Druhý turnus příměstského táboru v Senomatech.

Na táboře v Senomatech se děti učí lásce ke zvířatům

Koně by chtěly mít doma, ale neví kde

SENOMATY. Zeptejte se svých známých, kolik z nich chtělo mít v dětství koně? Nebo alespoň možnost se o ně starat? Pro většinu holek a kluků je to nedostižný sen i dnes. Na příměstském táboře v Senomatech prožilo devět dětí s koňmi celý srpnový týden.

Je pátek 9 hodin a na ranči Paddock Paradise Senomaty je neobvykle živo. Na prostranství u přístřešků stojí tři koníci: plnokrevná klisna Blue, běloskvoucí valach Boban a klisna plemene quarter Princezna. Kolem nich se hemží devět dětí ve věku 5-10 let. V ruce mají kartáče a hřebelcují. Některá děvčata stojí na stoličce a do hřívy zaplétají zvířatům barevné bavlnky.

„Je poslední den tábora. Odpoledne přijedou rodiče o hodinku dřív. Připravujeme pro ně indiánský program spojený s voděním koní a tanečky,“ říká usměvavá vedoucí tábora Lenka Monhartová.

Pomáhá rodina

Sama měla štěstí. Její osud je s koňmi spojen od malička. Před několika lety zakoupila s pomocí rodičů louku, kde má ustájené tři koně. „Máme tu volné ustájení. Koně se tu pohybují po vytrasovaných cestách, aby mohli výběh rovnoměrně spásat. Mají tu přístup k vodě a několik krmných stanovišť, což je nutí chodit po celém výběhu,“ vysvětluje vedoucí.

Malebné prostředí výběhu lemovaného tratí a nedaleký les jí vnukly myšlenku uspořádat příměstský tábor pro menší počet dětí. Letos ho pořádá už potřetí a právě dokončuje druhý turnus.

„S táborem mi pomáhá mamka, sestra, partner Tomáš, který k tomu hlídá naše dvě malé děti, nebo jeho maminka. Tomáš také přiváží oběd od Menzlů. Děti tu mají dopolední i odpolední svačinu. Pomáhat mi jezdí ještě děvčata od koní,“ vypočítává Lenka arzenál táborových pomocníků.

Nejraději jezdí

Pro děti začíná program ráno v osm a po šestnácté si je rodiče vyzvednou. „Není to vyloženě výcvikový tábor. Děti tu mají s koňmi především kontakt. Samozřejmě se na nich i svezou, ale maximálně v klusu a s vodičem,“ vysvětluje vedoucí.

Ostatně malí táborníci (sedm holek a dva kluci) vám potvrdí, že ježdění na koních mají nejraději, ale stejně tak jejich čištění.

„Po čištění většinou jdeme na procházku do lesa nebo jsme na jízdárně. Odpoledne máme program na dané téma. Momentálně jsou to Indiáni. Stavíme indiánská tee pee, vyrábíme lapače snů nebo papírové totemy, které si děti odnesou domů. V lese se učili střílet z luku a házet šipkami ‚na bizony‘. Program přizpůsobujeme počasí. Pokud je horko, jdeme na senomatskou zmrzlinu,“ směje se Lenka.

Můj kůň

Největší zájem je o poslední turnus na konci srpna. Tématem je Můj kůň. „Děti si vyzkouší, jaké je to mít koně se vším všudy. Na začátku budou mít určitý finanční rozpočet a s ním budou muset řešit krmení, ustájení, veterináře. Aby věděly, že kůň znamená především spoustu času, úsilí a práce,“ vysvětluje vedoucí tábora.

Že starost o koně není žádná legrace, vědí už také táborníci z právě končícího turnusu. Když se jich zeptáte, jestli by nějakého chtěli mít doma, nadšeně odpoví, že ano. Vzápětí zesmutní a přiznají, že neví, kde by ho měli ustájeného a zda by rodiče jejich koníčka „finančně zvládli“.

Sláva Vaic