David Daenemark uvedl v pátek 13. května svůj nový hraný film

Psi jsou opravdu bez viny

RAKOVNÍK. V pátek 13. května proběhla v kinosále Tylova divadla premiéra snímku scénáristy, kameramana a režiséra Davida Daenemarka „Jen psi nemají viny“. Autor ho prezentuje jako drama či psycho-thriller. Pokud chtěl Daenemark vytvořit dílo, které bude mít na jedné straně řadu obdivovatelů a na druhé straně stejně početnou řadu kritiků, tak se mu jeho záměr podařil. Pokusme se na nový film podívat očima neutrálního diváka…

Herci

Herecké výkony jsou bezesporu nejsilnější složkou filmu. Výborní Marek Pavlík (reportér Julius Rache), Lucie Dražilová (fotografka) a Jiří Štraub (mentálně postižený mladík) pozdvihují svými výkony film na koukatelnou úroveň. „Já jsem si se svou postavou moc nerozuměla. Už od začátku jsem řešila, co ji vede k chování, které tam je prezentováno. Pak jsme se poznávaly čím dál tím víc a až když jsem ji úplně opustila, tak mně došly všechny ty nuance,“ řekla ke své roli Lucie Dražilová. „Pro mě je bulvární novinář člověk, který se, aby ohromil své čtenáře, neštítí získávat informace i ilegální cestou,“ doplňuje Marek Pavlík. Důležité prý je, aby přinesl čtenářům to, co chtějí číst, a vůbec není důležité, zda je to pravda, nebo ne.

Oba protagonisté, kteří v podstatě „neslezli“ z plátna, byli postaveni před poměrně náročný úkol. Plitký a nedotažený scénář jim moc prostoru na hlubší prokreslení postav nedával. Spousta (mnohdy samoúčelné) nahoty, sex (místy) balancující na hranici pornografie, příval sprostých slov, brutalita, hektolitry krve, všudypřítomná dekadence, s tím vším se museli herci vyrovnat. A dá se říci, že v rámci možností i vyrovnali.

Příběh

Nejslabší složkou filmu byl podle mého názoru scénář a příběh vůbec. Autor se pravděpodobně snažil ukázat „odvrácenou tvář“ dnešní společnosti a vybral si k tomu novináře a fotografku blíže nespecifikovaného bulvárního plátku. Bohužel si nedal moc práce s tím, aby zjistil, jak to doopravdy v zákulisí takových žurnálů chodí. A omezil se jen na vnější projevy, resp. na to, jak si laická veřejnost práci takových novinářů představuje. O výrazových prostředcích, kterými autor předává své „myšlenky“ publiku, jsem se už zmínil. Způsob ztvárnění není ale ničím originální, stačí se podívat na americký film Sin City – město hříchu, a je vám jasné, kde se autor inspiroval. Na diváka valí jednu „katastrofu“ za druhou a zcela vynechává oddychové pasáže. Tím se film dostává do značné nevyváženosti a po půl hodině začíná být nepříjemný.

Příběh je velmi jednoduchý: reportér s fotografkou zachycují pro svůj bulvár „žumpu“ města. Díky svým informátorům „asistují“ u sebevraždy mladíka a nafotí ilegální psí zápasy kdesi na periferii. I když k sobě nemají žádný citový vztah, občas spolu skončí v posteli. Redakce novin je zúžena do postavy mentálně postiženého chlapce, který zde uklízí a fotografka ho neustále ponižuje. To je, jak se záhy ukáže, klíčový moment celého příběhu. Chlapcův bratr si na ni v noci počká a mezi dětskými prolézačkami ji brutálně znásilní. Rache ji nad ránem objeví ve zbědovaném stavu, cosi mu v hlavě přeskočí a „posílen“ pervitinem se vydává hledat pachatele. Objeví ho v bytě postiženého chlapce. Aby divákovi došlo, že se právě převtělil do role „Zorro mstitele“, zabere kamera Dostojevského knihu „Zločin a trest“ povalující se mezi fotkami nahotinek. Rache kluka spoutá, naloží do auta a v jakési místnosti, které běžně vídáme v přihlouplých amerických krvácích, ho přiváže k ústřednímu topení. Když se dozví, proč kluk fotografku znásilnil, bez mrknutí oka ho zastřelí. Právě potrestal zločin! Pokud byste čekali, jak se bude příběh vyvíjet dál, zda bude reportér zatčen a potrestán, nedočkáte se. Jediným „trestem“, kterého se mu dostane, je výprask od party pořádající psí zápasy…

Zpracování

K této složce filmu stačí říct jediné – méně by znamenalo více. Není pochyb o tom, že David Daenemark je zdatným animátorem. Animací ale „naplácal“ do filmu tolik, že se mnohdy stávají rušivým elementem. Přišlo mi to, jako kdyby chtěl diváky ohromit sdělením: „Koukněte, co všechno umím!“ Ano, umí toho dost, ale co mu chybí, je pokora. Zatím co animace v titulcích, nebo třeba i při jízdě Racheho „v pervitinovém rauši“ pobaví, ty, které Daenemark „vmontoval“ do scény dialogu sebevraha s reportérem na střeše, vyloženě ruší. A takových míst je ve filmu víc. Co mně ale vadilo úplně nejvíc, to je několik pasáží asynchronních dialogů. „Srovnat“ pohyb úst se zvukem není (ani v amatérských podmínkách) zas až tak složité.

Podle mého názoru není velké plátno kina tím pravým médiem ke zhlédnutí podobného filmu. Mnohem lépe by vyzněl (navzdory všem nedostatkům) v komornějším prostředí domácího kina, na obrazovce televizoru či počítače. Navzdory všem zmíněným výtkám ale snahu skupiny mladých rakovnických tvůrců okolo Davida Daenemarka natočit netradiční film s kontroverzní tématikou oceňuji. Určitě si své diváky najde. Pokud bude jeho autor ochoten se nad svým dílem kriticky zamyslet, poučí se z chyb a podaří se mu přenést přes své ego, jsem přesvědčený, že se od něj jednou dočkáme velkého hodnotného díla. Talent na to bezesporu má.

Tomáš Bednařík