Lenka (vlevo) s dětmi hrají na to-buben.

Odvážnému prý štěstí přeje. Lenka Tovarová je toho důkazem.

Hudební školička pro nejmenší

RAKOVNÍK. Ve městě to není žádná novinka. Funguje už celkem osm let, z toho pět pod Občanským sdružením Drak. Od letošního září je však hudební školička provozovaná na jiném místě (nábřeží T. G. M.) a v úplně nových prostorách. Jen její provozovatelka je stále stejná. Učitelka hudby Lenka Tovarová s manželem koupili v centru města tři garáže a přebudovali je. V letošním dubnu nemovitost získali, v červnu začala rekonstrukce a nyní už je školička v provozu. V rekordně krátkém čase vytvořili za pomoci rodiny, přátel, vrchního „stavitele“ Martina Vostárka a designérky Marcely Vajdišové plně vyhovující prostředí pro maminky s dětmi, a to pouze z vlastních prostředků. Tahle školička je jediná svého druhu v Rakovníku. Zábavnou, nenásilnou formou se tu mrňata od čtyř (!) měsíců až do školního věku seznamují s jednoduchými rytmickými hudebními nástroji, sama je používají, zvykají si na větší kolektiv a ta nejmenší jsou po celou dobu s mámou.

Plníte si sny, že?

Ano. Od malička jsem chtěla učit ve školce, nakonec jsem vystudovala hudební konzervatoř. Takže učím v ZUŠ a mám tuhle školičku. Práce s dětmi mě hrozně baví. Naše dvě dcerky mi hodně pomáhají a stále jsem obklopená těmi úplně malinkými.

Co se tu dětičky učí?

Základem je rytmizace na tělo. To je tleskání, pleskání, různé bouchání a podobně tak, aby děti zvládly rytmus nejdříve bez hudebních nástrojů. Sedíme v kolečku na zemi, děti u maminek na klíně a já ukazuju, co a jak dělat. Pouštím písničky z počítače, co mi manžel nahrál, a mám maminky k vlastnímu zpívání, pokud tedy chtějí. Děti jsou na jejich hlas zvyklé a líbí se jim to. Některé vykonávají zvuk a pohyb samy, za jiné to dělají maminky. Pro cvičení s nemluvňaty používám pro názornost vlastní hračku miminka v životní velikosti. Kubíka jsem dostala v sedmé třídě jako vysněný dárek od Ježíška.

Důležité je pořád dětem předávat rytmus do těla i tehdy, když už se snaží z klína utéct. Říkám maminkám: „Nepřestávejte, rytmizujte, kam až za nimi dosáhnete.“ Samozřejmě je hlavně na nich, jak sebe i dítě zapojí.

Proč je rytmus tak důležitý?

Podle zpětné vazby, kterou mám, pomáhá dětem v nejrůznějších činnostech. Snadněji se jim mluví, ve škole lépe hláskují nebo se učí básničky. Ani si neuvědomujeme, jak silně náš život rytmus ovlivňuje.

Jsou děti nějak rozdělené?

Mám pět věkových skupin. Nejmenší jsou Vydrýskové, pak Medvíďata jedna a dvě, Hrátky s hudbou a Mývalové. Každá skupina má svého maskota (hračku), se kterým je při příchodu vítám. Pohladí je, děti zase jeho a já zpívám písničku. Každé má také svůj sešit, do kterého ty nejmenší dostávají razítko za účast. S většími do nich malujeme nebo nalepujeme. Vždy v půlce hodiny se na pár minut uchýlíme k sešitům a děti něco tvoří na dané téma. Je to jen chvilkový oddych, kdy se pozornost upne jiným směrem. Pak dáme aktivační písničku, všichni jsou odpočinutí a můžeme pokračovat.

Používáte hudební nástroje?

Pracujeme především s Orffovými. Jsou to rytmické nástroje jako třeba bubínky, triangly, rumba koule, kastaněty, drhla apod. Jsem členkou celosvětové Orffovy společnosti (Carl Orff – německý skladatel a pedagog), dvakrát ročně s ní jezdím na semináře. Strašně si je pokaždé užívám, dobiju energii.

Často také používáme náš rodinný vynález tzv. to-bubny (Tovarovic buben). Jsou to různě veliké a profilované lepenkové krabice. Sestavováním a tvarováním dostávají odlišný zvuk, a navíc si na některé děti mohou sednout a na jiné zas malovat.

Zvládáte to zde úplně sama?

Zatím ano. Jednu lektorku jsem měla, ale vrátila se po mateřské do práce. V ZUŠ učím některá odpoledne, takže v úterý, středu a pátek dopoledne je školička pro dětičky od čtyř měsíců. Pondělky a čtvrtky odpoledne chodí ty větší po skončení školky.

Jaké jsou další plány?

Chtěla bych, aby celá tahle zrekonstruovaná budova co nejvíc žila. Určitě by se našla spousta dalších možností využití, například nějaká cvičení a kdoví co ještě, mně samotné stačí hudební školička. Víc už bych nestíhala. Třeba ale přijde někdo s vlastním nápadem. Dveře má otevřené.

Lída Faflíková

U Lenky se nebrečí

V Hudební školičce Lenky Tovarové jsou děti šťastné a spokojené. Nepláčou, nevyvádějí, vzteklé záchvaty tu nezažila. „Překvapivě jsou vesměs moc hodné. Stane se, že při změně počasí nebo z jiného důvodu přijdou rozkňourané, ale já vím, jak na ně. Houpáme je v náručí, zpíváme nebo použijeme masážní míčky a za chvíli je klid. Troufnu si říct, že mám svoje triky, jak děti zpozornět, aby se daly zase dohromady, když se trochu rozhodí,“ usmívá se Lenka.