Karel Hamouz

Konec hodinářů v Rakovníku

RAKOVNÍK. Říká se, že ve většině tragických případů skončil život pacienta s chorobou Covid 19, ale nikoliv přímo v jejím důsledku. Teď se s podobnou diagnózou budeme setkávat i mezi živnostníky. Také někteří z nich ukončí podnikání, kde budou vládní nařízení v souvislosti s šířením nového koronaviru jen onou pověstnou poslední kapkou. Nikoliv hlavní příčinou. To je bohužel případ i posledního opravdového hodináře v Rakovníku. Svoji provozovnu v Trojanově ulici uzavřel Karel Hamouz, a to po neuvěřitelných dvaačtyřiceti letech.

Nové hodinky si dnes můžete koupit za pár korun i na benzínce nebo na trhu. A když se vám rozbíjí, hodíte je do popelnice a koupíte nové. Kdo však chápe hodinky jako módní doplněk nebo dokonce výraz životního stylu, nakupuje v hodinářství, kde si hodinky nechává čistit, seřizovat, popřípadě měnit baterii, aby zůstala zachována vodotěsnost. Pro všechny takové nadšence máme špatnou zprávu. Od poloviny minulého měsíce už tuhle službu v Rakovníku nenajdete. Poslední opravdový hodinář prodal zboží pod cenou a svůj krámek vystěhoval a uzavřel.

„Koronavirus mě asi dorazil, i když důvodů k uzavření provozovny bylo víc. Lidé si dnes hodinky kupují hlavně v e-shopech. Takže jsem měl stále méně kšeftů, na druhou stranu jsem stále vnímal i potřebu investovat do obchodu. Svou roli sehrál i důchodový věk a částečně i rodinné důvody,“ vysvětluje Karel Hamouz.

Bez nadsázky o něm můžeme říct, že patřil k průkopníkům podnikání v Rakovníku. Hodinářství měl v Trojanově ulici neuvěřitelných 42 let. „Začínal jsem ještě pod družstvem Saturn, pro něž jsem se vyučil hodinářem v Novém Městě nad Metují, kde se dodnes vyrábějí hodinky značky Prim. Po roce 1989 jsem pak prodejnu zprivatizoval včetně skladových zásob, takže dodnes mám na legendární hodinky spoustu originálních dílů,“ říká Karel Hamouz. To ostatně dobře ví i všichni majitelé „primek“, kteří k němu své poklady přinášejí k výměně sklíček, ciferníků či ručiček.

„Víte, padá na mě trochu nostalgie. Zavřel jsem a říkal si, že po téhle živnosti ani pes neštěkne. A pak vám najednou pětadvacetiletý zákazník řekne, že mu bude naše prodejna chybět. Ale řemeslo úplně neopouštím. Živnostenský list si ponechám a v případě zájmu budu dělat opravy doma.

Teď mám konečně čas vytřídit všechno, co zbylo, spoustu zboží jsem prodal za poloviční ceny, něco mi zůstalo. A konečně si budu užívat také vnoučata a zbyde čas i na záliby,“ těší se Karel Hamouz.

Pavel Sklenička