Jan Rejžek představil v dětském oddělení knihovny i svou novou knihu.

V knihovně zažila hrstka nadšenců posezení se starými i novými deskami

Jan Rejžek inspiroval k zamyšlení

RAKOVNÍK. Velmi příjemný večer zažila ve středu 23. září bohužel jen hrstka lidí, která zavítala do dětského oddělení rakovnické knihovny. S pořadem Kaleidoskop sem zavítal hudební kritik a novinář Jan Rejžek. Během zhruba dvou hodin tu představil současnou českou i světovou hudbu, ale i svou novou knihu.

Bichle – otesánek

Proč vlastně s touto formou pořadu kdysi dávno začal, vysvětlil hned v úvodu: „Dlouhou dobu ve mně rostlo pohoršení, jakou hudbu hraje Radiožurnál a další stanice. Poslouchám něco úplně jiného, tak mě napadlo, že bych se po zhruba pětadvaceti či více letech vrátil k formě poslechových diskoték, které jsem kdysi dělával hlavně ve studentských klubech. Letos v květnu se k tomu ještě přidal další důvod. Vyšla mi v nakladatelství Galen konečně kniha – bichle – otesánek, kde jsou sebrané všechny moje hudební kritiky z Melodie, Gramorevue a dalšího hudebních časopisů,“ přiblížil.

Notorický kretén

V knize jsou zveřejněny i kopie některých rozčílených reakcí fanynek, ve kterých se prý velmi často opakuje věta, která se stala i titulem knihy – Jak tohle vůbec můžete otisknout. Aby zhruba desítku posluchačů, která se sešla v improvizované kavárně, naladil k případné koupi knihy, vybral několik ukázek negativních ohlasu. „Pan Rejžek? Ne! Debilní hňup. Kritik? Ne! Notorický kretén. To je odpověď všech zpěváků, které kdy kritizoval. Rejžek je nám všem úplně u prdele,“ přečetl první z nich, kterou mu adresovala nejmenovaná zpěvačka a její manžel.

Zajímavá byla i poslední z ukázek, která byla adresována redakci: „Přečetli jsme si říjnové číslo Melodie, kde Jan Rejžek kritizuje skupinu Katapult. Celý náš kolektiv s touto kritikou nesouhlasí. Doporučujeme panu Rejžkovi, aby si znovu poslechl písně Katapultu a snažil se porozumět jejich pravdivému textu. Podle jeho kritiky soudíme, že je to už starší člověk, který nemá pochopení pro moderní hudbu a patří k málu protivníků skupiny Katapult. V našem kolektivu je nás třicet žákyň a ani jedna z nás, nic proti Katapultu nemá,“ přišlo ze Střední zdravotnické školy Klatovy.

Slavík a píchačky

Pokud by snad byl v knihovně po tomto vtipném úvodu ještě někdo s negativními pocity, pobavila jej hned první hudební část, či spíše pravidelná rubrika, která už z dob normalizace nese název Strašidelný zámek. V ní hrál Jan Rejžek vždy ty nejstupidnější singly, které tehdy vycházely. „Tuto rubriku udržuji nadále, ale sahám hlouběji do minulosti. Tak jsem v roce 1951 našel ‚nádherný‘ valčík, který se snaží kombinovat milostnou lyriku a budovatelskou píseň. Už název je pozoruhodný – Slavík a píchačky,“ přiblížil a hned tuto perlu pustil. Po produkci se podělil o to, kterak jej chtěl interpret Standa Procházka inzultovat, i o zážitek z jednoho gymnázia, kde ji také pustil studentům. „Váleli se smíchy. Oni totiž vůbec neznají původní význam slova píchačky.“

Plechová hubička

Další z ukázek byla velmi sžíravou parodií na dechovku s názvem Plechová hubička, kterou její autor Tomáš Hanák nazpíval s kolegyní z divadla Sklep Lenkou Vychodilovou. A přidal opět i historku o tom, kterak Tomáše Hanáka přitahují záhrobní záležitosti. Udála se na pohřbu režisérky Věry Chytilové. „Je naplněná síň strašnického krematoria, střídají se řečníci, až k řečništi přijdou také tři členové divadla Sklep, které Chytilová objevila pro film (Kopytem sem, kopytem tam) Milan Steindler, David Vávra a Tomáš Hanák. Hanák vytáhne z kapsy papír a začíná číst: ‚Vážená paní režisérko, drahá Věro...‘ a najednou se z balkónu ozval její typický hlas: ‚Prosím tě, neber to z papíru a nauč se to taky jednou zpaměti.‘ Polovina lidí ztuhla, že si Chytilová režíruje i vlastní pohřeb, ale druhá část věděla, že to byla právě Lenka Vychodilová, která jí takto vtipně – sklepácky vzdala hold.“

Písničkáři i pouštní rock

Ale pak už byl pořad přesně tím, čím je dokonale vyváženou skládankou písní a slova, kdy se posluchač vždy dozvěděl něco zajímavého o autorovi, interpretovi či skladbě samé. První část byla věnována české alternativní scéně, kterou v rádiu neuslyšíme třeba jen proto, že skladba trvá déle než dvě minuty. Zazněla například skladba písničkářky Vladivojny La Chia, která si veškeré zvuky ke své hudbě dělá sama, nebo kapela Zrní, o níž jsme se například dozvěděli, kde vzala své jméno. Nechyběla ani rubrika Kalendárium, v níž Jan Rejžek dodatečně oslavil nedožité devadesátiny B. B. Kinga. Zavzpomínal ale i na Otu Petřinu či Láďu Kantora.

Druhá polovina by se dala označit, jako letem světem. Zněla v ní hudba nejrůznějších žánrů, kterou posluchač nemá běžně možnost sledovat. Nechyběl například africký pouštní rock či židovský a řada dalších hudebníků a stylů.

Pořad velmi uchvátil nejen mě a ostatní posluchače, ale i ředitelku knihovny Milenu Křikavovou, která, byť na tomto premiérovém dílu prodělala, uvažuje o tom, že Jana Rejžka do Rakovníka opět pozve: „Bohužel jsem letos nedostala od města žádný grant, takže musím velmi zvažovat, koho a jaký pořad sem vezmu. Neříkám, že bych si to, co nám tu Jan Rejžek hrál, pouštěla doma, ale rozhodně mě jeho pořad donutil k zamyšlení nad řadou věcí.“

Lenka Pelcová