Při Montiho čardáši v podání harmonikářky Anety Matouškové se Jiří Anderle pokusil účastníky výstavy roztančit.
Dvaašedesát obrazů Jiřího Anderleho v Rabasově galerii
„Já jsem vlastně Rakovničák,“ smál se malíř
Tvář staré ženy s úzkostlivě propracovanými detaily každé vrásky nebo podivné tvary a barvy psychedelických figurín. Jako u každého výtvarníka, procházela tvorba Jiřího Anderleho různými fázemi. Stejně dobrým vypravěčem jako na plátně dokáže být na rozhlasových vlnách nebo na stránkách knih. Jak rád zdůrazňuje – vždy se jedná o příběhy, které přinesl sám život.
Jakkoliv se nabízí, že by si pavlíkovský rodák věhlasného jména mohl vystačit se svoji nádhernou galerií v rodné obci, nápad uspořádat po letech Anderleho výstavu v Rabasově galerii se setkal s obrovským ohlasem.
„Tuhle výstavní síň svého času Jiří Anderle otevíral. Je to už více než dvacet let. Za tu dobu vyrostla nová generace. Ta tu momentálně není, protože sedí doma a kouká do displejů, ale my tu jsme a i když nás trošku poznamenal čas, o to lépe Jiřího práci chápeme. Ze sta obrazů, které nám nabídl k vystavení, se jich sem nakonec vešlo pouhých dvaašedesát,“ upozornil na čtvrteční vernisáži (26. října) galerista Václav Zoubek.
Už před 17. hodinou se výstavní síni táhla nekonečná fronta. Každý chtěl mít od mistra podepsáný katalog nebo oblíbenou publikaci Láska za lásku. Došlo i na ukazování zažloutlých fotografií z Pavlíkova. Nikoho malíř neodbyl jen podpisem.
Dobrou náladu měl i když se snažil roztančit návštěvníky při Montiho čardáši s brilantním přednesem harmonikářky ZUŠ Anety Matouškové. Mistr si nenechal ujít ani své oblíbené vzpomínání na maminku a dětství. Každou chvíli se sál rozburácel smíchem.
„Rakovník byl pro nás kluky z Pavlíkova takovým předměstím,“ začal mistr svoje vyprávění. V košatém příběhu se dostal až ke svému početí maminkou Marií a otcem Adamem, pocházejícím z Chodska, který se v Ottově továrně na mýdlo učil zámečníkem. Maminka pocházela ze šesti dětí a rodiče ji dali na vyučení v rakovnických hospodách, kde se naučila vařit a obsluhovat.
Jako šikovné a milé děvče si ji tu vyhlédla paní továrníková Heinzová a nabídla jí místo při spravování domácnosti. V té době sháněla služebnou také paní Ottová a nakonec se při hraní karet domluvili, že jí paní Heinzová služebnou přenechá za paklík žolíků přivezených z Vídně.
Pak přišel Štědrý den roku 1935. Ottovi odjeli z Rakovníka, a maminku, která v té době už chodila na vycházky s tatínkem Adamem, nechali ve vile samotnou. „Myslela si, že těch pět kilometrů do Pavlíkova přeběhne a bude slavit Štědrý večer doma. Jenže napadlo půl metru sněhu a bylo jí souzeno zůstat v Rakovníku. Tatínek v tu dobu už stepoval venku v polobotkách, a protože se maminka bála, že nastydne, otevřela mu barák.
Když jí pak paní Ottová říkala: ‚Mařenko, vy se nám tak líbíte, co kdybyste se vůbec nevdávala a zůstala u nás napořád.‘ Maminka zesmutněla a povídá: ‚Milostivá, já vás asi zarmoutím, ale já se vdávat musím.‘ Později mi pak říkala: ‚Ty jsi dítě štědrovečerní lásky, ale ne abys to někde vykecal.‘ Tak to vidíte. Já jsem vlastně Rakovničák,“ rozesmál malíř návštěvníky vernisáže.
Pokud se na výstavu do RG vydáte, ve spodním patře najdete díla Jiřího Anderleho od roku 1953 do 90. let. V horním patře jsou vystavena jeho současná tvorba.
Sláva Vaic
