Tři králové, Marie, Josef, Ježíšek, anděl, pasáček, děvečka a ovce zdaleka nejsou všechny postavy v betlému manželů Lillových. Na snímku chybí ještě sedlák se selkou, muzikanti a velbloud.

Figur postupně přibývá, už jich je jednadvacet

Betlém je v životní velikosti

KOLEŠOVICE. Kolešovka sice v zimě nejezdí, ale přesto ke zdejšímu železničnímu přejezdu v poslední době míří spousta lidí, auta tu zastavují a jejich osádky nadšeně fotí. Tentokráte to však není kvůli parnímu vlaku. Tím, co poutá pozornost každého, kdo jede, či jde kolem, je velký slaměný betlém, který před svým domem postavili manželé Lillovi.

Tři roky se jim ho dařilo před zájmem médií ututlat, ten čtvrtý si ale sousedé řekli, že je na čase porušit zákaz, protože o tak povedené věci by se mělo vědět. „Co máme s vámi dělat, když už to víte,“ směje se Ludmila Lillová: „Stejně je to nejspíš naposledy, co jsme ho postavili. Kdo ví, jestli na to příští rok ještě budeme mít sílu.“

Manželé Lillovi jsou v důchodu, neradi ale sedí se založenýma rukama, proto se paní Ludmila ráda věnuje ručním pracím a její muž kutí v dílně. Obojí se jim při tvorbě betléma moc hodilo.

„Začalo to tak, že mi můj zeť nadšeně vyprávěl, jak někde podobný betlém viděl, a já neprozřetelně dodala, že kdybych měla seno, udělám ho taky. A on na to nezapomněl. Další rok v červenci najednou přijel a měl v káře seno. Tak se ptám, proč nám ho veze, a on, že na betlém,“ vypráví Ludmila Lillová s úsměvem.

Manžel tedy v dílně svařil pár drátů, aby měly postavy kostru, na kterou se bude seno navazovat, a pustili se do díla. První rok byl betlém skromnější než dnes, tvořila ho jen Marie, Josef, Ježíšek a pasáček s ovcemi. Původně měl zdobit zahradu, ale rodina je umluvila, aby figury umístili před dům. A protože se Kolešovickým líbil, v příštích letech se stále rozšiřoval. V druhém roce přibyli tři králové s velbloudem, v dalším tři muzikanti a selka s děvečkou a letos anděl se sedlákem.

Kromě postav tvoří betlém i přístřešek, takže některé figury jsou kryté, většina ale musí odolávat větru, dešti a sněhu, proto nevydrží déle než jednu sezonu a v příštím roce je musí Lillovi vázat nanovo. Jen velbloud přečkal v garáži od loňské zimy.

„Letos už jsem byla vážně rozhodnutá, že betlém dělat nebudeme. Ale v říjnu, když jsme zrovna nebyli doma, mi volá pan Svítek, který pracuje u obce, že stojí u vrátek a veze nám pruty lísky na boudu do betléma. A když už jsme je tu měli, nakonec jsme ho udělali. Ono je to opravdu náročné. Musíte začít už v listopadu a zabere to spoustu dní.“ Nejnamáhavější je postavit přístřešek, s tím už jezdí Lillovým pomáhat vnuci.

„Nikdo nejsme výtvarník, takže ovečky jsme zkoušeli motat celá rodina. A dost jsme se u toho nasmáli, protože nám z toho vycházeli spíš psi nebo kozy. Nakonec jsme jim dali kožešinu z beránka, aby to bylo jasné,“ smějí se. Proporce postav měřili podle sebe a dráty, které tvoří kostru rukou, jsou ohebné, aby se s nimi dalo hýbat. Aby nemohl figury shodit vítr, jsou do země zapíchnuté.

„Bez toho by snadno popadaly. Když jsem letos oblékla muzikanta a nechala ho stát pod pergolou, přišel vítr a on se vyválel na dvoře, jako kdyby přišel ze zábavy,“ zmiňuje další perličku paní Lillová. Před domem je ještě dost místa na další figury. Například na pasačku a hejno hus, které navrhla sousedka. Možná, kdyby se našlo pár nadšenců, kteří by přišli s pomocnou rukou, Lillovi by si svoje slova, že letos stojí betlém naposledy, ještě rozmysleli.

Markéta Hartlová

Já bych si moc přál...

U slaměného betlému se zastavuje spousta lidí a pochopitelně dětí. Jejich návštěvy bývají nejroztomilejší. Minulý týden se tu při vycházce zastavila i zdejší školka. Děti se postavily do špalíru a pak jedno po druhém nesměle přistupovaly k jesličkám a špitaly: „Ježíšku, prosím tě, já bych si moc přál, abys mi přinesl...“ Co? To přeci slyšel jen Ježíšek.