Stanislav Zindulka bavil hodinu rakovnické seniory.
Ve středu se v sále KC „rozterhl pytl“ s vtipem a dobrou náladou
Zindulka?! To jste vy, Bedrníku?
RAKOVNÍK. Poslední předvánoční Čtvrtletník pro seniory, který se uskutečnil ve středu 9. prosince, se vymykal z ranku těch běžných. V jeho úvodu popřáli všem přítomným co nejpříjemnější prožití vánočních svátků a vše dobré v novém roce ředitel KC Jiří Karel i starosta města Pavel Jenšovský. Po této oficialitě následovala hodinka, kdy rakovnické seniory bavil svými historkami čtyřiaosmdesátiletý herec Stanislav Zindulka.
„Přijel jsem do Rakovníka velmi rád. Vystupoval jsem tu jen málokdy, ale my herci máme vaše město velmi rádi. Je to rodiště jednoho z nejlepších českých herců Zdeňka Štěpánka, což nás sem táhne jako magnet,“ uvedl těsně před tím, než vysvětlil, proč nechal v sále rozsvíceno: „To je schválně, abych viděl, jaké má Rakovník starší fešáky.“
Pokud byste očekávali, že na jeviště přišel unavený, starý člověk, jste na omylu. Po celou dobu svého výstupu nevyužil ani jednou připravené křeslo. Přecházel po pódiu, živě gestikuloval a bylo na něm vidět, že je plný energie. Své vyprávění měl vystavěné tak, že začal svým dětstvím a mládím, které prožil v Jilemnici, přiblížil svá studia a skončil u oblíbených hereckých historek.
„Není a nebylo žádným tajemstvím, že se jmenuji Stanislav Zindulka, přesto mě jeden profesor na gymnáziu přejmenoval. Znal totiž mou maminku, která se za svobodna jmenovala Bedrníková, i když u nás v Krkonoších se říkalo Bederníková,“ začínal první z historek, ale v této fázi ji opustil, aby přiblížil zmíněnou krajovou zvláštnost:
„V Jilemnici fungoval ochotnický soubor a tehdy platil nepsaný zákon, že ochotníci nastudovali hru, která se hrála i v Praze, a pozvali si jako hosta nějakého profesionálního herce. Tehdy přijel Jiří Plachý a na zkoušce s hrůzou zjistil, jak členové souboru mluví. Vysvětloval jim, že e nemohou do slov vkládat. Ale naučte to lidi, kteří takhle mluví celý život, za jednu zkoušku. Přesto mu chtěli strašně vyhovět, a tak jsem jako malý kluk slyšel hotové perly. Z jeviště se nesly věty jako – s hosty se rozterhl pytl, nebo hosté chodili po prských kobrcích,“ rozesmál publikum a vrátil se k původní myšlence, kdy jej pan profesor až do klasifikace zásadně vyvolával jako Bedrníka. „Pak zoufale listoval ve svém notesu a říkal – jsem zmaten. U každého žáka mám známky a poznámky, ale pak je tu jeden, u kterého nemám ani čárku. Nějaký Zindulka. Který to je? Tak jsem se přihlásil a on se podivil: To jste vy, Bedrníku?“
Zavzpomínal i na zajímavé typy lidí, které si s sebou odvezl do hereckého života, a pochopitelně došlo i na herecké legrácky, jimiž byla stará herecká garda přímo proslavená. Z nich připomeňme alespoň tu, která se týkala již zmíněného rodáka a jeho hlavní role v Cyranovi z Bergeracu. Možná si umíte představit, jak v podání tohoto herce zněla známá replika – svůj širák odhazuji v dál a s grácií tam leží on, plášť zvolna spouštím, jenž mě halí... „Zatímco ji říká, odhazuje širák i plášť. Ale tehdy se na něho kolegové domluvili, zabavili jej a garderobiérka mu na jejich popud přišila plášť pevně ke kabátci. Nic netuše, šel na scénu a ostatní z portálu pozorovali, jak to dopadne. Začal deklamovat, odhodil klobouk a pak zjistil, že plášť sundat nemůže. Povšiml si i číhajících kolegů v portále a bez dlouhých prodlev pokračoval – to jistě zákulisní záští, tož dobrá, budu bojovati v plášti.“
Lenka Pelcová
