Jaroslav „Hynek“ Mácha pracoval ještě na části paravanu.

Kamil Ostrčil se svým Nickou nejvíce oslovil návštěvníky Křivořezání.

Štěpánka a Zdeněk si v každém tématu najdou to, co je jim blízké.

Dvaadvacáté Křivořezání s téměř třiceti řezbáři

Křivoklátské pověsti i Filipína

KŘIVOKLÁT. „Vemte si medvídka... Vážně nevím, jak to žena dělá, pokaždé ráno promění se celá! Je pravdou, že vstane trochu zvadlá – stačí však chvilka u zrcadla…,“ i takto vás vítají řezbáři na Křivoklátu, když se za nimi po roce opět vypravíte. Jeden nabídne bonbon, druhý vám přečte něco ze své nové knihy básní a třetí překvapí tím, že vám předvede své mechanické hračky – pochopitelně ze dřeva. Čas mezi nimi uteče jako voda a vás vlastně vůbec nepřekvapí, že se všichni shodují v tom, jak rádi se vracejí.

Samkové

Letos se na Křivořezání sešli již po dvaadvacáté a kapacita, která je 30 řezbářů, byla téměř naplněna. Tématem tohoto ročníku byly křivoklátské pověsti a několik jedinců ještě pracovalo na paravánu Filipíny Welserové, který je rozpracován už třetím rokem a mělo by jej tvořit čtrnáct obrazů. „V průběhu Křivořezání jej dokončíme a obrazy zapustíme do rámů, které nám dělá uměleckořemeslná škola v Praze. Na podzim by měl být sestaven a představen veřejnosti,“ přibližuje vedoucí řezbářů Radko Samek.

Sám však pracuje na řezbě z loňska, kdy byly tématem Lucemburkové: „Je to lazebnice Zuzana, která podle pověsti osvobodila Václava IV. z vězení. Vyřezal jsem ji s ledňáčkem, neboť Václav byl tak zpodobňován a ledňáčka měli lazebníci i ve svém znaku,“ vysvětluje. Na rozdíl od většiny řezbářů tu není Sam, jak je řezbáři přezdíván, sám. Kousek od něho vyřezává jeho žena Diana čerta z pověsti o podvedeném čertovi a u vedlejšího stolu syn Robin dokončuje obraz Filipíny u císaře Ferdinanda, jehož žádá o odpuštění.

Slavíci a hejblata

Druhou skupinkou, o níž by se dalo říci – řeže celá rodina, jsou Dvořákovi. Otec Jan pracuje na pověsti o koledě. „Sv. Václav na Štěpána nese se svým sluhou dárky do podhradí. Sluhu velmi zebou nohy, tak mu Václav poradí, ať stoupá do jeho šlépějí. A hned je mu teplo,“ líčí svůj příběh ve dřevě.

Jeho žena Pavla ztvárňuje, jak podle pověsti nechal Karel IV. nachytat slavíky pro svou ženu Blanku, aby jí zpívali v šestinedělí pod oknem. „Ornitologové tvrdí, že slavíci pohromadě nezpívají, ale prý to ještě zopakoval Ferdinand Tyrolský, když mu tu Filipína porodila dvojčata,“ usmívá se, zatímco připevňuje dřevěné slavíky na větvičku. Jejich dcera Ludmila nezapřela, že zdědila otcovu hravost, a v pověsti o prachovém kříži se vyřádila i mechanicky. Kříž se totiž podle pověsti propadá stále hlouběji, proto i ten její se dá zvednout a spustit: „Systém jsem si vymyslela, ale táta ho zjednodušil,“ říká mladá violistka, která tvrdí, že případné řezbářské zranění se jí zahojí, než začne škola.

Nicka i anatomie

Hned na dvou místech vzniká šašek Václava IV., kterému se říkalo Nicka. Pověst o něm praví, že mu po jakési při přičaroval kouzelník Žito namísto rukou koňská kopyta. Jednoho Nicku tvoří Kamil Ostrčil a druhého, jako loutku, Oskar Podávka: „Loutky dělám poměrně často, takže to nebude až tak náročné, prostě udělám kašpárka s kopyty,“ usmívá se.

Asi nejdéle si posedím u Stanislava Filipa z Karviné, který mi čte básničky ze své knihy Podrobná anatomie tvého těla, ale ukazuje i knihu Karvinské pověsti, která byla nominována mezi top desítku v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Pan Filip pověsti přebásnil a knihu ilustrovalo na sedmdesát dětí z karvinských škol. Podobný mustr by prý chtěl použít na křivoklátské pověsti. „Rozhodl jsem se je přepracovat a byl bych rád, kdyby mi je zdejší děti také pomohly ilustrovat. Knihu bych pak věnoval hradu, protože Křivoklát si to zaslouží. Už mám čtyři,“ ukazuje rukopis, ale příchozího rozhodně upoutají i jeho kolorované plastiky.

Poprvé

Zlatý stradonický poklad inspiroval Honzu Pitálka, který na Křivoklát dorazil už po dvacáté, takže by se dalo říci, že kasteláni se mění, ale Křivořezání a Pitálek zůstávají. Mezi sedmadvaceti řezbáři se však najdou i úplní nováčci. Jedním z nich je Jiří Kafuněk z Jaroměřic nad Rokytnou, který tvoří Kateřinu z pověsti o koledě a lásce. Vybral si ji prý nejen proto, že má rád ženy – i ty dřevěné, ale i proto, že to je jediná pověst, kde není krev. Krutovládce si vybral další z nováčků Křivořezání Jiří Potužník ze Sušice. „Vybral jsem si portrét, protože se mi ztvárňuje lépe. Jinak dávám přednost práci s motorovou pilou, ale kvůli takovéto akci jsem se rád vrátil k dlátům, s nimiž jsem začínal.“

Mezi další řezbářské stálice patří i jediný zdejší zástupce Přemysl Bouška, který tu letos byl bez syna a vytvářel reliéf Ohnivce. „Hodně jsem vytloukal ručně a teď mě ještě čeká zarovnávání malými dlátky, takže mám před sebou opravdu hodně práce.“

U svého standardu zůstali dva další „staří“ známí Zdeněk Liberda ze šumavské samoty a Štěpánka Maryšková. Zatímco Zdeněk tradičně tvoří hůl – letos čertovu, Štěpánka má před sebou objemný špalek a dlabe do něho abstrakci představující lásku mezi Annou a Richardem II. Anna je ztvárněna jako zárodek lásky a Richard ji objímá. Celek současně vypadá jako rozvíjející se, trnitá květina. Není divu, jejich láska opravdu nebyla jednoduchá, Anna velmi brzy zemřela a Richard ji miloval natolik, že nechal udělat náhrobek, kde je s ní v pevném objetí. Pochopitelně lidí i příběhů bylo na Křivoklátu v prvním srpnovém týdnu ještě mnohem více. Pokud jste s řezbáři nepobyli letos, zkuste to za rok, zjistíte, že to stojí za to.

Lenka Pelcová