Tomáš Poláček spolu s hercem Alanem Novotným.

Listování tentokrát přiblížilo pouť reportéra Tomáše Poláčka

Na cestě třemi kontinenty s 250 řidiči

RAKOVNÍK. „Dá se vůbec dostopovat z Prahy do Ohňové země, odkud mám z města Ushuaia koupenou letenku do Prahy? Není to nesmysl? Máme 6. 6. 2015 šest hodin, šest minut, svítá, naposledy pohladím děti a stejně jako už tolikrát za posledních dvacet let vyrážím autobusem MHD na Jižní město, kde začnu stopovat východním směrem – na Brno, k Bajkalu anebo třeba na poslední ruské město, které se jmenuje Magadan a do něhož mi teď zbývá takových 13 000 km,“ začíná se další z příběhů cyklu Listování. Tentokrát nejde o žádný smyšlený příběh, i když příběh to je a ne ledajaký. Svou knihu Stop tu spolu se známými tvářemi tohoto pořadu Alanem Novotným a Gustavem Haškem přibližuje sám autor – novinář Tomáš Poláček.

Čtvrtroční stop

„Jak neustále měníme žánry, vybrali jsme si tentokrát takový úlet a jsme rádi, že spolu s námi cestuje se svou knihou i její autor, reportér časopisu Reportér, který stopem dojel z Prahy až do Ohňové země. Všechny eskapády své čtvrtroční poutě vtiskl do této knihy a spolu s nimi i vzpomínky na 250 řidičů, kteří mu na jeho cestě zastavili. Pečlivě jsme z nich vybírali, takže se dnes nedozvíte o všech,“ přiblížil knihu i autora Alan Novotný a před zraky diváků v Tylově divadle se v pondělí 28. listopadu začal odvíjet příběh jeho dlouhé pouti podkreslený hudbou kapely Zrní.

Cesta kostí

„Jsem v polovině cesty kostí, v oblasti, které se říká pól chladu. Veze mě kamion maskáčové barvy. „Ruský chlap má být na cestě, co by dělal doma na kanapi,“ říká Alexej, který na severu dostal práci u firmy těžící zlato a svou rodinu někde u Moskvy vídá na pár dnů v roce. Jevgenij mi ukazuje pomníky obětem zdejších gulagů, další řidič poslouchá muslimské písně a nadává na všechny ty, kteří mi nezastavili,“ čte Tomáš Poláček ze své knihy a oba herci herecky dokreslují zmíněné řidiče.

Po přeletu na Aljašku začíná jeho pouť od severu k jihu. Na otázku, kde byste se chtěli příště narodit, existuje prý jen jedna jediná odpověď: „Přece na Aljašce. Ani nestíhám zvednout ruku a už jedu. Zastavuje Karina, Ruska, která se sem provdala. Pak Jason, který má autobus předělaný na byt. Všichni jsou milí. Michael pomáhá hasit zdejší lesní požáry. Zajímá ho, jestli jsem neměl v posledních týdnech chuť se na všechno vykašlat a vrátit se domů. Říkám, že ne, ani když jsem osm hodin čekal na stop na silnici kostí anebo, když jsem se nechal ožírat komáry. Bylo mi vlastně pořád dost hezky.“

Argentina

Během hodiny trojice přiblíží na jevišti řidiče, který do sebe láme jedno pivo za druhým a k tomu šňupe lajny jakéhosi rozdrceného prášku, totální smažku, či dívku, která není psychicky zcela v pořádku a v podstatě reportéra unese, aby viděl hory v Min­nesotě. I on sám okusí cestou bílý prášek, žvýká koku a ilegálně překročí hranice mezi středoamerickými státy.

„Jedeme Atacamou kolem překrásných sopek, míjíme stáda vikuní. Dojedeme na špičku And a řidič mi řekne, že jsme na místě mého posledního odpočinku. Vystoupím z auta a opravdu je velká zima. Je to divný pocit být uprostřed hor a nikde nikdo. Ale najednou se ke mně blíží polární liška, což mě hřeje. Možná za to může výšková nemoc v pěti kilometrech nad mořem, ale připadám si jako hrdina z nějaké knížky. Už se těším, až si ji pohladím, takže mě v tu chvíli naštve, když slyším zvuk motoru. Zastaví mi a já jsem opět v euforii – Argentina je poslední země na této cestě a navíc je to země, kterou miluji od chvíle, kdy Maradona pomstil Falklandy a dal dva góly Angličanům – jeden rukou a druhý po nádherným slalomu přes polovinu hřiště. Fotbal je dobrý, dozvídám se od řidiče, ale stop ne. Stopují tu jen ty největší socky a zastavují jim jen úchylové. Měl pravdu.“

Lenka Pelcová