Vladimíra Mišíka tentokrát v Pecínově doprovodilo folk-rockové sdružení Čundrground.

Čundrground v Hospodě na Růžku rozhodně zabodoval

Vladimír Mišík – upřímný i jadrný

PECÍNOV. „Chodíme žebrat za brány ráje, kde vládnou jazzmani a bigbít hraje, nosí se punkrock a podkolenky a stíny pod okem místo rtěnky. Tančí se šmajdák a ploužáky, z beden nám skáčou repráky. Študák si zazpívá své mondénní blues, pak čeká u piva na autobus…,“ Pokud vás po přečtení těchto slov napadne Vladimír Merta nebo Vladimír Mišík, jste na správné adrese. Právě Vladimír Mišík tuto Mertovu skladbu zahrál v pecínovské Hospodě na Růžku, kam se vrátil v sobotu 21. ledna bez jednoho měsíce po roce.

Vladimír Mišík do Pecínova zavítal již po čtvrté a stejně jako při jeho předchozích návštěvách byl zdejší sál zaplněn do posledního místečka. Zpočátku tu prý nebylo příliš teplo (pokud jste neseděli přímo u žhnoucích kamen), ale muzika a počet návštěvníků vykonaly své, takže po dvou hodinách Mišíkova koncertování už bylo příjemné teplo všem přítomným.

Oproti loňskému roku, kdy sem tento český kytarista a zpěvák zavítal s celou kapelou E.T.C., jej tentokráte doprovodilo příležitostné folk-rockové sdružení Čundrground. To pro tentokrát představoval Vladimír Pavlíček (housle) a skvělý kytarista Petr „Kulich“ Pokorný. Písní Láska je jako peníze společně zavzpomínali na autora textu Josefa Škvoreckého. Nicméně Vladimír Mišík přidal i jednu vzpomínku na Toronto: „Ten text se mi kdysi dávno zalíbil, takže když jsme byli s Honzou Hrubým v Torontu – to je asi dvacet let – mysleli jsme si, že se se Škvoreckým potkáme, ale to se nám nepodařilo. Byli jsme tam na setkání Čechů tamní komunity a bylo to docela prima. Bydleli jsme v mateřské školce, což bylo také fajn. Když po nás chtěli vědět, jaké máme představy o ubytování, měl jsem jen jednu podmínku, že chci u postele lampičku, abych si mohl číst. Ale na to nedošlo, protože hned vedle byla restaurace Praha a my tam měli otevřený účet. Takže bylo jasné, jak se to bude vyvíjet. Jediná zrada, která na nás číhala po návratu z restaurace, byly malinké pisoárky.“

Pochopitelně nemohly chybět ani Mišíkovy nejznámější skladby, takže není divu, že pecínovským sálem zněla nejen píseň Stříhali dohola malého chlapečka. Stranou nezůstal ani Josef Kainar. Z jeho textů jmenujme alespoň skladbu U nádraží. Ale došlo i na cikánské rytmy, a to v písni, která vznikla díky dokumentaristovi Břetislavu Rychlíkovi. „Když před mnoha léty točil dokument o koncentračním táboře v Letech, našel tam sešit plný textů. A protože je kromě jiného i folklorista, byl nadšený a oslovil spoustu svých přátel, hudebníků, aby k nim dopsali hudbu a udělali z nich písničky. Přinesl jsem ji jenom já. Text je cikánský, harmonie víceméně také, ale vymyslel jsem si ji sám,“ přiblížil Vladimír Mišík zrod písně.

Byť v závěru koncertu poměrně jadrně tento nastávající sedmdesátník prohlásil, že už se na koncertování může vykašlat, doufejme jen, že se ze svých zdravotních problémů vykřeše a ještě jej třeba v Pecínově zažijeme. Živý koncert v tomto příjemném prostředí totiž stojí za to.

Lenka Pelcová