René Řebec pokřtil knihu „péefek“ svého otce Vlastimila.

Příjemný večer plný hudby, veršů a vzpomínek

Vlastimil Řebec PF a něco navíc

JESENICE. „Tak vás vítám, dveře jsou otevřeny, hostina připravena, orchestr čeká na pokyn dirigenta. Tak vás vítám, doufám, že zůstanete do rána. Zamčené brány se otevírají právě v noci. Klíč od té poslední je váš,“ recitovala Lenka Veselá, dvorní recitátorka Vlastimila Řebce, v úterý v podvečer v jesenickém muzeu. Právě ve zdejší výstavní síni se konal křest knihy Vlastimil Řebec PF, který byl spojen i s vernisáží téměř stejnojmenné výstavy a především se vzpomínkou na tohoto jesenického literáta a pedagoga, od jehož úmrtí uplyne v lednu pět let.

Právě tohoto výročí využil Vlastimilův syn René a sebral „péefka“, která jeho otec tvořil a pečlivě roznášel či rozesílal plných jednatřicet let. Z nich sestavil knihu, která byla pokřtěna v závěru zhruba hodinového pořadu složeného z Vlastíkových básní, hudby v podání kytaristky Ludmily Mlčochové a především vzpomínek jeho přítele Vladimíra A. Honse a syna Reného.

Protagonistům se dokonale podařilo vykouzlit před zraky přítomných, kterých se dostavil skutečně hojný počet, naprosto dokonalý obraz tohoto básníka, milovníka Francie, života a také neúnavného bojovníka. O tom, jaký Vlastimil byl, vypovídaly nejen jeho básně, ale především vzpomínky Vladimíra Honse: „Měla by tu sice znít slova Vlastimilova, ale já musím začít takovou všední věcí – omluvou. Neberte jako hulvátsví, že jsem přišel v tomto svetru. Mám k němu zvláštní vztah. Jednou jsem projížděl Jesenicí, neodhadl jsem počasí a přijel úplně zmrzlý. Na nádraží však stál Vlastimil a přinesl mi svetr. Líbil se mi, a tak se mi moc nechtělo jej vracet. Ale překonal jsem se a přivezl jsem mu jej do práce. On mi ale řekl, že mu udělám velkou radost, když si jej nechám, že si v něm připadá strašně tlustý. Od té doby jej nosím, ale výhradně na akce, které jsou s Vlastíkem spojené. Tlustý si v něm nepřipadám, protože jsem. A vždy, když si jej vezmu, vzpomínám nejen na Vlastíka, ale i na Jesenici, kde se cítil tak dobře.“

Podobně vtipně zavzpomínal na Francii a Romaina Rollanda, který byl Vlastimilovou literární láskou. Ostatně jeho kultovní knize Jan Kryštof byl věnován i dost velký prostor na výstavě. „Když jsme se vypravili do Francie, chtěli jsme navštívit i jeho hrob. Dlouho jsme jej nemohli najít, až jsme k naší hrůze zjistili, že jej nikdo ne­udržuje. Takže jsme tam nakonec strávili asi tři hodiny a hrob očistili. Pak jsme si tam poseděli a vyprávěli si o něm. Tam jsem viděl, jak člověk může být šťastný, když se mu splní sen.“

I když gró výstavy tvoří PF, najdete tu i upoutávky na jeho knihy a sem tam i nějakou Vlastíkovu fotografii. „Fotky jsem sem původně nechtěl dávat, ale nakonec jsem objevil tyto snímky, které byly udělané jako novoročenky pro Francii, kde měl táta hodně přátel. Tam neposílal básničky, protože ty nepřekládal. Takže tam posílal tyto vtipné obrázky,“ přiblížil René Řebec těsně před tím, než pokřtil spolu s dalšími zúčastněnými knihu: „Táta neměl rád, když se lilo víno na knížky, ale vzhledem k tomu, že jsme spolu v určitých fázích života trochu bojovali, neodpustím si to a na tu knihu to normálně naleju,“ dodal s úsměvem, a vy vězte, že v podobném duchu se nesl celý večer. A jakmile si projdete výstavu, jistě dáte za pravdu závěrečným slovům Vladimíra A. Honse: „Vlastimil ve sbírce Vánkovatění napsal: ...jen těch polibků mohlo být více. Když si projdete výstavu, možná si řeknete – těch stránek mělo být více.“

Lenka Pelcová