Ondřej Svoboda coby chrabrý rytíř a Hana Pilíková jako paní Koutná, hlavní představitelé komorní realistické fantasy Bazárek.

Derniéra hry byla přáním režiséra Jiřího Suka

Bazárek hráli Tyláci naposledy

RAKOVNÍK. Koupíte si v charitativním bazaru cínový pohárek. Jako stvořený k tomu, abyste si ho vystavila na krbové římse mezi jezevčíka a fotku zesnulého manžela. Jenže pak vám někdo zabuší na dveře. A ejhle. Nešálí vás zrak, za nimi stojí nebojácný rytíř, syn slavného Lancelota. „Spanilomyslná,“ osloví vás uctivě a vy pochopíte, že vaše nová veteš za pár korun je bájný Svatý grál, za kterým se ten oslnivý mladík s krásnýma očima plahočí napříč staletími.

Přesně to se stalo paní Koutné, hlavní postavě povídky Rytířství od Neila Gaimana, podle níž napsala Eva Suková pro rakovnické ochotníky hru Bazárek. Komorní realistická fantasy měla premiéru v březnu 2015, v sobotu 3. února ji mohli diváci vidět naposledy.

„Samozřejmě je pro každého režiséra těžké se rozhodnout, že je na čase se s hrou rozloučit. Rakovnický Tylák ani derniéry nikdy nedělal. Je to až můj, nechci říct přímo vrtoch. Zkrátka jsem si to přál, protože mi to připadá jako důstojné zakončení let, která jsme spolu strávili. Kdo Bazárek vidět chtěl, tak ho viděl, a kdo ne, tak mu nezbude, než si klepat na hlavu,“ říká režisér Jiří Suk.

Na začátku Bazárku byla věta Evy Sukové, která právě dočetla povídku Rytířství: „Hele, to by nebylo špatné udělat na divadle.“ Manžel Jiří ji tedy přečetl také, pak si sedli, uvařili kafe a představení se začalo rýsovat. Základní dějová linka zůstala stejná, jen se příběh přesunul do českých reálií a přibyly v něm různé vtipné situace (například to, že profil dveří připomene rytíři kříž, a tak poklekne, aby se pomodlil, nebo jeho úšklebky nad nabízeným čajem s citronem, protože Britové přeci pijí zásadně černý a s mlékem).

„Byl to svým způsobem velký experiment, protože Tylák dělá standardně věci hudebního divadla a velké projekty se spoustou herců. Chtěli jsme si ale zkusit i komorní a realistické hraní a blízký kontakt s publikem, což je o něčem jiném,“ říká Jiří Suk. Tím ale experimentování neskončilo.

Protože příběh začíná i končí v bazaru, pojali scénu netradičně. Na jevišti byli jak herci, tak diváci a kol dokola byli obklopeni skutečným bazárkem. Vše, co bylo vystavené, bylo na prodej a výtěžek šel Domovu Ráček. Skvělý nápad s bazárkovými předměty ale nevyzněl přesně tak, jak si Sukovi představovali. Vyžadoval totiž moc velkou účast diváků.

„Zamýšleli jsme, že do bazárku budou lidi nosit věci s příběhem. Návod, jak na to, byl součástí programu k představení. Bohužel se to nechytlo. Ale byl to pokus, nemůžeme nikoho nutit, aby nám něco nosil a ještě k tomu psal příběh,“ vysvětluje Jiří Suk.

Hře podle něj možná i trochu uškodil název Bazárek. Na plakátech byl dost matoucí a spousta lidí ani netušila, že nejde o skutečný bazar, ale divadlo. „Mít něco na repertoáru s tím, že to možná za dva roky oprášíme a jednou zahrajeme, nemá smysl. Bazárek si své odžil, jezdili jsme s ním i po republice, kam si nás pozvali kamarádi a spřízněné duše, které nás viděly na divadelní přehlídce,“ říká režisér. Kdy se s manželkou Evou pustí do nového divadelního projektu, zatím neví. Záleží, kdy znovu přijde s větou: „Hele, to by nebylo špatné udělat na divadle.“

Markéta Hartlová

Nešťastní „kramáři“

Udělat ze scény skutečný bazar plný veteše byl znamenitý nápad. Líbil se všem. Tedy do chvíle, než si uvědomili, že se všechny věci samy neodnesou. „Samozřejmě se nám to vymstilo. Kvůli každému představení jsme museli vybalovat a zabalovat spoustu krámů a pořád s sebou tahat spoustu nepotřebných krabic. Když se pak při představení prodaly jen dvě, tři věci, tak nás herci za ten nápad dost proklínali,“ směje se režisér Bazárku Jiří Suk.