Roman Jašek poguje s kapelou Jezerel. V Rakovníku už hráli popáté. Foto Pavel Sklenička

Zelený čtvrtek a radost až do půlnoci

Moraváci bavili Rakovník

RAKOVNÍK. Zelený čtvrtek pořádaný restaurací Šalanda je od letošního ročníku zcela regulérním hudebním festivalem. Tři rakovnické a dvě moravské kapely vyhrávaly ve středu Husova náměstí od odpoledních hodin. Stála tu velká stage s aparátem kulturního centra, vytápěný stan pro případnou nepřízeň počasí a stánky se zeleným pivem. Vytočilo se ho přes 4000 půlitrů. Zda to stačilo na pokrytí veškerých nákladů, těžko říct. Vstupným byla totiž jen dobrá nálada. Ale pořadatelé ze Šalandy to moc neřeší. Společně si užívali předvelikonoční atmosféru a těšilo je, že si na akci našlo cestu kolem patnácti stovek lidí. Navíc si vůbec nikdo nestěžoval, že se hrálo až do půlnoci.

O úvod odpolední části programu se postarala kapela Mr. Feelgood, v jejíž sestavě působí bývalí Brutusáci Čenda Monhart, Vašek Košař a Petr Bradáč. Takže svěží rokenrol i vlastní skladby z dílny Košaře a Monharta včetně hitu Zdá se mi, který proslavil televizní sitcom Comeback.

Druhou domácí partou byli Rock Slaves, což jsou bratři Štenglové s Tomášem Karlem za bicími a Andreou Strnadovou u mikrofonu. Jejich šestnáctipoložkový play list zdobily písně od AC/DC přes KISS, Iron Maden až po Offspring. Když se k tančícím dětem pod podiem přidala i půvabná zpěvačka, aby uvolnila místo za mikrofonem Martinu Štenglovi, zazněli i Kabáti či Wanastowky.

A to už se pomalu začalo stmívat a na podiu se objevili sympaťáci z Falešné ozvěny. Set jejich hitů z poslední desky Byt, co by za to stál i starší pecky z prvního cédéčka už nenechal nikoho v klidu a koncert se překlopil v regulérní taneční party.

A pak už přišli na řadu první Moraváci. U2 revival dorazil do Rakovníka až z Brna a nabídl zvukově i obrazově velmi věrnou napodobeninu slavné irské sestavy. Zvláště Petr Krampera je jako Bono naprosto dokonalý. „Děláme to 16 let, posledních 8 až 10 let jezdíme velké festivaly po celé Evropě. Já jsem služebně nejmladší, jsem v kapele sedmý rok. U2 je naše oblíbená kapela, ale vyhovuje nám i její životní filozofie. Je to hlavně křesťanská kapela a třeba já se taky považuji za křesťana,“ vysvětloval Petr Krampera, který se po koncertě omluvil i za krátký zvukový výpadek. „Asi odešel nějaký zesilovač, takže to chvíli muselo být pro lidi docela děsný,“ komentoval technický problém. Ale kapela i bez samplů a podehrávek dokončila začatou píseň téměř „uplugged“ a společně s ní zpívalo i celé náměstí.

Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Až kolem 23. hodiny vlítl na stage Jezerel z Třebíče a hned s prvním taktem bylo jasné, že budeme svědky nevídaného nářezu. Zpěvák Rendy vykulil oči a začal se pohybovat jako Mick Jagger křížený s pankáčem ze staré školy. Jejich narozeninová pecka mi asi navždy zůstane v uších i s podmanivým textem: „Co bylo není, co nebylo je. Čas letí jako vidle do hnoje. Stejně se zapíchnou, tak to je. My to však nechceme vzdát bez boje. Dáme si ještě jednu, konec je v nedohlednu...!“ A to už pod podiem a chvílemi i na něm pogoval také Roman Jašek s manželkou Evou a další tváře Šalandy.

Těsně před půlnocí dali ostřílení hardcoráci Armstrongův Wonderful world a byl konec. Přestože lidi zůstali na náměstí sedět ještě dlouho do noci, nikdo si nestěžoval. A nebýt několika větví, které uřezali stavěči stanů z napučených hlohů, neměla by akce jedinou chybu. „Snad to půjde naroubovat,“ krčil rameny Roman Jašek.

Pavel Sklenička