Robin Samek je neuvěřitelný řezbářský talent. Pinocchio je také jeho dílem.

Už tuhle zimu se budou na hradě chlubit zbrusu novým betlémem

23. ročník Křivořezání v rozpáleném hradu

Křivoklát. Ťukání dřevěných paliček do dláta, tlumený hovor, chřestění kamínků pod nohama uondaných výletníků přecházejících po horkém hradním nádvoří mezi jednotlivými stánky. Pod jejich plátěnými stříškami se dlabe a vyřezává. Téměř na všech pultících jsou k vidění už téměř hotové dřevěné figurky – tu pasoucí se ovečka, jinde pastýř hrající na píšťalu, tu rozpracovaný anděl, uhlíř s milířem či babka s kozou na provázku.

Křivořezání je právě ve své polovině a dvacet sedm řezbářů vyrábí postavy do betléma.

„Každý ročník má své téma. Například vloni to byly Křivoklátské pověsti. Figury do betléma se řezaly už před dvanácti lety, ale teď se tvoří betlém našemu hradu přímo na míru. Některé velikostně odpovídající výrobky z dřívějška do něj samozřejmě použijeme. Pozadím nového betlému bude Křivoklát. Bylo by hezké mít tam i Fürstenberskou vyhlídku, možná se do ní někdo tady pustí,“ vysvětluje Ilona Hronková. Osmým rokem je jedním z hlavních organizátorů sympózia, stará se řezbářům o ubytování a stravu. „Ubytovací kapacity dovolují maximálně třicet účastníků, zájem by byl asi větší. Palandy, na nichž účastníci spí, si zahrály ve filmu Never Ending Story. Filmaři hrad milují, mimochodem před čtrnácti dny se tu dotočila letošní vánoční pohádka,“ dodává s hrdostí.

Řezbáři mají v tvorbě víceméně volnost, určené je téma, velikost figur a jednotný odstín mořidla. Povinností je ošetření přípravkem proti červotoči. Laikovi by se výrobky už teď mohly zdát hotové, tak jsou krásné. Tvůrci ale rozhodně nejsou spokojení. Rýpou dlátky tu a onde a někteří si zdánlivé nedodělky dotvářejí až doma a dodávají je na hrad později. Většina má zkušenosti z minulých ročníků. Dle jednotně vyvedených jmenovek na stáncích přijíždějí z nejrůznějších koutů naší republiky. Téměř všichni jsou amatéři a na Křivořezání si vybírají vlastní dovolenou. Jedním z mála profesionálů je Tomáš Měsíček ze Strážnice: „Hlavně kvůli kamarádům jsem tu už potřetí. Jeden čas jsem učil na střední škole, ale teď se živím se jako umělecký řezbář, zakázek je dost.“ Hned ve vedlejším stánku dlabe ve špalku upnutém do svěráku Štěpánka Maryšková z Jihlavska. Za sebou má rozvěšená vlastnoručně batikovaná trička s jemnými kresbami převážně duchovního rázu. „Třeba něco prodám. Skoro každý tu vystavuje svoje výrobky, aby bylo vidět, co všechno umí. Jinak učím na prvním stupni Montessori školy, mám teď prázdniny. Na Křivořezání jezdím opakovaně především kvůli neopakovatelné atmosféře hradu,“ říká.

Suverénně nejmladším účastníkem je čtrnáctiletý Robin Samek z Budiměřic u Nymburka. Na Křivořezání jezdí řezat od svých devíti (!) let. Jeho v mírném předklonu jdoucí dřevorubec s nůší na zádech a sekerkou v ruce je prostě dechberoucí. Nad hoblicí má pověšené dvě úžasné půlmetrové loutky Pinocchia a dvořana. Vyřezal je na loutkářských kurzech, kterých se pravidelně účastní. „Baví mě mechanické louky, které dokážou nějaký pohyb. Mému dřevorubci se bude hýbat ruka se sekerkou,“ zapáleně vysvětluje. Vedle něj ryje reliéf jeho maminka Diana. „Robin dostal v osmi letech nožík a vyřezal svoji první sovičku. Bylo jasné, že mu to jde. Přihlásili jsme ho do kurzu k mistru uměleckého řezbářství Miloši Kohlíčkovi do Prahy a začali řezat s ním. Jinak by nás to ani nenapadlo, nemohli jsme ale synka nechat s nožem samotného. Chytlo nás to a řezbaříme celá rodina. Velice nás to spojuje,“ láskyplně se usmívá. Mistr Kohlíček se Křivořezání účastní pravidelně, jen letos chybí. „Je naším velkým vzorem, u něho jsme se všichni nejvíc naučili. Používáme jen dláta a žádné pily, prostě klasické řemeslo,“ dodává Diana Samková. Na další koníčky Robinovi nezbývá čas, ještě na rybaření si ho trochu najde. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků má ale jasno, kterým směrem se vydá po ukončení devítiletky. Samozřejmě na střední uměleckoprůmyslovou školu, obor řezbářství. Kam taky jinam s takovým talentem.

Lída Faflíková

Třiadvacátý ročník skončil, ať žije dvacátý čtvrtý!

Každý jednotlivý ročník křivoklátského sympózia se začíná připravovat v podstatě ihned po ukončení toho předchozího. Organizační výbor tvořený na pět let voleným předákem řezbářů, kastelánem a dvěma administrativními pracovnicemi hradu a ředitelem Územní památkové správy už teď přemýšlejí o náplni dalšího Křivořezání. Starají se nejen o výběr účastníků, ale zajišťují jim ubytování a stravu a také materiál k tvorbě. Někteří z řezbářů sice pracují se svým dřevem, ale mají možnost dostat za něj náhradu. Výrobky jsou majetkem tvůrců, hradu jsou smluvně zapůjčovány.