Petr Janda s Milanem Broumem jsou v Olympicu nejdéle.

Umělá mlha, různobarevná světla, bouřící publikum… pokolikáté už?

Legenda jménem Olympic

RAKOVNÍK. Těžko u nás hledat člověka nad čtyřicet, který by neznal, byť jen podle jména, kapelu Olympic. Každý si hned vybaví Želvu, Ptáka Rosomáka, Dynamit, Slzy tvý mámy, Krásnou neznámou a znalci jistě mnoho dalších. Na koncert do rakovnického Kulturního centra si koupili lístky především ti, co si chtěli připomenout svá mladší léta a přesné názvy písní jim byly šumafuk. Takhle to měli třeba Karel, Dana a Martina z Nového Strašecí: „Kapelu známe celý život, je to pro nás klasika. Vzpomeneme si asi na názvy nejranějších skladeb, ale nejsou pro nás důležité. Hlavní je stará, dobrá muzika.“

Tvář Petra Jandy zblízka vypovídá o prožitých radostech i strastech. Během dlouhé muzikantské dráhy mu odešla do nebe spousta nejbližších, potkala ho sláva i propady. Teď se však těší jak z hezkého vztahu a dvou malých dcer, tak z úspěchů na pódiu.

Jak se máte?

No výborně, všechno funguje. Mám krásnou rodinku a holky jsou skvělé. Jedné je šest a druhé osm a moc kamarádí se svou tetou Martou, tedy mojí dcerou a její dcerou, mojí vnučkou. Dost rodinný zmatek, protože mám, resp. měl jsem pět dětí. Čtyřicetiletý syn bohužel umřel.

Pořád tak hodně cvičíte na kytaru?

Jo, byl jsem tím pověstný a nic se nezměnilo. Stále je možné se ve hře zlepšovat a mě to ke všemu hrozně baví. Naštěstí nemám problémy se šlachami, jako spousta mých kolegů, které dlouhé hraní bolí.

Vyhledával jste mladé talenty.

Už to nedělám. Ale sedm let jsem učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a někteří moji žáci byli hodně talentovaní. Třeba Ondřej Pátek působí u Marty v kapele, jinému budu hrát já na absolvenťáku.

Na svět jsem pomohl čtyřiceti až padesáti kapelám, které neměly šanci prorazit. Měl jsem amatérské studio, kde se natáčely jejich singly a ty pak vydával Supraphon. Kabát, Arakain, Vitacit a další. Teď už je válcujou jejich děti. Dost se mi líbí třeba Dymytry, založil je zrovna synek šéfa Arakainu.

Kolik máte v současnosti kytar?

Asi pětadvacet. Nejradši mám červenou ibanezku. Nevypadá nic moc, středně drahá, koupil jsem ji v pětaosmdesátém v Hanoveru. Měli jen dvě a já si vybral dobře. Někdy se to prostě povede. Měl jsem daleko dražší kousky, ale k téhle se pořád vracím. Občas ji vyměním za jinou, ale kluci mi vždycky připomenou, že je nejlepší. Průběžně používám deset, dvanáct kytar, mám je různě rozmístěné. Některé v pracovně, jiné ve studiu, jen tady v Rakovníku mám s sebou, tuším, čtyři.

Co vás vedlo k eko-albu Prázdniny na zemi?

Kdysi jsem se v Československém rozhlase setkal s člověkem, který se zabýval ekologií. Já tehdy vůbec nevěděl, co to slovo znamená. Jestli to není třeba něco sprostýho. Vysvětlil mi, že zkoumá ovzduší, přírodu a vůbec prostředí v naší republice. Tajný projekt. Výsledky katastrofální. Přírodu využíváme a nestaráme se o ni. Mě to zaujalo, poslal jsem Zdenku Rytířovi devět témat jako vzduch, stromy, město, voda a tak. Moc se mu to líbilo a obratem napsal scénář s názvy písní a já k nim složil muziku.

Nebyla to obvyklá témata populární hudby.

Málokdo měl tehdy tušení, jak je tady příroda v háji a já samozřejmě taky ne. Nebyli jsme zvyklí si takových věcí všímat. Ve Vltavě ani rybka, dneska pstruzi. Krušné hory porostlé pahýly, dvacet kiláků od Prahy nebylo město vidět. Pár let po revoluci jsme jeli hrát do Poděbrad a já koukám, co je to v dálce za hory, nikdy jsem si jich nevšiml. Byly to dřív neviditelné Krkonoše.

Co chystáte?

Právě jsme natočili dvacátou první desku. Jmenuje se Trilobit. Vloni jsem hrál v bostonské Berklee College of Music a oslovil jsem dva šikovné tamní studenty. Klávesy a sedmistrunná kytara. Ti kluci přijeli a natočili nám skoro celou desku. Jen občas tam mám nějaká sóla a backlighty, Nikdy jsme to ještě neudělali.

Lída Faflíková

Chybí ještě hrobník

Obliba revivalů dřívějších známých kapel či comebacky těch, co ještě drží pohromadě, jsou záchytným bodem v překotně se rozvíjejícím světě. Je to odpočinek, vzpomínka, ujištění, že něco ještě funguje postaru. Petr Janda průběžně komentoval věkovitost některých písní i členů kapely. Například vtipná hláška: „Poslední tři alba nám čirou náhodou křtili samí doktoři. Srdcař Pirk, urolog Grill a psychiatr Cimický. Je zřejmé, kde si hledáme kamarády. Trilobita nám v září pokřtí, věřte nebo ne, patolog!“