Stoletá Alexandra Soukupová vzpomíná

RUDA. Často žehráme na osud a nepřízeň života. Víme, na co máme nárok a kde se má o nás společnost postarat. V éře blahobytu slýcháme pojmy bída a chudoba. Přitom ani nevíme, jak opravdový hlad vypadá…

Paní Alexandra Soukupová z Rudy se narodila v roce 1924 na Ukrajině. V devíti letech přišla o oba rodiče a do dospělosti vyrůstala v dětském domově. Za války byla vyslána na nucené práce do Rakouska. Zde poznala svého muže Antonína Soukupa, se kterým po válce přijela na Rudu. Pracovala v zemědělství a její manžel na dráze jako strojvůdce Vychovali spolu pět dětí. Dne 8. května oslavila paní Soukupová stoleté narozeniny.

„Měli jsme oslavu v hospodě. Bylo tam sto lidí. Měla jsem tam i mého pana doktora Češku, protože se o mě dobře stará. Stejně jako můj nejmladší syn a jeho žena. Žije se mi s nimi dobře.“

S paní Soukupovou sedíme v domě, který na Rudě postavil její již zesnulý manžel s nejmladším synem Jiřím. Sto let by jí nikdo nehádal, spíš od dvacet méně. Vypadá spokojeně. Doba, kdy přišla na svět, ale veselá nebyla.

Sama s bratry

„V roce 1933 mně rodiče umřeli hlady a zůstali jsme s dvěma bratry sami. Půlročního bratra dali do kojeneckého ústavu, staršímu bylo třináct a už jezdil v kolchozu s traktorem. Mě dali do dětského domova. Vychodila jsem tady sedm tříd. Když jsem šla do osmé třídy, tak vypukla 2. světová válka a já jsem školu nedodělala,“ vzpomíná paní Alexandra.

Když se jí zeptáte, jak vypadal na Ukrajině hladomor, rozpláče se. „Strašné. Lidé vykopávali ze země chcíplé kobyly a jedli jejich maso, aby přežili. Kopřivy nestačily dorůstat, jedli jsme trávu. Lidé byli oteklí hlady. Ani na to nechci vzpomínat.“

Úcta k jídlu

Předtím, že než se v roce 1932–33 rozhodl sovětský vůdce Stalin Ukrajinu vyhladovět, se rodina paní Alexandry měla dobře. „Tatínek měl hospodářství a to mu znárodnili. Choval ovce, krávy, pěstoval obilí. Měl svůj mlýn na mouku. Byl velmi šikovný. Vodil mě a bráchu do kostela. Pak jsme přišli domů, pomodlili se a teprve jsme dostali najíst. Měli jsme k jídlu úctu. Také moje maminka byla velmi šikovná. Předla len a dělala z něj látku. Uměla ručně vyšívat,“ popisuje paní Alexandra radostné okamžiky dětství, než přišla o oba rodiče a skončila v dětském domově.

Vzpomíná, že kvůli hladomoru vítali v roce 1942 na Ukrajině Němce jako osvoboditele. Pak přišlo totální nasazení ročníků 1924–25 na práce do Říše.

„Poslali mě do Rakouska. Na letišti v Neustadtu jsem dělala součástky do letadel a pak nás přestěhovali do Neukirchenu. Tam jsem se seznámila s mým mužem. On tam pracoval jako pekař a o jídlo se se mnou dělil. Ale stejně jsem byla napůl hladová. Po válce tu od Poláka koupil dvě kobyly a přivezl mě na Rudu. Svatbu jsme měli až tady v kostele. Jeli jsme s koňmi v kočáře.“

Mléko a vajíčka

Útrapy války a hlady decimovaný organismus mladým manželům bránil počít potomka. „Šla jsem k doktorovi. Ten mi poradil, že musím pít mlíko, jíst vajíčka a budu mít dítě. Tak jsem ho poslechla a za měsíc jsem byla těhotná. Pak se mi narodil první syn a po něm jedno dítě za druhým. Z legrace jsem říkala, že musím jít zase za doktorem, abych už děti mít nemohla,“ směje se paní Alexandra.

Sto krav denně

Po celý život pak pracovala na Rudě ve školním statku jako dojička krav. „Denně jsem musela podojit sto krav. Podívejte se, jaké mám ruce (ukazuje zkřivené prsty). Ale mám stovku. Uteklo to, ani nevím jak. Zažila jsem dobré i špatné. Naše děti jsme vychovali tak, aby byly pracovité, takže jsem spokojena. Mám 15 vnoučat a 36 pravnoučat.“

Nad otázkou, zda její dlouhověkost spočívá ve správné životosprávě, se opět pousměje: „Většinou jsem jedla zeleninu. Maso ráda nemám. Radši ho dám slepicím a ty mi dají vajíčka. Dodnes vařím boršč – polévku z kořenové zeleniny, rajčat, červené řepy a zelí. Ale nedávám do ní maso. Jen vajíčka.“

Proč?

Ptáme se i na ruskou invazi v její rodné vlasti. Alexandra Soukupová se narodila ve vesnici Bereka nedaleko Charkova, kde se dodnes bojuje. „Já nevím, proč to dělají. Ukrajina je už tak ubohá. Nejdřív hlad a teď zase válka,“ posteskne si stoletá dáma a oči se jí zalijí slzami.

Sláva Vaic

« Zpět

Katalog služeb

Zobrazit celý katalog