Viktorie Zimmermannová.

„Sedí mi americká country,“ říká Viktorie Zimmermannová

První cédéčko nahrála už v druhé třídě

RAKOVNÍK. Její zpěv znají všechny děti, které se kdy zúčastnily Noci s Andersenem nebo dalších akcí rakovnické knihovny. V sedmi letech totiž nazpívala společně se sestřenicí Ellou a dalšími děvčaty knihovnickou hymnu. Dnes už je Viktorie Zimmermannová dospělá. Je absolventkou konzervatoře a nyní ji čeká dvouleté studium v Anglii. Krátce před odletem jste si ji mohli poslechnout v rámci Posvícení na ulici, kde koncertovala za klavírního doprovodu Radky Dědičové.

„Ve zpívání jsem vyrůstala. V naší rodině všichni zpívají. O strejdovi Milanovi a sestřenici Elle se to ví, o mámě nebo tátovi ne. Původně jsem ale do zušky chodila jen na dramaťák a klavír, se zpěvem jsem začala až v sedmé třídě. A po dvou letech jsem se dost spontánně rozhodla jít na konzervatoř, což se mi povedlo. Studovala jsem pak šest let na Státní konzervatoři v Praze,“ říká Viktorie Zimmermannová.

Nicméně první pěvecké zkušenosti včetně nahrávání už měla v tu dobu dávno za sebou. Nebyla to jen zmíněná knihovnická hymna, ale také vlastní CD. To vzniklo pro potěšení rodiny a známých. „Ve druhé třídě jsem si zkusila takový malý projekt s mámou a strejdou Davidem Maříkem. Nahrála jsem na klávesy a nazpívala asi pět písniček, nazvala jsem to Moje první cédéčko a dala ho rodině k Vánocům. Je opravdu sranda si to dneska pouštět. Dokonce máme i video z natáčení,“ směje se Viky.

Na konzervatoři studovala populární zpěv, což obnášelo, že každý půl rok byl v osnovách jiný hudební žánr. Začínalo se u jednoduššího českého popu a folku, pak přišla na řadu country, blues, muzikál, jazz, rock nebo swing. „Díky tomu jsem zjistila, jaký žánr mi nejvíc sedí. A je jím americká country. To bych si původně nepomyslela. České country ne, na to úplně nejsem. Nezpívám ani moc českých písniček, ačkoli spoustu našich interpretů uznávám, například Hanu Hegerovou nebo Zuzanu Navarovou. Bližší je mi zahraniční tvorba. Kromě country se mi dobře zpívá i rock. Vždycky jsem hodně poslouchala Beatles, ale k mému překvapení mi pěvecky zas tak moc nesedí. Je opravdu rozdíl mezi tím, co člověk poslouchá a co chce jeho hlas,“ vysvětluje. Zkoušela i vlastní tvorbu, ale zatím jen do šuplíku, protože s výsledkem není příliš spokojená.

Absolventi konzervatoří většinou touží po vystupování v muzikálech, hudebních divadlech nebo koncertování s kapelou. „Já to tak neměla. V muzikálu jsem se nikdy necítila dobře, protože spojit tanec, hraní a zpívání není vůbec jednoduché. A na vystupování jsem si myslela, že nemám povahu. Děsila jsem se, že na lidi budu muset mluvit a navázat s nimi kontakt,“ říká s úsměvem. Proto vždycky chtěla učit na ZUŠ, což spousta jejích spolužáků brala jako nouzové řešení.

V loňském školním roce se jí přání splnilo, vyučovala zpěv na rakovnické zušce. Navíc navázala spolupráci s kolegyní klavíristkou Radkou Dědičovou a spolu s ní už měla několik koncertů. Nakonec totiž zjistila, že ji vystupovat přeci jen baví. „Přišlo to přirozeně. Začalo to na vernisáži výstavy Evy Pelcové a pak navázaly další koncerty. A není to tak strašné, jak jsem si myslela. Je tedy pravda, že jsem si nabrala hodně písniček, aby na nějaké dlouhé mluvení k publiku nezbýval čas. Chudák Radka se kvůli tomu musela učit kolem čtyřiceti písniček,“ směje se Viky.

Teď ji ale nějaký čas rakovnické publikum neuslyší. V polovině září totiž odletěla studovat do Anglie. A to bakalářský obor populární zpěv na univerzitu v přímořském Southamptonu.

Markéta Hartlová