Velikonoce na dobových pohlednicích.

Úryvky z dobových zápisků Antonína Černohorského

Když se v Rakovníku slavily Velikonoce

Paměti našich předků bývají poučné, mnohdy zábavné. Zvlášť zachycují-li události z míst, ve kterých žijeme a máme srovnání se současností. Nedávno se nám podařilo získat dobové záznamy Antonína Černohorského (1890–1977) z Rakovníka, které dosud nebyly publikovány.

Narodil se v rodině s dlouholetou hrnčířskou tradicí, jejíž kořeny sahají v Rakovníku až do 17. století. Měl pět sourozenců, ale sám se řemeslu nevěnoval. V dospělosti se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako účetní.

Dnešní část jeho zápisků popisuje, kterak očima kluka vnímal svátky Velikonoc v Rakovníku na přelomu 19. a 20. století.

Svíčky v oknech

Velikonoční týden měl pro mládež zvláštní půvab tím, že již od středy bývalo školní prázdno. Volných dní užívaly děti obyčejně většinou na pěkném sluníčku, ale chvilkami zúčastnily se i náboženských obřadů, hlavně o Velkém pátku „líbání“ a prohlídky „božího hrobu“. Při líbání byl v kostele vystaven na jakémsi katafalku ležící ukřižovaný Kristus, figurína ve skutečné velikosti pomalovaná mrtvolnou barvou, ke kterému přicházelo v té době hojně lidí všeho věku, líbali Spasitelovy rány a pak se u ukřižovaného pomodlili.

O Vzkříšení večer byla na náměstí osvětlena svíčkami všechna okna, i v židovských bytech (a těch byla většina). Promenáda uprostřed náměstí se s přibývajícím šerem zaplnila, vedle mariánského sousoší šikovali se vojenští vysloužilci se svým historickým rozstříleným praporem, ostrostřelci a hasiči i se stříkačkami, na kterých během průvodu zapálili červený bengál.

Rakovnická pomlázka

Velikonoční pomlázka se v Rakovníku počátkem tohoto století slavívala vždy vesele. Dva – tři dny před velikonočním pondělím rozběhli se hoši na vrbové proutky, kterých bylo podél potoka tehdy ještě čistého a písčitého dost a dost. Pak doma pletli pomlázky, po rakovnicku „pomíhady“ ze čtyř nebo osmi proutků, některé jednoduché, někdy docela umělecké. Mladším hochům, kteří se ještě v pletení nevyznali, pomohli otec nebo dědeček. Maminka nebo sestřička pak na konec pomíhady přivázaly pěknou červenou pentličku a mládenci tak byli na pomlázku připraveni.

Děvčata zatím doma připravovala dárkovou pomlázku, barvila a krášlila vejce. Koncem 19. století bylo zvykem dělati ozdobná vajíčka z poucha (výdunek), vyfouknuté skořápky vaječné. Ta byla oblepena kousky barevného sametu zdobeného dracounem neb papírovými hvězdičkami a podobnými ozdobami. Jinak vajíčka vařená na tvrdo se barvila jednobarevně na hnědo slupkami z cibule nebo nejedovatými barvami koupenými, později též pestře otiskovanými papírky. Největší péči věnovala děvčata vajíčku pro svého nejmilejšího, tu nestačilo jen obyčejné vajíčko, ale muselo pomoci i cukrářství vajíčkem z čokolády.

O velikonočním pondělí od samého jitra běhali malí koledníci po městě. Někteří chodili jen ke známým rodinám, někteří koledovali dům od domu, takřka na výdělek. Po příchodu do domu zazpívali hezkou rakovnickou koledu, kterou jsem nikde jinde neslyšel:

Vejce, vajíčka, snáší slepička,

hledá je, sbírá je, hospodyně.

Až vyhledáte, však vy mně dáte,

červené vajíčko malované.

Na to vajíčko pište slovíčko,

ať se mé srdéčko zaraduje.

Pak koledníci vyšupali pomíhadou všem ženám v rodině, hlavně mladším, ale i babičce, „aby jí blešky neštípaly“. Tenkrát o nějakou tu blešku nebyla totiž nouze. Nato byli obdarováni hlavně podle stupně známosti malovaným vajíčkem, cukrovinkami nebo drobným penízem a šli dál. Koledovali tak celé dopoledne a na oběd přišli domů s hojnou kořistí. Nikdy se nestalo, aby koledníci byli propuštěni bez dárečku, vždyť vajíček bylo tenkráte na trhu šest za „šesták“ (20 hal.). V nejhorším případě dostal koledníček krejcar (2 haléře), za který se mohlo koupit tehdy mnoho věcí těšících dětské srdce, na příklad kornout cukrových „špalíčků“, táflička čokolády, větrové kornoutky apod.

Ale nejen malí koledníci přišli si na své. I my, dorostlí mládenci, jsme se smluvili a šli na koledu. Šlo nás několik najednou, Ota, Duca, Fanda a já, někdo se přidal na koledu jen do jedné rodiny, kam ho táhlo jeho srdce. Šli jsme jen do rodin, kde měli známá děvčata. Za dveřmi jsme krátce zazpívali a pak jsme hned vběhli do bytu a vyšupali jsme všem přítomným ženám, mladým i starým.

Podarování nám koledníkům neobešlo se tak jednoduše jako u dětských koledníčků. Každá vyšupaná mladice musela nám ještě kromě vajíčka přivázat na pomíhadu barevnou pentličku. My pak jsme museli ochutnat velikonoční bochánek, který pekla – dle tvrzení maminky – vždy domácí dcerka. Ale sousta suchého bochánku šla těžko do krku, proto bylo třeba něčím ho zapít. A to byl kámen úrazu při naší pomlázce. Na prvním místě nám nalili sklenku červeného vína, v dalším doskočili honem pro pivo, jinde opět jsme musili ochutnat domácí „višňovku“ nebo vaječný koňak a zase bílé víno a zase jiné pití. Než jsme prošli několik známých rodin, měli jsme zrovna dost, abychom nezpůsobili nějaké pohoršení. Na všechna známá děvčata se vyšupání ani nedostalo, koledování jsme museli přerušit.

Koledování odpoledne se nepovažovalo za slušné.

Antonín Černohorský