco předal. Dodnes tomu nevěřím a v podstatě nevím, co tady ještě dělám. Kromě toho, že mám krásnou rodinu – jsem čtyřnásobný pradědeček – a že mám svoje publikum, tak nic jiného nemám. Říkám si, že už sem nepatřím.

K stáru zbývají člověku vzpomínky. Na které období nejraději vzpomínáte?

Těžko říct. Největší úspěchy jsem měl až v posledních letech. Když jsem dělal slavné muzikály, jako byl Monte Christo nebo velký koncert k osmdesátinám Karla Gotta, kde mi aplaudovalo 15 tisíc diváků. Tehdy jsem si řekl, že to je maximum, co jsem dokázal. Samozřejmě jsem měl i krásné role ve filmech.

Hodně lidí vás má zařazeného coby zpěváka dechovky…

To je díky televizi. Já jsem ale většinu života dělal taneční hudbu, šanson a muzikál. K dechovce jsem přišel spíš bokem. V Supraphonu se tehdy dozvěděli, že moji rodiče jsou Jihočeši a díky tomu mám k dechovce obrovsky kladný vztah. Ostatně já v žádné muzice rozdíly nedělám – neškatulkuju. Když je to dobrá písnička, tak to hned poznám a je jedno, jestli je to dechovka, swing nebo pop.

Když se podíváte do kalendáře. Co vás čeká v nejbližších dnech?

Z hlavy vám to neřeknu. Ale určitě mě ještě nějaká vystoupení čekají a já jsem za každé šťastný.

Sláva Vaic