„Každý je povinen pomoci,“ říká Lucie Kolářová

Šťastný konec díky ochotě kolemjdoucích

RAKOVNÍK. „Mami, promiň, ale přijedeme později. Pomáhali jsme zachránit miminko z potoka,“ takový telefonát si vyslechla Kateřina Polanská Diardová v páteční podvečer. „Upřímně jsem si v první chvíli myslela, že je to jen hloupá dětská výmluva. Když mi ale kluci vylíčili, co se stalo, dostali pochvalu,“ líčí maminka jedenáctiletého Vojty. Ta přiznává, že by nečekala, že její syn zvládne pohotově zareagovat v tak krizové situaci a to především kvůli jeho zdravotnímu omezení.

Možná si vzpomenete na příběh o záchraně miminka v kočárku, který sjel 12. října do Rakovnického potoka. Článek vyvolal řadu reakcí a ozval se nám i přímý účastník, který dokreslil celou situaci. Jindřich Mrzena se v tento podvečer vracel po levém břehu potoka z cyklistické vyjížďky. „Viděl jsem dvě dámy stojící napříč cesty. Jedna s dítětem v náručí a druhá s kočárkem. Při krátké nepozornosti se kočárek zhoupl, překonal hranu cesty a začal sjíždět k potoku. V první okamžik jsem si myslel, že je prázdný, avšak vzápětí jsem pochopil, že není, protože se za ním ženy s křikem rozběhly. Bohužel jej nedostihly a kočár se zvrhl do potoka. Jakmile jsem k místu dojel, běžel jsem jim na pomoc. Mladší žena mezitím pod převrženým kočárem našla dítě. Přiskočil jsem a řekl, ať mi to dítě podá. Bylo celé mokré, ale dýchalo a bylo při vědomí. Vyšel jsem s ním nahoru na cestu a tam stáli dva kluci. Jeden z nich se ptal, zda má volat záchranku, což jsem potvrdil. Ještě jsem kojence zkontroloval a podal chlapci, aby ho bezpečně držel a běžel jsem opět na pomoc starší ženě ležící v potoce. V tu chvíli už bylo na místě více lidí, kteří pomáhali,“ líčí celou situaci cyklista pracující u celní správy, který má díky pohotové reakci lví podíl na šťastném konci.

Oním mladíkem byl Vojta Diard, který stál na břehu potoka se svým mladším bratrem. Vojta v květnu absolvoval týdenní pobytový kurz první pomoci pořádaný Českým červeným křížem Rakovník (ČČK). „Ani chvilku jsem neváhal a běželi jsme s bratrem na pomoc. Na kurzu nás učili, jak máme postupovat. Byl jsem rád, že jsem mohl zavolat na linku 155 a přispět tím k záchraně. Díky této zkušenosti se chci zúčastnit dalších kurzů o zdravovědě,“ říká skromně Vojta Diard.

Pomoc není samozřejmá

„Jsem moc ráda, že naši studenti dokážou použít všechna pravidla a postupy v praxi. Často se setkávám s tím, že se i dospělí stydí nebo bojí pomoci. Dokonce slýchávám výmluvu, že mohou být za nesprávně poskytnutou první pomoc potrestáni. To je absolutní nesmysl. Každý jsme povinen pomoci tak, jak nejlépe můžeme,“ říká Lucie Kolářová z ČČK Rakovník. Doplňuje, že pokud si nejsme jisti, co a jak bychom měli udělat, tak na tísňové lince se nám vždy dostane rady.

Zavzpomínali jsme také na dvě situace, kdy Lucie s kolegy z rakovnické organizace nafingovali dopravní nehody, aby ověřili gramotnost první pomoci kolemjdoucích. „Drtivá většina přítomných ignorovala dítě zaklíněné pod autem i křičící matku. Raději koukali do mobilů a šli si po svém. S tím souvisí i to, že si lidé raději natáčejí na telefon, co se stalo, než aby pomohli s ošetřením a zavolali pomoc. A to je alarmující! Často si neuvědomujeme, že jednou třeba sami budeme pomoc potřebovat,“ uzavírá lektorka Lucie Kolářová.

Barbora Vaicová