V žádném masopustním průvodu nechyběl medvědář s medvědem. Takto je na kresbě z roku 1910 zachytil A. Kašpar.

Úryvky z dobových zápisků Antonína Černohorského

Když se v Rakovníku slavil masopust

Paměti našich předků bývají poučné, mnohdy zábavné. Zvlášť zachycují-li události z míst, ve kterých žijeme a máme srovnání se současností. Nedávno se nám podařilo získat dobové záznamy Antonína Černohorského (1890–1977) z Rakovníka, které dosud nebyly publikovány.

Narodil se v rodině s dlouholetou hrnčířskou tradicí, jejíž kořeny sahají v Rakovníku až do 17. století. Měl pět sourozenců, ale sám se řemeslu nevěnoval. V dospělosti se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako účetní.

Dnešní část jeho zápisků popisuje, kterak očima kluka vnímal příchod jara a masopustní veselí v Rakovníku na přelomu 19. a 20. století.

Příchod jara

Rakovničtí páni kluci slavívali příchod jara o dva dny dříve než astronomové a to na svatého Josefa 19. března. V ten den svítívalo již pěkné sluníčko a to bylo pobídkou, aby byly odloženy boty a běhalo se boso. Ale hlavní příčinou jarního příchodu byla hudba.

Na svatého Josefa odložil listonoš pan Kohout svou brašnu se psaními, některý kolega za něho ve službě zaskočil a on sám svolal svoji as dvanáctičlennou kapelu. Od rána pak vyhrával před domy a obchody, kde byl nějaký známý Josef. Byl odměňován korunou či zlatkou, za kterou přidal ještě jednu písničku. Jakmile jsme my, kluci vylétli ze školy, napnuli jsme sluchy, zjistili směr, ve kterém se ozývala hudba a pak alou za muzikou. Záviděli jsme klukům, kteří drželi hudebníkům noty a kteří proto nebyli celý den ve škole. Já jsem byl tak šťasten, že jsem byl již ze školy doma, když pan Kohout vyhrával mému otci. A protože byl s mým otcem dobře znám, zahrál ještě o písničku více. Byl jsem pak dlouho pyšný na to, že mému tatínkovi hráli déle než jiným Josefům.

Ode dne 25. března směli jsme si již sedat a lehat na zem, která byla již uznána za dost vyhřátou. Říkali jsme, že Panenka Maria hodila žhavý uhlíček do země.

Smrtelná neděle se v samotném Rakovníce nijak neslavila. V okolních obcích však vynášení smrti se ještě konalo. Mezi mládenci byl zvyk, že hoch musel svému děvčeti dát na smrtelnou neděli cukroví, jinak by byl nedostal na pomlázku od děvčete žádných vajíček.

O Květné neděli světily se v kostele kočičky. V sobotu před tím rozběhli jsme se podle potoka, ale museli jsme často dále po Černém nebo Krčeláckém potoku, abychom nějakou jívu s pěknými pruty kočiček našli. V neděli dopoledne pak bylo vychloubání, kdo jak hezké proutky s jehnědami má. Silně rozvitým jehnědám říkali jsme kocouři a neměli jsme je v oblibě, lépe se nám líbily stříbrné, něžné kočičky. Polykání kočiček proti bolesti v krku nebylo mezi námi obvyklé, vyskytovalo se jen málo mezi divočejšími kluky. Po příchodu z kostela uložily se svěcené kočičky za obrázky svatých.

Masopust

Masopust byl zakončen vždy veselým masopustním úterým, které bláznění masek přeneslo z bálů do veselice. Brzy po poledni sešly se různé masky v některém hostinci a vedly odtud průvod hojně doprovázeny pány kluky a rakovnickými „roháky“.

My, kteří jsme měli větší pocit zodpovědnosti, odtrhli jsme se těžce před druhou hodinou a honem utíkali do školy. Učitel nám zakazoval, abychom na průvod maškar chodili, ale marně. Jak jsme s myslí roztěkanou skončili vyučování, rozběhli jsme se „plným karé“ za maškarami, abychom podívané ještě chvíli užili. Průvodu se zúčastnili jen maskovaní muži a to někdy i ze spodiny společnosti.

Nejobyčejnější masky byly: medvědář s medvědem, žid, kominík, jezdec na koni navěšeném na vlastních bocích, bába s nůší a dítětem, různí paňácové. V čele průvodu šla hudba, která občas zastavila a hrála. Maškary se pak rozběhly s pokladničkami po kolemjdoucích a okolních domech a vybíraly příspěvky na hudbu.

Jít toto odpoledne do školy bylo velké utrpení. Také to slabší Bukovské povahy nesnesly a do školy prostě nešly, vydaly se raději v nebezpečí, že zítra dostanou ve škole rákoskou nebo zůstanou po škole pro neomluvenou nepřítomnost.

Než obešly maškary hlavní ulice a náměstí, byl večer. Pak průvod odešel opět do hospody, ze které vyšel. Tam se přepočítávala hotovost nasbíraná v pokladničkách maškarami, zaplatila se z ní hudba a zbytek se rozdělil maskám. Že při tom někdy došlo k nesvárům, je pochopitelné. Pak pořádaly masky taneční zábavu, již za přítomnosti ženských masek i nemaskovaných účastníků, někdy dosti divokou. Její rozjaření účastníci se rozcházeli až ráno na popeleční středu.

Na popeleční středu pospíchali jsme před školou do kostela, abychom dostali „popelec“. Potkávali jsme ještě cestou vytrvalce, kteří končili masopustní úterý v hostincích u „Buňatů“, na Střelnici nebo jinde na zábavách teprve ráno a na vratkých nohou klopýtali do kostela, aby započali pokání za svůj masopustní veselý život. Pobožnost se avšak někdy protáhla, přišli jsme pak do školy pozdě. Byli jsme trochu pokáráni pro pozdní příchod, ale znamení na našich čelech nás tehdy omluvila.

„Popelec“ jsme nosili až do večera. Někdy jsme prokázali někomu, kdo si ráno pro popelec nemohl dojít, přátelskou službu tím, že jsme svým čelem silně na jeho přitisknutým přenesli část popelce. To pak platilo, jako by i on byl přítomen ranní pobožnosti.

Antonín Černohorský