Kapela Blue Star potěšila nejen svou hudbou, ale i nasazením.

Křivoklátský návrat do dob minulých s kapelou Blue Star

Šlágry jen pro hrstku posluchačů

KŘIVOKLÁT. V podvečer státního svátku ve středu 28. října se v Královském sále hradu Křivoklátu uskutečnil velmi příjemný koncert, který připomněl doby, kdy dámy byly dámy a páni se k nim chovali s gentlemanskou noblesou. Na Křivoklát totiž zavítal orchestr Blue Star, jenž interpretuje hudbu 30. a 40. let 20. století, a přenesl tak – bohužel jen hrstku posluchačů – do dob dávno minulých.

Hned v úvodu se musím přiznat, že tuto dobu, hudbu i filmy z ní mám velmi ráda, a tak bych si téměř dvě hodiny mohla připadat jako v ráji. Za to, že tomu tak nebylo, mohlo v podstatě jen několik „drobností“. Vzhledem k tomu, že ansámbl hrál skvěle a konferenciér neustále vybízel k tanci, mi neskutečně chyběl partner, takže mi nezbývalo nic jiného, než se alespoň trochu vrtět na židli.

Vlastní vrtění pak mělo ještě druhé, sekundární plus a sice, že se při něm člověk trochu zahřál. V sále totiž byla značná zima, kterou kromě tance či topení mohl zažehnat snad jen doušek svařáku či teplé medoviny. Ani jedno však k dispozici nebylo, takže možná proto se nelze příliš divit, že během přestávky odešla téměř polovina posluchačů. Celý koncert absolvovalo jen šestnáct lidí. Osobně však musím smeknout před zpěvačkou Kamilou Kopáčkovou, která koncert absolvovala v šatech na ramínka. Mimochodem, kapela se s ní během koncertu loučila – odchází totiž na mateřskou.

Ansámbl, který kapelník Václav Marek (akordeon) založil v září 1999, se, jak už bylo řečeno, věnuje dobové interpretaci hudby třicátých a čtyřicátých let minulého století. Díky tomu se posluchačům poštěstilo zaposlouchat se například do takových skladeb, jako byla Říkej mi to potichoučku, legendy české písničky Václava Pokorného. Či autorsky osvědčené trojice Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek, s níž jsme zavítali do roku 1931, kdy byl natočen film Peníze nebo život. Právě v něm zazněla skladba Život je jen náhoda. Faktem je, že během koncertu si člověk připadal skutečně jako v jiném světě. Všichni muzikanti byli velmi milí, usměvaví, a i přes to, že ani jim se v prochladlém sále nekoncertovalo jistě snadno, nedali to na sobě nijak znát a hráli, jako by byl Královský sál přeplněný.

Konferenciér Milan Marek velmi decentně uváděl každou ze skladeb a v jednom ze svých vstupů připomněl i to, že se jako kapela setkali jak s Václavem Pokorným, jemuž k jeho devadesátým narozeninám uspořádali koncert v divadle Semafor, tak i s další legendou této doby, a to s Jiřím Traxlerem: „Sice emigroval do Kanady, ale po sametové revoluci zavítal do Čech. Setkali jsme se, on nám vyprávěl, jak to dříve všechno probíhalo, a my dnes máme tu čest zařadit několik jeho skladeb do našeho repertoáru.“

Od zmíněného autora zazněly například skladby Měsíc to zavinil či Dobrou noc, kterou končila první část koncertu. Vzpomínalo se i na Oldřicha Nového, který byl i vytříbeným textařem, či R. A. Dvorského. Zněly i skladby, které hrával Karel Vlach se svým orchestrem ve swingových úpravách či šlágry jako The Lambeth Walk, Angry, When I Take My Sugar To Tea či It´s A Long Way To Tipperary. Zkrátka, 28. října jsem na Křivoklátu zažila úžasný koncert, který bych si kdykoli zopakovala i v té zimě.

Lenka Pelcová