Česká sekce s pražským pepíkem Jirkou Sukem uprostřed.

Plesové půlnoční překvapení bylo opět vtipné a svižné.

I kantoři si umějí hrát

RAKOVNÍK. Během zimní sezóny pořádají v kácéčku své plesy různé instituce, nejčastěji zdejší školy pro maturanty. Často už od prvního ročníku si studenti střádají finanční příspěvky na maturák a půlnoční překvapení. Vystoupení jsou dlouze vymýšlená, nápaditá, v kostýmech, se zvláštní choreografií a hudbou. A obsah se přepečlivě tají.

Také zdejší Základní umělecká škola pořádá své reprezentační plesy, letos 5. ledna potřetí. Návštěvníky byli, jako už dvakrát předtím, pedagogové s rodinnými příslušníky, přáteli, sympatizanty a také bývalí absolventi. Nezletilců docházejících do ZUŠky bylo v sále u stolů a na tanečním parketu k vidění pomálu a není divu, plesalo se do noci. Zato na pódiu zaplnili mladí ZUŠkoví muzikanti každé volné místečko. Jako první totiž hrála k tanci početná školní kapela GRIPPEDS. Její vedoucí Standa Brabec v ní léta dává příležitost nadaným studentům k otrkání se před publikem i sebou navzájem. Jako vždy se uvedli perfektně, u nástrojů se plynule střídali tak, aby si všichni zahráli. Bonusem navíc byly slavnostní oblečky, plesové u dívek, společenské u chlapců.

Po necelých dvou hodinách je vystřídala osvědčená ústecká kapela Big Band Bonit. Když se schylovalo k půlnoci, zvýšený ruch u šatny pro účinkující signalizoval, že se cosi bude dít. Samozřejmě šlo o půlnoční překvapení, v tomto případě začínající už ve třiadvacet hodin. Aktéry nebyli žáci, jak by si snad mohl někdo myslet, ale stejně jako na předchozích plesech sami pedagogové.

Kdo je navštívil, netrpělivě očekával humornou scénku. Nemýlil se. Po Tanci vloček v prvním roce a loňských hudebních Vratných lahvích se kantoři ohlédli za nedávným 100. výročím vzniku republiky. Národnostní složky Čechů, Moravanů a Slováků se představily typickým a snadno poznatelným oblečením, hudbou a nápojem. S vtipnou nadsázkou se vzájemně trumfovali, až došlo na dělící čáru mezi státy. S nápadem přišla vedoucí tanečního oboru Adéla Hauptmanová.

Kde se prvotní myšlenka vzala?

Nabízelo se to nějak samo, celý loňský rok byl tím tématem prodchnutý. Všechny gagy jsem ale nevymyslela jen já sama, hodně věcí se vynořilo během zkoušení, dávali je dohromady všichni. Chtěli jsme, aby to bylo hlavně vtipné.

Letošní téma moc humoru nenabízelo.

Ale ano, záleží na úhlu pohledu. Nadhodila jsem základní linku, kolegové se chytli, odsouhlasili ji a už sami přicházeli s nápady. Všichni jsou umělecky kreativní. Doma jsem to navíc konzultovala s manželem Martinem. Je muzikant, hodně mi pomohl s výběrem hudby i s jejím sestříháním. Oba se kromě zaměstnání průběžně věnujeme folkóru, já ho léta tančím, Martin hraje na cimbál. Mám tudíž doma nějaké lidové kroje, ty se náramně hodily. Pár úprav a daly se použít. Mluvené texty scének vymysleli kolegové Evička a Jirka Sukovi.

Nacvičovali jste dlouho?

Myslím, že jsme to zvládli na čtyři zkoušky a jednu generálku v Kácéčku, tedy žádné drama. Bylo nás patnáct a všichni jsme se ohromně bavili. Tmelili jsme kolektiv, co to šlo. Pro mě momentálně strašně důležité. Mám totiž pocit, že se ve víru rodinných a pracovních povinností ztrácí pospolitost, každý si jede jen po své lajně a na ostatní nemá čas.

Balet na prvním půlnočním překvapení před třemi lety byla také vaše práce, že?

Jsem tanečnice, tak je to jasné. Tanec vloček z Louskáčka mi tehdy přišel nejvhodnější. Je fakt, že jsem chudáky kolegy dřela z kůže. Snažila jsem se je naučit alespoň nějaké baletní kroky a oni se fakt snažili, i když to pro ně bylo strašně těžké. Navíc muži tančili ženské role a naopak. Všichni byli schvácení, ale zažívali jsme obrovskou legraci. U diváků měl balet neskutečný ohlas. To ale letošní představení také.

Lída Faflíková

Budoucí tanečníci jsou v dobrých rukou

V současnosti vede Adéla Hauptmanová v ZUŠce taneční obor sama. Stará se o devět tříd, tedy o sto šest dětí. Doma má tři vlastní. Nastoupila sem hned po absolutoriu na Taneční konzervatoři v Praze. Kromě toho tančila v baletu plzeňského divadla i pražského Národního. Miluje folklór a stále se mu věnuje. Až do jeho rozpadu byla členkou Českého souboru písní a tanců. „Malinké děti u mě začínají se správným držením těla, výukou k pružnosti, mrštnosti, rytmizaci a hudebnímu cítění,“ vysvětluje krátce před taneční hodinou. „Ty starší se těšily, že je po návratu z mateřské naučím na špičkách. Zkoušíme to ve dvou třídách a jsou nadšené,“ usmívá se Adéla. Třeba právě vychovává novou primabalerínu.