Jiří Sládek, Ondřej Havelka a Michal Krása zpívají Tři strážníky. Sólo na trombon patří Michalu Plecitému.
Jazzové Vánoce by měly být častěji
Každých pět let Havelka
RAKOVNÍK. Plán jazzové pětiletky byl úspěšně splněn. Přesně po pěti letech se totiž do Rakovníka vrátili Ondřej Havelka a jeho Melody Makers. Rakovničtí milovníci swingu si ani tentokrát nenechali tuto mimořádnou událost ujít a dlouho dopředu zcela vyprodali sál Kulturního centra i s balkonem. Týden před „velkým“ pátkem 14. prosince už byly v prodeji jen lístky k stání.
Pokud zalistujeme starými Raporty, snadno najdeme prosincové vydání z roku 2013. Článek popisuje 19. ročník Jazzových Vánoc a skvělý koncert „Havelkovců“, kteří tehdy objížděli vlasti české s pořadem „Melody Makers házejí perly swingu“. Vrcholem večera byl pak společný jam s rakovnickým Brass Bandem, do kterého se zapojili zcela nečekaně i kapelník Juraj Bartoš (trumpeta), jeho kolega ve zbrani Jiří Patoćs, saxofonista Béda Šmarda a klavírista Miroslav Lacko. Přestože si kapela do Rakovníka odskočila z moravského turné a brzy ráno opět vyrážela do Nového Jičína, čtveřice sólistů se v Rakovníku ubytovala, aby připravila rakovnickým fanouškům nezapomenutelný zážitek.
Podobně nabitý prosincový itinerář měla kapela i vloni. Jen s tím rozdílem, že republiku nebo spíše Evropu objížděla s programem Rapsódie v modrém pokoji aneb Jaroslav Ježek a George Gershwin – dva muži mezi nebem a jazzem. Na plakátech se vedle Ondřeje Havelky objevilo velkými písmeny i jméno sólového klavíristy Miroslava Lacka. Právě on připravil Rakovničanům největší překvapení loňských Jazzových Vánoc.
Ale vezměme to od začátku. Vítání příchozích na předsálí kulturního centra se ujal Brass Band, namísto tradičních Grippeds, jimž termín kolidoval s jinou akcí spřízněné kapely The Small People. O patro výš v tu chvíli Melody Makers dolaďovali se zvukaři poslední detaily, aby zhruba ve 20.15 mohli rozjet svoji show. Pořadatelé měli štěstí, že si Ondřej Havelka během zvukovky nevšiml stolové úpravy sálu, jinak by je zřejmě neminulo stěhování. Koncerty Melody Makers jsou totiž vystavené jako divadelní představení, která vyžadují soustředěného diváka. Takže nejrůznější ruchy v sále spojené s doplňováním nápojů poněkud ruší a Havelka je nemá rád. „Sedíte tu jako na schůzi ROH,“ neodpustil si hned na úvod, ale pak už rezignoval a vedl večer ve velké pohodě jako obvykle.
Začátek patřil Gershwinovi. Zazněly jeho stěžejní písně jako I Got Rhythm, They Can’t Take That Away from Me, I’ll Build a Starway To Paradise nebo Rhythm Is Our Business. Pak došlo i na stěžejní kousky Jaroslava Ježka a první velký aplaus pro Miroslava Lacka. Bugatti Step v jeho podání byl úžasný stejně jako Tmavomodrý svět či choreografie Tři strážníci, v níž se k Havelkovi připojili též houslista Jiří Sládek a trumpetista Michal Krása. Ve sborovém zpěvu se pokračovalo i při přednesu vlastenecké písně oslavující první republiku – polce Republika ČSR. Prostinkým popěvkem rozparáděné publikum se pak Havelka rozhodl dorazit ještě pokleslejší písní Hošánek, ale když se na pódiu objevil jen s ukulele banjem, hudebníci na oko znechuceni uprchli do zákulisí. Před krachem vystoupení tak Havelku zachránila jeho vlastní krev. Syn Vojtěch přispěchal s kytarou a kapela se přece jen postupně přidala. A to už byl čas i na vrchol večera v podobě přednesu skladby Rapsody in Blue. Miroslav Lacko se představil v životní formě a skladbu přednesl v brilantním podání.
Po krátké přestavbě nastoupil na pódium domácí Brass Band. Zahrál své osvědčené hity,ke kterým připojil i dvě novinky. Publikum tak vůbec poprvé mohlo slyšet písně Pevnej vocásek a Už přijíždí kamarád Vláďa. Po songu zahraném na počest věrného fanouška z Ústí nad Labem pak dostal nejmladší člen kapely Martin Masáček za úkol zjistit, zda v šatně nezůstal ještě někdo z Melody Makers. „Někdo tady je,“ ozvalo se ze zákulisí, odkud se vzápětí přibatolil Jiří Patócs a po něm i největší hvězda večera Mirek Lacko. Posluchači se tak jejich zásluhou dočkali i mohutného jam sessionu, kdy motiv skladby Rapsody In Blue probublával z piana i z kdejaké dixielandové „odrhovačky“. Tak snad zase za pět let na viděnou.
Pavel Sklenička
