Petr Chmelík
Za Petrem Chmelíkem
Jeho pochvalné glosy „evropská třída dixielandu“ nebo „pánové, dneska to byl spíš swing než dixieland,“ pronášené s charakteristickým drnčivým „r“ nám budou znít v uších už napořád.
Petr Chmelík byl příznivcem a respektovanou osobností Brass Bandu Rakovník i dalších regionálních kapel a měl upřímnou radost, když se jim dařilo. Svoji stopu zanechal i mezi rakovnickými divadelníky. Pomáhal jim „zapalovat“ mlýn v Tvrdohlavé ženě a na další léta se stal nepsaným členem souboru. „Měl rád, když to bylo cítit člověčinou,“ vystihuje jeho zájem o umění dělané „od srdce“ principálka DS Tyl Alena Mutinská.
Profesí byl technik (se specializací na pyrotechnické efekty) ve filmovém studiu Barrandov a pohyboval se mezi velikány českého filmu. Možná právě tohle prostředí jej podněcovalo k zájmu o jazz a swing, literaturu i dějiny. Současně byl i náruživým sběratelem těchto děl a když rozpoznal, že má někdo opravdový zájem, rád se o poklady svojí diskotéky nebo knihovny podělil. Rád vzpomínal i na koncert Louise Armstronga v šedesátých letech v Lucerně, ze kterého pořídil cenná fota. Když se v Praze objevil některý z jeho velkých swingových nebo bluesových miláčků, rozhodně nesměl chybět.
Na rakovnickém náměstí ho při korzování s taškou přes rameno už nepotkáte. Odešel náhle zkraje minulého týdne ve věku nedožitých osmdesáti let. Tak náhle, že některé věci, které jsme si slibovali, se už nikdy neuskuteční. Třeba vzpomínání na natáčení filmu Tři oříšky pro Popelku, které jsme chtěli zprostředkovat čtenářům Raportu.
Kdo jste znali Petra Chmelíka, vzpomeňte si na něj, až zas tuhle nestárnoucí pohádku budou vysílat o Vánocích v televizi. Pod exteriérovými scénami točenými v třeskutých mrazech je i jeho technický rukopis. Jistě stojí mimo záběr kamery – někde opodál...
Sláva Vaic
