Radost z umístění si Adéla Birošová užívala s medailí na krku a českou vlajkou.
Adéla Birošová bronzovou mažoretkou Evropy
Chtěla jsem předvést to nejlepší, co umím
NOVÉ STRAŠECÍ/MARIBOR. Padnoucí uniformy, lodičky na hlavách, krátké sukénky a vysoké kozačky na útlých nožkách. Usměvavé mažoretky defilující s hůlkami v rukách za tónů břeskné dechovky stále patří k vítaným ozdobám letních slavností. Mažoretkový sport má za posledních třicet let i jinou podobu. Nebývalý úspěch v něm nedávno zaznamenala Adéla Birošová z Nového Strašecí. Na mistrovství Evropy v slovinském Mariboru získala třetí místo a postoupila na mistrovství světa do Chorvatska.
Co si má dnes laik pod termínem mažoretkový sport představit?
Můžeme ho přirovnat k moderní gymnastice. Tradiční uniformy nahradily odlehčené kostýmy, protože některé úkony by se v nich ani nedaly dělat. Napříč žánry jde i hudba, kterou si každý vybírá podle svého. Jen náčiní zůstává stejné: hůlky a vidět jsou i třásně neboli pompony. Sólové vystoupení trvá minutu a půl a musíte při něm splnit určité povinné prvky. V kombinaci estetické, pohybové oblasti a práce s náčiním, současně ukazujete to nejlepší, co ve vás je.
Jak jste se k této disciplíně dostala?
Pocházím z Prahy, kde jsem se k mažoretkám dostala v deseti letech a později se ke mně připojila o tři roky mladší sestra Aneta Tarabíková. V roce 2013 jsme vstoupily pod asociaci s moderním pojetím mažoretkového sportu. V té době jsem se s manželem přistěhovala do Nového Strašecí. Od letošního roku jsme se sestrou členkami mezinárodní asociace MWF a dále trénujeme v hale BIOS v Novém Strašecí.
Co vás na mažoretkovém sportu přitahuje?
Líbí se mi, že mladé adeptky jsou od malička vedené ke správnému společenskému chování a vystupování. Jinými slovy k hodnotám, které se z dnešního, stále hrubšího světa vytrácí. Soutěže mažoretek jsou prostoupeny noblesou a šarmem a chceme, aby každá slečna vystupovala jako osobnost a dáma v tom nejlepším slova smyslu.
Připomeňte nám své dosavadní úspěchy?
V roce 2011 jsem získala první titul mistryně ČR. Od té doby jich mám i se sestrou bezpočet. Vlastně se nám podařilo získat vše, co jsme mohly, a v každé disciplíně nějaký ten titul mistryň Evropy nebo světa máme. I já jsem byla za svobodna Tarabíková, tak si říkáme Tarabičky – a takto nás znají na většině šampionátů. (smích)
S jakými ambicemi jste odjížděla na šampionát do Mariboru?
Naše asociace MWF má nejtvrdší klíč k postupu na mistrovství Evropy. V mojí disciplíně – sólo se dvěma hůlkami – postupovala jen vítězka a já jako první vicemistryně ČR. Už z toho, co jsem dokázala, jsem si to do Mariboru odjela všechno hlavně užít. Zároveň jsem chtěla předvést to nejlepší, co umím. Stres je bohužel největší strašák nás všech. Můžete být sebelépe připraven, ale jakmile se vám rozklepou ruce, tak už to všechno jen padá. Navíc se dvěma hůlkami je riziko pádu dvojnásobné a prvky jsou složitější. Tančila jsem na upravenou muziku Britney Spears Toxic a přála jsem si, abych to hlavně všechno pochytala – a povedlo se. Sestavu jsem zajela bez pádu i většího škobrtnutí. Největší nervy byly do druhého dne, kdy se vyhlašovaly výsledky. Nakonec jsem se dostala do TOP 6, ale že budu třetí (druhá vicemistryně) a v září pojedu na MS do Chorvatska, jsem nečekala.
Co byste poradila tomu, kdo se chce mažoretkovému sportu věnovat?
Je to krásný, ale náročný sport. Když povolíte z tréninků, tak z toho velmi brzo vypadnete. Náročný je na čas i peníze. My jsme se sestrou měly výhodu, že nás rodiče odmalička podporovali. Dnes pracuji v marketingu a naštěstí mohu pokračovat dál. Problém je s tím, že nejbližší oddíly jsou na Kladně nebo až pak v Praze. V Česku je několik asociací, ale odhaduji, že modernímu mažoretkovému sportu se v rámci každé asociace věnuje tak tisícovka lidí.
Sláva Vaic
